Jednoduchá multina, která vás upozorní na zajímavosti spojené se židovskou komunitou v Plzni. Pozor, finále je dostupné pouze mezi 8:00 a 20:00!
Easy multi-cache that is focused on the history of Jewish community in Pilsen and its relics. See below for English text. Beware, the cache is accessible from Sunday to Friday (10:00-18:00) only!
CZ
Tato keš kopíruje trasu jedné ze tří misí eventu Otevřete si Plzeň!, který se konal téměř na den 73 let poté, co začala nejhorší etapa židovské obce v Plzni. 18. ledna 1942 odjel z plzeňského nádraží první ze tří transportů, které během týdne odvezli přes 2600
zdejších židů do Terezína a následně do polských koncentračních táborů, z nichž se jich konce války dožilo 204… Na paměť obětí holocaustu jsou před domy, v nichž bydlely, zasazovány tzv. Stolpersteine, bronzové kostky o hraně 10 cm, na nichž lze nalézt stručné informace o těchto obětech. V Plzni jich bylo r. 2012 osazeno 15 na pěti místech. Kromě nich v rámci této multiny navštívíte i několik dalších míst spojených s židovskou menšinou v Plzni. Vynechávám jen židovské hřbitovy - dva již svou vlastní keš mají (ulice Lidická a Rokycanská) a třetí je pod dnešní Plazou (resp. pod parkovacím domem a přilehlým okolím), takže byste z něj beztak nic neměli.
Otázky i vzorec k výpočtu finálních souřadnic najdete kromě listingu v popisu jednotlivých waypointů. Na výchozích souřadnicích najdete jen průchod do vnitrobloku, kde stojí stará židovská synagoga, jejíž návštěvu samozřejmě doporučuji. Ale na začátek pro vás mám něco z historie plzeňské židovské obce:
Židé jsou s Plzní spjati zřejmě již od jejího vzniku. Na základě privilegií Statuta Judaeorum, jimiž Přemysl Otakar II. ukončoval předchozí přísnou segregaci židů (označené šatstvo, zákaz účasti na bohoslužbách, smrtí se trestal intimní styk, atd.) a které následně potvrdili další panovníci až po Václava IV., byli židé podřízeni přímo králi, jemuž platili zvláštní daně a poskytovali výhodné půjčky. S tím souvisí první zmínka o židovské komunitě v Plzni z r. 1338, kdy Karel IV., tehdy ještě markrabí moravský, nařídil „rychtáři a konšelům města Nového Plzně, aby nedopustili týrati židy u nich v městě bydlící, a kdyby přece, kdo se opovážil proti tomuto nařízení jednati, aby toho přísně potrestali“ (zřejmě se tu s královskými poddanými nejednalo příliš mile…).
Zdejší židovská obec se zabývala převážně půjčováním peněz a obchodem pepřem a zázvorem. A především prosperovala. Výsledkem byla koupě pozemků pro zřízení židovského hřbitova (1424, dnešní Plaza) a nové synagogy (1437, roh Sedláčkovy a Solní, tj. v centru tehdejšího židovského osídlení; umístění původní synagogy, připomínané k r. 1409, je nejisté). Rostoucí bohatství, často i nelegálně nabyté (např. tehdy zakázaným vývozem stříbra do ciziny), však vzbuzovalo závist, nenávist a na konci 15. století se v Čechách začaly objevovat první protižidovské pogromy. Vrcholem bylo povolení krále Vladislava Jagellonského, které městům umožňovalo vyhnat židy „na věčné časy“; Plzeň ho získala r. 1504. Tehdy byla zdejší židovská obec po Praze druhou největší v Čechách. Okamžitě došlo k velkému úbytku židů v Plzni … a tím ke vzniku řady dalších židovských obcí na Plzeňsku, kam se stěhovali. Řada jich přesto zůstávala, synagoga a hřbitov byly zrušeny r. 1533 (v některých zdrojích chybně 1530) a poslední židovský dům v Plzni (tj. uvnitř hradeb) byl prodán až r. 1542.
Celé 16. století bylo ve znamení sporů, zda budou židé vyhnáni z měst či celých Čech, nebo zda budou moci zůstat. R. 1584 koupili židé právo zúčastňovat se plzeňských výročních trhů (tři ročně), ale až do konce 17. století jsou zprávy o nich jen ojedinělé. (Pro zajímavost: 24. 9. 1695 byl spolu s Janem Sladkým Kozinou pověšen i žid Izák Jakub, odsouzený za „těžké zločiny“. Na rozdíl od Koziny, jenž byl ze šibenice snesen po více než roce, Izáka sundali „již“ po 6 týdnech.)
R. 1744 vypověděla Marie Terezie židy ze země, na vystěhování přitom měli jen 45 dní. To způsobilo poprask po celé Evropě a na přímluvy papeže a vyslanců všech předních evropských států (Anglie, Dánska, Turecka…) nakonec Marie Terezie tento zákaz odvolala. R. 1762 „alespoň“ zavedla viditelné označení všech židů. Změnu přinesl její syn Josef II., nejdříve zrušil povinné označení a o den později vydal tzv. toleranční patent. Židé se mohli věnovat řemeslům, zemědělství (jen nesměli zaměstnávat křesťany), navštěvovat vysoké školy atd. Navíc se mohli vrátit do měst, i když zatím jen mimo hlavní ulice, a to i do Plzně. Prvním židovským majitelem domu v Plzni se stal pražský obchodník Joachim von Popper (Dominikánská 281).
Zásadní změna pak přišla v l. 1848/9, kdy byla zrušena veškerá dosud přežívající omezení (potvrzeno prosincovou ústavou z r. 1867, kdy byly židům přiznány státní občanství a politická a náboženská rovnost před zákonem). Židovské „investice“ v Plzni dosud měly především obchodní charakter, podle sčítání obyvatelstva zde k r. 1850 trvale nežil žádný. Již r. 1854 zde však žilo 41 židovských rodin s 249 příslušníky. V témže roce byla náboženské obci povolena stavba synagogy a školy, r. 1856 získala místo pro židovský hřbitov na Bolevci a 17. června 1857 byl položen základní kámen synagogy (Smetanovy sady 80).
V průběhu celého 19. století docházelo ke střetům křesťanských a židovských obchodníků, purkmistr pak řešil i problémy, že „obyvatelům židovským v Plzni od lehkomyslné mládeže okna vytlučena byla“ (17. března 1861), to však nemělo velký vliv na rozmach zdejší židovské obce.
Stávající synagoga přestala stačit, a proto byly r. 1874 koupeny pozemky pro stavbu nové, Velké synagogy, jež byla slavnostně otevřena v září 1893 a dodnes patří k největším na světě. Za vrchol plzeňské židovské obce lze označit období 1. republiky, pak však následoval o to krutější pád.
V rámci „Konečného řešení židovské otázky“ došlo v lednu 1942 k jejich hromadné deportaci. Poslední půlrok v Plzni zachycuje mj. dochovaný deník 12leté Věry Kohnové, jež byla rovněž součástí transportu … a rovněž se nevrátila. Ani židé, kteří přežili útrapy koncentračních táborů, v Plzni dlouho nevydrželi. Většina využila vzniku Izraele (1948) k návratu do „pravlasti“, jiní emigrovali po r. 1968. Dnes má zdejší židovská obec necelých 30 aktivních členů.
1. zastávka = Koperníkova 43 (rodný dům Věry Kohnové)
Procházku můžete zahájit u některého ze tří míst s kameny zmizelých (Stolpersteine) na Jižním předměstí. První indicii však získáte až zde, na rohu Nerudovy a Koperníkovy, kde vyrůstala Věra Kohnová, plzeňská obdoba Anne Frankové. G = počet částí skleněné výplně nade dveřmi.
Otokar Kohn (narozen 23. 7. 1889), prokurista plzeňské firmy Teller, a Melanie Langerová-Kohnová (10. 4. 1892) měli dvě dcery: Hanu (6. 1. 1924) a Věru (12. 3. 1929). Melanie krátce po odsunu zaslala své dobřívské přítelkyni Marii Kalivodové lístek se vzpomínkou a díky (snad ze Štětína); ta jim obratem poslala povolený 2kg balíček s cukrem, solí a mákem, ale odpovědi už se nedočkala. Poslední zprávou je odjezd jejich transportu do Izbice 11. 3. 1942, dva měsíce poté, co Věra Kohnová dopsala svůj Deníček. Jeho poslední stránku popsala 15. 1. 1942, týden před odsunem, a jen této náhodě zřejmě vděčíme, že si ho nevzala s sebou a nám tak zachovala ojedinělé svědectví o posledním půlroku židovské obce v Plzni dětskýma očima. Je až neuvěřitelné, že (nejen) židovská obec dokázala vytvořit takové podmínky, kdy děti začaly pociťovat hrůzy II. světové války až v lednu 1942 v souvislosti s transportem. Mimochodem, ze čtyř desítek uvedených dětí do 15 let přežila válku jen Hanka Löwidtová a možná Lilly Hauschildová, o níž nejsou zprávy ani v transportech.
2. zastávka = rodina Ehrlichova
Jedno z pěti míst, kde v Plzni spatříte tzv. kameny zmizelých, bronzové destičky v chodnících umisťované na paměť obětí Holocaustu. Vaším úkolem je zjistit, v jakém roce byl deportován Josef Ehrlich = 194F.
3. zastávka = Klatovská 12 (Loosův interiér)
Možná pro vás bude překvapením, že nebýt židovské komunity, zřejmě by se do Plzně nedostal Adolf Loos, jehož interiéry jsou zejména v poslední době tak oblíbené. A právě byt v tomto domě je s Adolfem Loosem spjat snad nejvíce: navrhl pro něj hned dva interiéry a navíc zde našel svou třetí (a poslední) manželku. Vaším úkolem je spočítat všechny držáky vlajek na budově (všechny jsou kolem balkonu) = B.
R. 1868 se v Dobříši narodil Otto Beck. Již v mládí, jako dělník v Rakousku, začal obdivovat novátorské myšlenky Adolfa Loose (1870 - 1933), který prosazoval účel a purismus na úkor okázalé secese. Později se přestěhoval do Plzně, kde se stal společníkem v továrně na drát a drátěnky Wilhelma Hirsche. Ta úzce spolupracovala se zdejší stavební firmou Müller & Kapsa. S manželkou Olgou měl Otto tři děti: Evu (1903), Kláru (1904) a Maxe (1910). R. 1905 zařídil A. Loos ve Vídni byt Alfreda Krause, bratra svého nejlepšího přítele Karla Krause a současně manžela Rosy Hirschové, sestry Wilhelma Hirsche. Interiér Wilhelma zaujal, pozval architekta do Plzně … a tak to všechno začalo.
Adolf Loos přijel do Plzně na návštěvu u Wilhelma a Marthy Hirschových v Plachého ulici r. 1907. Při té příležitosti jim navrhl interiér - skicu prý načrtl na nejbližší kus papíru (stará dopisní obálka či obal od mouky; kdo zná Torfíka, tak ví, o co jde). Zhruba ve stejné době se rodina Beckova přestěhovala do bytu v Klatovské 12, jelikož jí už nevyhovovalo bydlení u továrny a chtěla blíže k centru města. Otto využil přítomnosti již tehdy slavného architekta a nechal si navrhnout interiér: obývací pokoj, jídelnu a ložnici.
Druhé Loosovo "plzeňské období" začalo r. 1927 přestavbou vily Jana Bummela, mj. blízkého přítele Otty Becka. V následujícím roce ho právě Otto požádal o pomoc při přemístění zařízení svého bytu z důvodu stěhování na nám. Míru 2 do bytu Františka Müllera, spolumajitele firmy Müller & Kapsa, pro něhož Adolf Loos v l. 1928/30 vyprojektoval své zřejmě nejvěhlasnější dílo, tzv. Müllerovu vilu v Praze. Interiér byl při přenosu zachován, jen lehce přizpůsoben nové dispozici bytu. Při té příležitosti se blíže seznámil s Klárou "Claire" Beckovou; vše začalo nenápadně tím, že mu na počátku r. 1929 roztřídila poštu. Následně u něj nastoupila jako sekretářka a 18. července 1929 byla svatba. Její otec s tím však nesouhlasil, chtěl pro dceru lepší
zaměstnání i mladšího chotě, a tak se obřadu, ač jinak obdivovatel Loosva díla, nezúčastnil. Vztah vydržel do r. 1932, kdy se Klára a Adolf rozvedli. Brzy Kláře zemřel otec (1936) i sestra (1938) a sama Klára se 15. ledna 1942 dostala do koncentračního tábora v Rize, kde krátce na to zemřela, stejně jako její matka Olga o rok později.
Ale zpět k bytu v Klatovské 12. Jeho majiteli byli od r. 1903 Friedlerovi, jejichž dcera Štěpánka si r. 1923 vzala dětského lékaře Josefa Vogla z Prahy. Již kolem r. 1926 si u Adolfa Loose objednali úpravu bytu, v němž si chtěl J. Vogl zřídit soukromou ordinaci. Zřejmě to byl důvod, proč se Beckovi museli přestěhovat. Úpravy trvaly do r. 1930 a zahrnovaly obývací pokoj, jídelnu, dětský pokoj, ložnici a oddělenou ordinaci. Osud rodiny byl alespoň zčásti lepší než v případě Beckových: rodiče Friedlerovi zemřeli v Terezíně krátce po transportu v lednu 1941, ale J. Vogl s rodinou se zachránil, když r. 1939 emigroval do Kanady.
Dodnes se z bytu Josefa Vogla zachovaly salon a jídelna. Interiér je možné navštívit v rámci komentované prohlídky, vchází se z nádvoří (ulice Tylova).
4. zastávka = tzv. Stará synagoga
Kousek od vstupu ke staré synagoze je zapomenutá pamětní deska. Vaším dalším úkolem je zjistit třetí číslici na této desce = E.
R. 1853 byla v Plzni obnovena židovská obec a v prosinci 1856 byla povolena stavba synagogy a zřízení židovské školy, pro což byl od města odkoupen dům čp. 80 i s pozemkem. 17. 6. 1857 byl položen základní kámen a 8. 4. 1859 již byla stavba slavnostně vysvěcena. Je dílem V. Wiesnera dle plánů M. Stelzera. Náboženským účelům sloužila jen do r. 1893, kdy byla dokončena tzv. Velká synagoga, a následně se z ní stalo skladiště, díky čemuž přežila II. světovou válku. Židovské obci byla navrácena v 90. letech a v prosinci 1998 byla prohlášena kulturní památkou. R. 2001 začaly drobné opravy (např. schodiště), hlavní práce ale započaly r. 2011. Náklady, hrazené převážně z EU, nakonec dosáhly 32 mil. Kč. Věrně, dle dobových fotografií (ač jich není mnoho) rekonstruovaná budova tzv. Staré synagogy byla slavnostně otevřena 18. června 2014 a k první bohoslužbě zde došlo 4. července téhož roku.
Vedle synagogy byla r. 1875 zřízena tzv. pomocná synagoga. Tato stavba o půdorysu 20 x 8 až 10 m byla zakryta nízkou pultovou střechou. Bohužel se z ní dochovaly jen obvodové zdi, mezi nimiž je dnes symbolický hřbitov plzeňských obětí holocaustu.
5. zastávka = rodina Fantova
Zde najdete poslední, páté místo se Stolpersteine v Plzni (naštěstí byl na ně při renovaci brán ohled). Vaším úkolem je zjistit rok, ve kterém se narodila Regina Fantová = 188H.
6. zastávka = tzv. Velká synagoga
Velká synagoga je spolu s chrámem sv. Bartoloměje (a teplárenským komínem) neodmyslitelnou dominantou Plzně. Po celém obvodu nabízí spoustu zajímavých zákoutí, ale tentokrát by vám měl stačit pohled přes ulici na vstupní fasádu (ačkoli vřele doporučuji její návštěvu). A = počet luceren kolem vchodu do synagogy.
Synagogy se v průběhu času staly symbolem veřejného náboženského života židovských obcí a výrazně posilovaly sounáležitost jejích členů. Slovo synagoga je řeckého původu a znamená "shromaždiště". Rychlý rozvoj plzeňské židovské obce po polovině 19. století způsobil, že tzv. Stará synagoga brzy přestala shromážděním jejích členů stačit. R. 1874 byl zakoupen pozemek v tehdejších Štěpánovo sadech s podmínkou, že stavba započne do dvou let. Nedostatek peněz na projekt a stavbu monumentálního chrámu však tuto lhůtu nakonec protáhly na 14 let! Základní kámen byl položen r. 1888 a po dalších pěti letech (1893) byla synagoga slavnostně otevřena.
Za II. světové války měla být tato synagoga, stejně jako všechny ostatní v "Říši", zničena, zachránila ji však poloha mezi dvěma domy (obtížnost zbourání) i prostornost, díky níž sloužila jako prodejní sklad zabaveného židovského majetku a později jako dílna, v níž se šily německé vojenské uniformy. Při osvobozování sloužily její věže jako opěrný bod německé posádky, proto byla poškozena střelbou, jejíž stopy zmizely až po opravách v l. 1995/7. Za komunismu se zvažovala její přestavba na tržnici či plavecký bazén. Roku 1992 byla prohlášena národní kulturní památkou a po rekonstrukci byla slavnostně znovuotevřena na jaře 1998.
Tzv. Velká synagoga měla původně vypadat úplně jinak. Návrhem byl pověřen Max Fleischer, jenž ji vyprojektoval ve svém oblíbeném novogotickém slohu při kalkulovaných nákladech 138 000 zlatých. Plzeňská židovská obec se však potýkala s finančními problémy, a přestože byl již 2. 12. 1888 položen základní kámen, zahájení vlastní stavby neustále oddalovala. Požádala Fleischera o přepracování plánu, ale nechtěla mu za tento plán zaručit odměnu. Ten jim proto doporučil architekty Tschurdu či Gartnera a vzájemná spolupráce byla v podstatě ukončena. Od doporučených architektů si nechala plzeňská židovská obec vypracovat skicy nového chrámu (zdarma), ale nakonec dala přednost spolupráci s Emanuelem Klotzem, majitelem cihelny na Košutce. Ten navrhl synagogu v maurském stylu s neorománskými prvky, tedy v podobě, v jaké ji známe dnes. Vliv na konečnou podobu pak měl jistě i stavitel synagogy Rudolf Štech. Celkové náklady na stavbu synagogy se nakonec vyškrábaly na 141 000 zlatých.
O tzv. Velké synagoze se často říká, že je druhá největší v Evropě a třetí na světě. To však není úplně pravda. Největší synagoga na světě je v Jeruzalémě a pojme až 6000 věřících. Několik dalších monumentálních synagog je především v USA (Monroe, několik v New Yorku). Největší evropskou synagogou je braclavská na Ukrajině s kapacitou až 5000 osob, následují ji synagogy v Budapešti a Sofii. Za nimi je zřejmě již plzeňská synagoga; dost jí v tomto ohledu pomohlo, že je jednou z mála přeživších II. světovou válku.
7. zastávka = Solní 18 (středověká synagoga)
V těchto místech začínalo ve středověku židovské ghetto, táhnoucí se až ke Katovské uličce u hradeb. Jelikož se z něj nic přístupného nezachovalo, není třeba zde ani zjišťovat žádnou indicii.
Dnešní Solní ulice měla ve středověku dvě jména: od náměstí až sem se jmenovala Kolářská a sídlili v ní převážně řemeslníci. Druhá část, táhnoucí se odsud až k hradbám, se pak nazývala Židovská a tvořila páteř židovského ghetta. Nejstarší synagoga je doložena k r. 1409, ale její přesná poloha není známa; snad stála pod dnešní Poštou (Solní 20) či spíše blíž k dnešní tramvajové trati, protože tvořila samostatnou budovu, kolem níž se vcházelo do tzv. Katovské uličky, vedoucí podél hradeb k domku městského popravčího. Kapacita synagogy přestávala stačit, a tak byl r. 1437 koupen od města tzv. Linhartův dům, stojící na daných souřadnicích, jenž byl zbořen na konci 17. století (to v něm již synagoga nebyla). Za hradbami, u meandrů Mže (pod dnešní Plazou) pak byl r. 1432 zřízen židovský hřbitov.
8. zastávka = Dominikánská 281 (dům J. von Poppera)
Tento dům koupil r. 1790 pražský obchodník Joachim von Popper a stal se tak prvním židovským majitelem domu v Plzni od jejich vypuzení v 16. století. Vaším úkolem je najít na portálu vyrytý nápis ve tvaru D89P.
Židé byli ve středověku segregováni a směli se zabývat jen určitými činnostmi. Na druhou stranu to utužovalo vzájemné vazby, mezi vytčené činnosti patřil v podstatě monopol na peněžní služby a navíc byli přímými poddanými krále, tj. nespadali pod šlechtu, klér ani měšťanstvo. Židé se přirozeně etablovali jako obchodníci a podnikatelé. V Plzni přelomu 19. a 20. století vlastnili řadu podniků, např. několik koželužen (Kohn, Brummel, Bloch & Waldstein, Kraus, Levit, Bloch), sirkárnu Neuburg & Eckstein (později Eckstein & Hirsch v dnešní Pařížské ulici), papírnu Fürth & Gellert (vyvážela např. do Indie, USA či jižní Ameriky; při dnešním Centrálním autobusovém nádraží) či několik lihovarů (likéry Adolfa Poppera v Jízdecké ulici, Gutmann & Kafka v Lochotínské ulici atd.). Zřejmě nejvýznamnější byla Beckova a Hirschova drátovna.
9. zastávka = Sokolovna (transport 1942)
V lednu 1942 zde byli shromážděni téměř všichni plzeňští židé, aby byli následně ve třech transportech převezeni do Terezína a dále do několika různých koncentračních táborů. Tuto událost připomíná pamětní deska. C = počet písmen posledního slova na páté řádce.
Antisemitské nálady se v Plzni projevovaly ještě před vytvořením Protektorátu, např. 5. února 1939 uspořádal arciděkan Havelka výstavu s názvem "Žid - nepřítel lidstva" a krátce poté inicioval stavitel Jan Wiesener odstranění šesticípé hvězdy ze synagogy (navrácena až po rekonstrukci v 90. letech). 23. dubna 1939 začaly na našem území platit tzv. norimberské rasové zákony, jimiž byl omezen pohyb na veřejných prostranstvích (plzeňským židům byl např. ke koupání vyhrazen dnešní Třemošenský rybník). Do září 1940 přibyly další persekuce, např. židé byli propuštěni ze státní správy, veškeří židovští právníci, lékaři a soudci směli působit jen v rámci své komunity, technici přišli o atesty, žáci nesměli navštěvovat české školy, správa židovského majetku byla převedena na árijské správce, atd.
V lednu 1941 byly židům zakázány téměř veškeré živnosti, v únoru museli odevzdat řidičské a obdobné průkazy, v březnu jim byla omezena nákupní doba v obchodech a v dubnu pohyb v sadech a parcích. V Plzni byl židům zakázán pohyb po Bolevci, Božkově a sezení na lavičkách na Německém nábřeží. Od června nesměli využívat městskou dopravu a 19. září 1941 začalo platit nařízení o veřejném označení židů šesticípou hvězdou. Na podzim bylo rovněž zakázáno prodávat či poskytovat jim určité potraviny (ovoce, ryby, sýry, lihoviny, konservy atd.).
Posledním "omezením" byly transportní lístky. Celá organizace plzeňských transportů byla svěřena Pomocné službě náboženské židovské obce, která pro tento účel vznikla 6. ledna 1942. Nabízela nejrůznější pomoc včetně vaření a balení. Plzeňští židé byli postupně předvoláváni od 9. ledna 1942 a do odjezdu transportu žili právě v Sokolovně. Směli si vzít zavazadlo do 50 kg, příruční zavazadlo s jídlem na pět dní, kamínka a řemeslnické nářadí. Nesměli zapomenout ani na vyplněné tiskopisy, které obsahovaly mj. popis zařízení zanechaného v bytech (a s nimi rovnou předávali i klíče od těchto bytů). Prvním transportem (18. ledna) odjelo do Terezína 1000 osob (přežilo 73); v druhém transportu (22. ledna) bylo 1001 osob (přežilo 64); v posledním, třetím, pak odjelo 604 osob (přežilo 67). Po těchto transportech zbylo v Plzni jen několik židovských míšenců.
F I N Á L E
Po sesbírání indicií můžeme konečně přistoupit k finále (pro kontrolu, součet všech indicií = 33). Snad se vám u něj bude líbit. Prosím, chovejte se v okolí keše slušně!
N 49°4A.BCD+29, E 13°2E.FGH-6
Pokud vás listing zaujal a chtěli byste si o něčem najít více informací, doporučuji hlavně tyto práce:
Deník Věry Kohnové. Ed. Z. Susa. Středokluky 2006.
DOMANICKÝ, P. & JINDRA, P. Loos - Plzeň - souvislosti. Plzeň 2011.
DOUŠA, J. & MALIVÁNKOVÁ WASKOVÁ, M. Dějiny města Plzně 1. Plzeň 2014.
KOLÁČNÁ, J. Židé a město Plzeň v raném novověku. Diplomová práce. Olomouc 2008.
SZADKOWSKA, M. & DUZER, L. v. & ČERNOUŠKOVÁ, D. Adolf Loos - dílo v českých zemích. Praha 2009.
ŠPIRKOVÁ, V. Židovská komunita v Plzni. Domažlice 2000.
EN
This multi-cache is about to show you some remnants of Jewish community in Pilsen. It takes 1 to 2 hours of walking to get to the final coordinates. Final stash is accessable daily from 8:00 to 20:00.
Stage 1: This house (Kopernikova 43) was settled by family of Vera Kohnova, 12-year-old Jewish girl who kept a diary during World War II (August 1941 - January 1942). Unlike the girl (killed in Izbica), her diary survived the war and has been published recently. G = number of glass peaces above the door.
Stage 2: One of five sites in Pilsen with Stolpersteine, brass plates embedded in the footpath that commemorate Jewish victims of Holocaust. Josef Ehrlich was deported (DEPORTOVÁN) in 194F.
Stage 3: Adolf Loos (1870 - 1933), a popular Austrian architect, designed and furnished one of the flats in this house (Klatovska 12). He had some Jewish friends in Pilsen (and designed interiers only for Jewish families in this town) and even got married with daughter of the flat resident. B = number of flag brackets on the building (all of them are around the balcony).
Stage 4: You can find an entry into the Old Synagogue at the given coordinates of the multi-cache. It was built in 1850s and repaired from 2011 to 2014. But the stage is a little off-set, for there is "something"
related to the Jewish community in Pilsen as well. E = third digit on the plaque.
Stage 5: Last of five sites in Pilsen with Stolpersteine (see waypoints ST0 for other three sites with these stones). Regina Fantova was born (NAR.) in 188H.
Stage 6: Great Synagogue, one of the largest in Europe (not 2nd, Wikipedia is wrong), created in 1890s. A = number of lanterns about the entrance.
Stage 7: The "hidious" new building stands at place where a synagogue was in 15th century. There was a whole Jewish district around at that time. Since nothing remained, no indice to find.
Stage 8: House "At Golden Angel" (Dominikanska 281) was the first house in Pilsen owned by a Jew since Middle Ages, as Joachim von Popper buys it in 1790 (the Jewish community had been expelled in the 16th century). There is a text at the top of the stone portal D89P.
Stage 9: Sokolovna (a kind of gym owned by Sokol, a youth sport movement) was a place where all Jews were massed in January 1941 before being sent to Terezin and further on into various concentration camps. Over 2500 Jews were expelled from their homes, only about 200 of them survived the war. C = number of letters in the last word in the fifth row.
FINAL COORDINATES: N 49°4A.BCD+29, E 13°2E.FGH-6 (check-sum of all indices = 33).
Please, be very descreet in the cache area. If interested in more information, feel free to contact me.
