Na úvodních souřadnicích najdete samou vodu, ale ne vysněnou krabičku.
Abyste ji našli, musíte si vzít ponaučení z následující bajky.
Bajka o ještěrce 
Žila byla ještěrka. A byla to moc fajnová ještěrka. Když byla malinká, maminka jí dala jméno Žofka. Žofka vyrůstala v sousedství s ještěrkou, která se jmenovala Anička. Byly to skvělé kamarádky. Pořád si spolu hrály, dováděly a pošťuchovaly se. Co jen se ony spolu nasmály. Když byly dost staré a velké asi osm centimetrů, tak je maminky poslaly do školy.
Ale jak šel čas, ještěrky se začaly měnit. Jedna z nich- Anča měla pořád svojí zelenou barvu, a vypadala jako běžná ještěrka, jichž je všude spousta, ale Žofka vyrůstala v pravou ještěrčí krasavici. Celé tělo a ocas měla rudě žíhaný se spoustou tmavých teček. Byla prostě výjimečná. A v jejich ještěrčí škole (ano, i ještěrky se musí vzdělávat) si Žofky všimla skupinka mladých ještěřic a v té škole patřily mezi nejvyhledávanější kamarádky. A nyní se strašně moc chtěly kamarádit s Žofkou. Abychom si rozuměly, tak ještěřice byly tak oblíbené proto, že byly úžasně krásné, pohádkově barevné a moc oblíbené u ještěráků, a proto každá ještěřice chtěla být jako ony.
Tak tedy tyto ještěřice začaly s Žofkou obědvat, věčně jí omílali jak je krásná, a výjimečná, a že jako taková by se měla bavit a hrát si jen s podobně výjimečnými a krásnými ještěřičkami jako jsou ony. Ubohá Žofka, nezvyklá na tolik komplimentů se vším hned souhlasila. Začala se naparovat, už se nebavila se starými kamarády, ani se svojí nejlepší kamarádkou Ančou. Ta nechápala proč se její jedna nejlepší kamarádka tak najednou změnila a bylo jí to moc líto. Už si neměla s kým hrát a povídat, a trápilo jí to.
Žofka začala být dokonce i zlá na méně hezké ještěřičky, tak moc byla pyšná na své krásné tělo a dlouhý pět centimetrů lesklý a barevný ocásek. Jenže jak se tak říká, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Jednoho dne, když šla Žofka ze školy a přebíhala ulici, z ničeho nic okolo ní projelo auto. Jak se Žofka lekla a uskočila, tak ji z toho leknutí upadl ten krásný barevný ocásek.
Hned to běžela říct svým kamarádkám ještěřičkám, ale ty, jakmile viděly, že už není hezká, ale jen obyčejná ještěrka, navíc bez ocásku, se jen otočily a odešly a chovaly se k ní, jako by byla nula.
Žofka z toho byla neskutečně zklamaná, a bylo jí to moc líto. Teď konečně viděla, jaké byly zlé, a začala plakat, slzy velké jako šest dešťových kapek dohromady. V tom šla okolo Anča, a viděla, že její kamarádka pláče, a tak se jí zeptala, co se jí stalo. Žofka jí vše vyprávěla. Anče bylo kamarádky líto a říkala jí, že si nemyslí, že je ošklivá. Že jí vždycky měla ráda takovou, jaká je, a ne kvůli pestře zbarvenému ocásku, a že ona s ní nikdy kamarádit nepřestane. A tak Žofka poznala, co to znamená mít opravdovou kamarádku.
Nyní už jen stačí doplnit do: N 49°47.XXX E 018°21.XXX a vydat se pro krabičku.
Prosím, šetřete místem a vracejte keš tak, aby i další kačeři mohli keš odlovit, děkuji.
V keši není tužka.