Jiří z Kunštátu a Poděbrad /1420-1471/ byl jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií. Jiřího z Poděbrad si jako nástupce Ladislava Pohrobka /1440-1457/ zvolila česká kališnická šlechta, která si přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“. Za pomoci úplatků a slibů, ale také výhrůžek a nátlaku, mu však své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se ale nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Celou svoji vládu se snažil o poklidné soužití většiny kališnického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů. Papež a okolní katolická Evropa však České království považovala za kacířskou zemi. Jiří tak neustále musel bojovat s diplomatickou a hospodářskou izolací království. Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc. Prohlubující se nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Této příležitosti využil bývalý Jiříkův zeť, ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín /1443-1490/. V dubnu 1468 se postavil do čela křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad. V první fázi války byl velice úspěšný. Postavil se na stranu stavovského odboje, tedy na stranu velkých katolických moravských královských měst (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava), dobyl Třebíč a na počátku roku 1469 také Špilberk. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech. Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům. Vladislava Jagellonského /1456-1516/ si jako Vladislava II. v roce 1471 po smrti Jiřího z Poděbrad ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře zvolí česká šlechta. Jeho matkou byla sestra Ladislava Pohrobka Alžběta Habsburská /1436-1505/, známá především jako matka 5 králů. Za českého krále se však považoval i Matyáš Korvín, takže mezi ním a Vladislavem Jagellonským vypukne dlouhá válka. Císař Fridrich III. /1415-1493/ potvrdí v roce 1476 českým králem Jagellonce. Matyáš proto shromáždí své vojsko a začne válku nejen s Čechy, ale také s císařem, o jehož korunu bude usilovat také. Po několika letech bojů na Moravě a v Dolních Rakousích se mu podaří dobýt Vídeň, kde se následně usídlí. Fridrichu III., zahnanému do Lince, se podaří prosadit volbu svého syna Maxmiliána I.Habsburského/1459-1519/. Neměl tak ani českou, ale ani říšskou korunu. Navíc po jeho smrti ve Vídni 6. dubna 1490 se jeho nástupcem na uherském trůně stal právě Vladislav Jagellonský. Ten byl zvolen uherskými stavy, které nerespektovaly Matyášovu vůli, aby se králem stal jeho nemanželský syn Jan. Vladislav II., ačkoliv byl považován za slabého panovníka, pro Jagellonský rod díky dynastické politice získal všechny České, ale i Uherské země. Po jeho smrti roku 1516 vše zdědil syn Ludvík Jagellonský/1506-1526/.
Vlády se ujímá ve svých 10 letech. Zejména díky tomu se jak český stát tak Uhry zmítaly za jeho vlády v naprosté anarchii. Ty také byly už od konce 14. století nárazníkovým pásmem mezi křesťanskou Evropou a expanzivní Osmanskou říší. Bezprostřednímu ohrožení čelily poté, co se stal roku 1520 tureckým sultánem Sulejman I.Nádherný /1494-1566/. Podobně jako jeho předchůdci byl i on stoupencem agresivní dobyvatelské politiky, na rozdíl od nich však osmanské výboje zaměřil především na Evropu.
Sulejmanova vojska roku 1521 dobyla uherskou pohraniční pevnost Bělehrad, a otevřeli si tak přístup do uherských nížin. Počátkem roku 1526 přišly do Uher zvěsti o přípravách Turků na válku. Ludvík se obrátil o pomoc na řadu evropských vládců, na papeže, benátského dóžete, anglického krále Jindřicha VIII., a také své příbuzné, polského krále Zikmunda I. a rakouského arcivévodu Ferdinanda. Navzdory hrozícímu nebezpečí se mu jí však dostalo pouze ve velmi omezené míře. Uhry zůstaly v přípravách na válku s Turky osamocené. Srážka křesťanského vojska s více než dvojnásobně početnou a výborně vycvičenou armádou tureckého sultána Sulejmana I. dopadla katastrofálně. 29.srpna 1526 bylo uherské vojsko rozdrceno v bitvě u Moháče. Ludvík se po prohrané bitvě na útěku utopil v bažinách kolem Moháče. Jeho osobou vymřela česko-uherská větev jagellonské dynastie.
Památník padlého Ludvíka Jagellonského
Ludvíkovou manželkou byla Marie, sestra rakouského arcivévody Ferdinanda Habsburského, ženou Ferdinanda naopak Ludvíkova starší sestra Anna. Tak mohli Habsburkové uplatňovat nároky na uherský a český trůn, které také roku 1526 na několik století naneštěstí získali. Ferdinand Habsburský - manžel Ludvíkovy sestry se stal po Ludvíkovi roku 1526 českým králem. O Habsburcích ale až v další keši
