Začalo to velice nenápadně. Chtěl jsem napsat do školy seminární práci o pokladech v Radhošti, o pověstech a ďúrách a téma mě natolik zaujalo, že jsem ho chtěl zpracovat pořádně a do hloubky. Seminární práce nakonec pojednávala úplně o něčem jiném, ale pátrání po pokladu v Radhošti se mi stalo náplní života po několik následujících let.
Mým prvním průvodcem mi byla publikace „Až na vrchol Radhoště“, která právě v té době vyšla. Kromě pověstí o pokladech (zaujala mě především
„Sirotek v Radhošti“) je v ní i kapitola o jeskyních, nebo-li ďúrách, kterými je masiv Radhoště protkaný a které jsou ideálním místem, kde poklady hledat. Trávil jsem dny studiem v knihovně a nakonec i v archivu Valašského muzea v přírodě, kde jsem se seznámil s panem Zvíkem. Nejprve byl ke mně značně nedůvěřivý, ale když viděl můj neutuchající zájem a zápal pro věc, vzal si mě stranou a řekl mi již téměř zapomenutý příběh o „Janu Kantorkovi“, obecním bláznovi, který pocházel ze slavné rodiny, ale svůj život zasvětil hledání pokladu a zemřel za záhadných okolností v padesáti sedmi letech. Všichni ho měli za člověka choré mysli, neustále chodil po lesích a pastvinách kolem Radhoštěm, vykládal o velikém pokladu, který tam někde je a jemuž je na stopě. Že on je sirotek a ten poklad najde (jaká to náhoda, pomyslel jsem si).
Často odcházel na několik dní a kopal na nejrůznějších místech. Vracel se špinavý a potrhaný, žil z peněz zděděných po bohatých rodičích, neměl žádné přátele a jeho vzdálení příbuzní se ho zřekli, když se podruhé vrátil ze sanatoria pro duševně choré a jeho stav se začal zhoršovat. Začal trpět paranoiou, všechny lidi od sebe odháněl a když na svých toulkách po lesích někoho potkal, křičel a vyhrožoval, že jestli mu jeho poklad vezmou, tak je zabije. Nikdy nikomu neublížil, ale šel z něho strach. V posledním roce jeho života se však jeho chování změnilo, přestal se toulat, schovával se ve svém malém domku čp. 805, okna zatloukl prknama a údajně si i pořídil pušku. Ve městě se začalo šuškat, že určitě ten poklad našel a teď se o něj bojí. V noci bylo možné spatřit jeho obličej v jedinném nezakrytém malém okénku nad vchodem, jako by vyhlížel, jestli někdo nejde.
Jednoho sychravého listopadového dne se hajný z Dolní Bečvy vracel z obchůzky, když najednou zaslechnul z lesa několik výstřelů. Určitě pytlák, pomyslel si a vydal se spěšně ve směru, odkud střelbu uslyšel. Místo pytláka či střelené zvěře spatřil v nepřístupné rokli v hustém porostu mrtvé tělo zastřeleného Jana.
Nikdy se nepřišlo na to, kdo ho zabil ani proč. Lidé ve městě měli jasno, určitě ho někdo zastřelil kvůli pokladu, ale nikde se žádný poklad nenašel, Jan Kantorek zemřel chudý jako kostelní myš. Vše, co po něm zbylo, propadlo městu a kromě jedné bedýnky s osobními věcmi a podivnou písemností, která je uložena v archivu muzea, po něm do dnešních dnů nezůstalo vůbec nic.
Hltal jsem každé slovo a když pan Zvík skončil vyprávění, měl jsem v hlavě mnoho otázek.
„A co si myslíte Vy, našel ten poklad?“
„Určitě, ale nikdy ho nevyzvednul. Měl strach, že mu ho lidi ukradnou. V hoře byl v bezpečí před zloději. Pravděpodobně šel pro poklad až toho dne, kdy zemřel.“
„Někdo ho sledoval do lesa... no ale co když ten poklad sebral ten zloděj?“
„Myslím si, že nesebral. Poklad je někde jinde, než kde ho našli mrtvého. Hajný slyšel několik výstřelů a v jeho těle se našel jen jeden průstřel. Nezapomeň, že i on měl s sebou pušku. Myslím si, že svého pronásledovatele zahlédl a chtěl ho zahnat výstřely do vzduchu, ale on ho pak zbaběle střelil do zad, když chtěl utéci.“
„Moment, jak víte, že je poklad někde jinde, než kde ho našli? Vy víte, kde poklad je?“
„Jistěže nevím!“ řekl pan Zvík s tajemným úsměvem na tváři. „Lidé říkali, že si to tajemství vzal do hrobu, ale spíš bych řekl, že to tajemství je na jeho hrobě.“
„Na jeho hrobě? Tam je něco tajemného napsané? Kde je vlastně pohřbený?“
„To není tak jednoduché říct, náhrobek má na hřbitově, ale kde je opravdu pohřbený... přecijen to byl blázen, nečistá duše a tehdejší farář evangelické církve ho nechtěl pohřbít do posvěcené půdy. Ale určitě si k jeho náhrobku zajdi, bude to užitečné.“
Byl jsem poněkud zmatený z toho, co mi pan Zvík říkal. Jako že má dva hroby? „Pane Zvíku, říkal jste, že po něm zůstala bedna s osobními věcmi a nějaká podivná písemnost, co to bylo?“
„Někde ve skladu ještě leží a padá na ni prach. U mrtvého v náprsní kapse kabátu našel hajný zašlý list papíru s řadou čísel. Lidé říkali, že na něj ukryl popis místa, kde je poklad ukrytý, ale kdo ví. Byl tak paranoidní, že jestli něco ukryl, bude to zašifrované tak, že to nikdo nerozluští. Ale už je to mnoho desítek let, za tu dobu se určitě země i s pokladem zavřela.“
„A mohl byste mi ten záhadný list ukázat?“
„No... běžně veřejnosti přístupný není, ale jsi mladý, chytrý a plný síly, ty tomu určitě přijdeš na kloub.“
A tak mi pan Zvík půjčil starý zašlý dokument z pozůstalosti Jana Kantorka a pro mě tak začaly bezesné noci prosezené nad lampičkou a stránkami papíru. Našel jsem jeho náhrobek, prochodil jsem desítky kilometrů lesem, snažil se přijít na to, co znamenají ta čísla a tajemná slova, ale k pokladu jsem nebyl blíže, než před léty. A pak jednoho dne jsem si uvědomil, že mě přestal zajímat svět okolo, že ztrácím kamarády, že se stávám nemluvným a osamělým, že je mi nejlíp v lese s krumpáčem a jediné co čtu, je ten kus zašlého papíru. Nechtěl jsem, aby mě potkal stejný osud, jako Jana z tajemného příběhu a proto jsem se musel s tím tajemstvím někomu svěřit. Přece nejde o bohatství, ale o to poklad najít! A Vy teď máte příležitost mi pomoci. Ale nebude to jednoduché, hledání pokladu přece nemůže být jednoduché! Já jsem v tom lese byl a terén je tam prudký a zarostlý, úplná divočina. Dávejte prosím pozor, ať se Vám něco nestane, ať nespadnete či neuvíznete někde, odkud není úniku. Určitě nehledejte po větším dešti, nezapomeňte na dobré boty i oblečení a určitě také na baterku. A hlavně se dívejte přes rameno, jestli vás někdo nesleduje a pokud poklad naleznete, dejte mi prosím vědět a nikomu neříkejte, kde jste ho našli. A teď už je to jenom na Vás, hodně štěstí!
Jak jste se mohli dočíst v logu, neznámý vandal zničil náhrobek Jana Kantorka a tím se ztratila jedinečná indície vedoucí k nalezení jeho pokladu. Můžu se pouze dohadovat, zda-li šlo o čin náhodný, či úmyslný. Myslel jsem si, že teď už nebude možné poklad najít, ale pak jsem udělal pozoruhodný objev. V bedně s jeho osobními věcmi jsem našel úmrtní list jistého Jana Tomka, který zemřel roku 1913. A to byl shodou okolností rok, kdy se začala projevovat duševní nemoc Jana Kantorka naplno. Při dalším pátrání jsem přišel na tu pozoruhodnou okolnost, že Jan Tomek byl údajným strýcem Jana Kantorka, bylo mu 27 let, když se narodil a měli náhrobky vedle sebe. Takže náhrobek byl sice zničen, ale cesta k pokladu je stále otevřená...