Josef Vlastimil Burian byl geniální klaun. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak vše, co se proti tomu dá dělat!
Narodil se v Liberci 9. 4. 1891 a prvních deset let tu prožil s rodiči a nevlastní sestrou Žofií. Nad jménem křtěnce Josef je napsána číslice 2 a nad jménem Vlastimil číslice 1. Ještě v obecné škole učitel vždy volal Vlastimila Buriana, podle zprávy sestry Žofie ,,Josefe“. Teprve později se vžilo jméno Vlastimil, krátce Vlasta. Otec Anton, velký vlastenec, byl v Liberci (Reichenbergu) krejčím, divadelním ochotníkem v dramatickém souboru místního Sokola, též muzikantem. Vlasta měl tedy k divadlu velmi blízko. Jeho první rolí bylo v pěti letech cikáně ve hře ,,Dráteníček“. Matka Marie, žena v domácnosti, si přivydělávala praním a roznáškou prádla a o 7 let starší sestra Sofie Marie Picková (Žofie). V roce 1891 žilo v Reichenbergu 28 263 Němců, 1613 Čechů a 1 Polák (Ottův slovník naučný). Česká rodina to v německém městě neměla jednoduché. Peněz málo, otec chtěl pro děti českou školu, rodina tu třikrát měnila bydliště.
Burianovi bydleli v době narození syna v již tenkrát ne příliš honosné Zillergasse (Lucemburská ulice), čp.39/2. Vlastův rodný dům dnes již nestojí, ulice však existuje. Jde o jednu z nejvíce zdevastovaných uliček v jedné z nejvíce zdevastovaných čtvrtí v republice. Důstojnou pamětní desku či Švecovu bustu Vlasty Buriana tu nemá smysl umisťovat. Půldruhého roku po Vlastově narození se rodina stěhuje do Perlgasse (Perlová ulice 6), zvané Na ladech. Poslední adresa je Wiener Strasse (Vídeňská, dnes Moskevská ul.357/17). Zde bydlela rodina Burianova v zadním traktu. Po krátkém čase (5. 5. 1901) se stěhují do Prahy na Žižkov.
Českou obecnou školu dokončil Vlasta až na Žižkově. Vlasta nebyl zrovna vzorným jedničkářem, jeho vysvědčení uvádět nebudu, ale projevuje hudební, výtvarné a sportovní nadání. Též vlohy pro napodobování různých zvuků a hlasů zvířat a lidí.
,,Obdivoval jsem způsob Vlastova komického myšlení. Seděli jsme a nad námi vrčel ventilátor. Přestal mluvit, všichni okolo se bavili, a on jen pořád poslouchal ventilátor – a najednou vrčel jako ten ventilátor, dokonce líp“(Jan Werich)
Černobílé vidění - vrozená vada! Vlasta trpěl silným daltonismem, viděl svět po celý život černobíle, barevné odstíny rozeznával jen velmi přibližně. Odtud lze odvodit nadměrně vyvinutou schopnost sluchu, na druhé straně jistý chlad k barvám, přírodě… Obliba černobílé karikatury, fotografie, filmu, tenisu… Tady rozeznával stejně jako druzí. Daltonismus souvisel s jeho maniodepresemi.
Předvádění se, tedy divadlo, mu bylo základní životní potřebou a terapií. Smích a potlesk diváků ho rozehřával a hnal k ještě větším výkonům. Ve všem co dělal, musel být první a nejlepší, v divadle i ve sportu. V jeho divadle musely největší salvy smíchu patřit jemu! O tom věděli své Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl, Jindřich Plachta, Václav Trégl a další herci, které po léta zaměstnával. U Buriana se hrálo denně, někdy i dvakrát až třikrát. Stále plné hlediště po mnoho let i za války (v roce 1943 byla divadla zavřena). To vyžadovalo pevné zdraví a hodně energie pro všechny protagonisty, nejvíce pro samotného Vlastu. Každý, kdo jen přivoněl k divadlu, musí smeknout! Repertoár nebyl široký, hry se opakovaly, hrálo se to samé, ale Vlasta byl každý večer jiný. Snad i kvůli své ženě, která nesměla na žádném večerním představení chybět. Burian nechodil na zkoušky, až týden před premiérou, neznal text a mnohdy nevěděl, o čem hra je! Dva dny před generálkou zasahovala paní Nina Burianová a naučila jej doma text. Ani o premiéře text důkladně neznal a ,,jel“ si po svém!
Za války mnoha lidem pomohl, s nacisty se nestýkal ani nekolaboroval (v mnoha publikacích se můžete dočíst pravý opak). Po válce to odnesl asi nejvíc ze všech umělců. Přišel o všechen majetek, ,,soudruzi“ mu vše znárodnili. Přišel na dlouhá léta o svou práci, byl vězněn, ponížen a zostuzen. O co ho nepřipravili Němci za války, to mu ukradli bratři Češi! Po letech bídy a ponížení je mu umožněno vystupovat po estrádách a venkovských štacích. To mu podlomí, jinak po celý život, pevné zdraví. Umírá 31. 1. 1962 na zápal plic. Věrně milující žena Nina umírá devět týdnů poté, údajně na jeho hrobě.
Život Vlasty Buriana je natolik dramatický, pestrý i tragický, stál by za filmovou podobu, ale kdo by ho hrál? Jak říká má dcera „Bolek, ale tak před třiceti lety“.
,,Já osobně jsem ho zastihl na scéně Rokoka, to jsem byl ještě velice mladý hoch. Sedělo se při stolech a grenadina stála pět korun, což byla velká zlodějina neboli po číšnicku vurzárna. Když jsem však k té grenadině připočetl Vlastu Buriana, bylo to zadarmo. Vlasta měl talent, který byl takřka bez hranic. A jestliže neměl dostatečné vzdělání, byl za to obdařen zvláštním živočišným pudem, kterým nahrazoval vědomosti a tím pádem někdy zabrousil až téměř do geniality. Vlasta Burian mě zajímal jako herec, protože mě bavil, protože jsem se mu vždycky ukrutně nasmál, ale současně, jak léta ubíhala mě zajímal jako člověk. Kdyby byl spisovatel, který by měl chuť, dobré srdce a um, aby napsal knihu o komikovi, o jeho rubu a líci, tak tu je námět: Vlasta Burian. Úspěch je jed. Je jed, který více škodí lidem, kteří se na úspěch dívají, než těm, kteří úspěch mají. A tak je dnes těžko dát dohromady čistou a pravdivou historii Vlasty Buriana, protože spletenec chvály a pomluv zastiňuje pohled na dílo, které Vlasta českému divadlu odvedl“ (Jan Werich).
JUDr. Miroslav Vlk, člověk s mimořádným smyslem pro čest a spravedlnost. Jediný vyšetřující soudce, který byl od první chvíle, kdy se v roce 1945 dostal k případu ,,Vlasta Burian“, přesvědčen o komikově nevině. Předsevzal si, že neodejde z tohoto světa, dokud nedosáhne svého – spravedlnosti pro Vlastu Buriana. Smyslem života v jeho posledních letech bylo dosáhnout Burianovy úplné oficiální rehabilitace. S tvrdošíjnou zarputilostí opakovaně a neodbytně žádal na Generální prokuratuře a Ministerstvu vnitra ČR nic víc než spravedlnost. „Když si začátkem devadesátých let přizval k podpoře mě (Ondřej Suchý) a posléze PhDr. Vladimíra Justa (usilujícího už tehdy o totéž) myslím, že mohu i za Vladimíra prohlásit, že nám oběma bylo ctí i radostí Miroslavovi či Mirkovi (jak jsme jej směli oslovovat, ač byl od nás o desítky let starší) být nápomocní.“ JUDr. Vlk svůj boj za očištění Vlasty Buriana po třech letech vyhrál – Burian byl veřejně rehabilitován v dubnu 1994. 8. března 1996 opouštěl JUDr. Miroslav Vlk ve věku 82 let tento svět s pocitem, že dosáhl svého a že neodchází od ,,rozdělaného případu“. „Odešel za Vlastou Burianem a já jsem přesvědčen, že je jim teď už spolu v onom neznámém nenávratnu oběma náramně veselo“! (Ondřej Suchý – Vlasta Burian na cestě do 21. století)
V Liberci není důstojná vzpomínka na slavného rodáka. Rodný dům nestojí, škola stojí, ale pamětní deska je ubohá. Plastika na schodišti radnice Vlastu Buriana vzdáleně připomíná. Busta v Malém divadle je zdařilá, pochází ze soukromé sbírky a měla zajímavý příběh, než se tu objevila. Klaunovi není třeba stavět pomníky, ani po něm pojmenovat náměstí nebo letiště. Zůstal tu jeho humor, jeho filmy rozdávají smích dalším generacím. Díky, díky, díky! Mistře!
Jednoduchý kvíz vás dovede k finálce:
A) Jak se jmenovala ulice posledního bydliště Vlasty Buriana v Liberci?
1. Zillergasse A=1
2. Perlgasse A=3
3. Wiener Strasse A=2
B) Kde se nachází busta Vlasty Buriana od Otakara Švece?
1. Divadlo F. X. Šaldy B=8
2. Budova Liberecké radnice B=5
3. Malé divadlo B=7
C) Jaký byl první sport, ve kterém Vlasta Burian vynikal, po přestěhování do Prahy na Žižkov?
1. Fotbal C=6
2. Tenis C=4
3. Cyklistika C=0
D) Kde se v Liberci nachází busta Vlasty Buriana od Jiřího Gdovína?
1. Budova Liberecké radnice D=0
2. Severočeské muzeum D=1
3. Oblastní galerie v Liberci D=2
E) Měl Vlasta Burian nemanželské dítě?
1. NE E=6
2. Dceru E=9
3. Syna E=8
F) Ve kterém roce byl Vlasta Burian veřejně rehabilitován?
1. 1994 F=0
2. 1964 F=9
3. Nebyl F=4
Finální souřadnice:
N 50° 46.ABC
E 015° 03.DEF
Doporučená literatura: Ondřej Suchý - Vlasta Burian na cestě do 21. století.
Speciální poděkování za výraznou pomoc s keší RAFovi16 a milanufi za foto busty od Otakara Švece.