Vilém Heckel
(21. 5. 1918 - 31. 5. 1970)
byl mezi našimi umělci - fotografy pozoruhodným zjevem. Viděl svět jako nepřetržitě se nabízející námět k snímkům. Když se Vilém vyučil, stal se průmyslovým fotografem v brněnské Zbrojovce a fotil vše od lidí v hutích, motocyklové závody a třeba i svatbu kamaráda v Těrchové. Neustále však cítil, že to není jeho nejsprávnější cesta.
Šumava ho v mládí naučila lásce k horám. A tou cestou se dal. Chyběli mu jen záběry horolezců. Ve Vysokých Tatrách měli tehdy horolezci soustředění, tam se s nimi Heckel setkal. " Hned jsem se s nimi skamarádil, protože už jsem mezi ně patřil." Ubytoval se s přáteli v chatě na Rysech a přál si vyfotografovat nějaký těžký výstup: nabízela se k němu západní stěna Lomnického štítu, zvaná Hokejka.
V České dolině se seznámil s chlapci z Liberce, svěřil jim své přání... Jejich zkušenost ho posilovala: zatímco oni se vydali středem stěny, stoupal s přítelem vlevo od nich, aby se mu podařilo "celou tu cestu krásně profotografovat". Asi uprostřed výstupu se mu však chlapci ztratili - a jemu záleželo právě na tom nejtěžším úseku... Rozhodl se, že udělá travers, kamarád mu povolil pět metrů, ale bylo z nich dvacet. "Když jsem měl před sebou ten motiv, tak jsem si to nebezpečí ani neuvědomoval..." Začalo však pršet, z lijáku se staly přívaly vody a on se nemohl dostat zpět. Kamarád musel nadlézt výš, on popolézal k němu... "Teď byla pro mne jedinečná příležitost udělat snad ten nejlepší záběr, ale já se bál vyndat aparát, protože kamarád posílal aparát do všech pekel!
Tak se zasvěcoval do vzrušení i rozkoší horolezectví.Stále více zamilován do světa hor, procestoval republiku křížem krážem, nachodil pěšky tisíce kilometrů, stoupal vzhůru, zlézal skály.
Když myslím na Vildu Heckela vybaví se mě nejprve jeho úsměv. Úsměv plný optimizmu, že všechno dobře dopadne, řekl o něm Milan Daniel. MUDr. Jaroslav Wolf ho žertem odsoudil, že "jako horolezec, jako parťák, je velmi špatný. On se totiž vůbec nebojí.
V roce 1955 fotografoval Heckel přechod našeho reprezentačního družstva přes hlavní hřeben Vysokých Tater.
V roce 1962 poznal z horolezeckou expedicí dramatickou nádheru Kavkazu. Vilém byl dobrým kamarádem všech a hluboce procítil smrt dvou členů výpravy, kteří se sami vydali k vrcholu Šchary. Zachytil na svých snímcích i napětí hledání i smutek tragické jistoty. Sám málem ztratil život v horské říčce, když přecházely hřebeny do Gruzínska.
V roce 1965 se vydal s expedicí do kraje Váchán v Afgánistánu, do hor Hindúkuše. Připraven na vedra přes den a mrazy v noci, musel si dát upravit uzávěrky svých aparátů a zhotovit zvláštní obaly na filmy. Dostal jsem se do skupiny Radana Kuchaře a Jožo Psotky, "vyprávěl o tom Heckel, "jsou to výborní lezci, ale aby vás vzali jako fotografa do takové těžké stěny, to je pro ně velké riziko. Byla to moje nejtěžší túra, kterou jsem prožil... Tábor byl ve výšce čtyři a půl tisíce metrů, další v pěti. Přes noc teplota strašlivě klesla a ráno začalo sněžit. Největší problém byl v stěně, která se před nás postavila, asi stometrová stěna zalitá sněhem a ledem! Moc se mi do toho nechtělo, ale kluci mi vždy dali nějakou injekci: "Vildo, to na tebe nic není...", tak jsme to přece jen přelezli a já udělal celou řádku vzácných snímků.
Další příběh Heckelové vášně se schovává z cesty do oblasti pakistánské Tirič Miru v roce 1967. Heckel toužil po výstupu na štít Dir-Zom, protože družstvo, které se tam dostalo, přineslo zprávu, že je odtamtud nádherný pohled na vrchol Tirič Miru, nejvyšší vrchol Hindúkuše. Při návratu z výpravy došlo k příhodě, která je dokladem, jak Heckel při fotografování zapomínal na všechno ostatní, také na vlastní bezpečnost. Při projíždění pohořím Tauros chtěl udělat ještě několik snímků, vyšplhal se na strmou skálu nad průsmykem a s aparátem u oka hledal nejlepší záběr. "Když už jsme se blížili vrcholu průsmyku, úplně jsme ztuhli. Vilda udělal malý krok kupředu, ale tam už nebylo nic, jen otevřený sráz - a Vilda se vydal skokem plavmo dolů ze skály. Strnule jsme očekávali jak to dopadne." Dopadlo to dobře, dole zachránily Viléma husté trnité keře. Vylezl z nich ven a řekl: "Kluci, tak jsem se znovu narodil."
Roku 1970 se přidružuje k výpravě do peruánských And. "Už moc nepolezu", řekl jako vícekrát před odjezdem přátelům, chci fotit indiánské vesnice a život v nich. Tábor ve výšce 3000 metrů u Lago Nuci pod Huascaránem byl na krásném místě, ještě ve svém posledním dopise psal Heckel, i když si stěžoval na špatný spánek a na bolesti hlavy. V témž dopise, v den svých 52. narozenin, připojil truchlivé vylíčení, jak se zřítil ze skály a zabil jeden člen výpravy, ostatní se chystali držet u jeho těla čestnou noční stráž. "No a tak dnes 21.5. slavím smutně. Jsou to osudy, náhody a takový je celý život. A přece jsem v těch horách rád..."O deset dnů později přišlo strašlivé zemětřesení a lavina balvanů pohřbila československý tábor. Lidová moudrost říká, že umíráme na to, co milujeme. Vilém Heckel miloval hory nesmírně.
Za dlouhých temných nocí na něho hory vzpomínají.
Tato tradička Vás dovede do údolí potůčku Šebrovka, kde se nacházejí i dva mini vodopády, proto doporučuji návštěvu při příhodné vodě. Kolisté ať raději volí přístup z vrchu (viz. waypointy) a při troše úsilí to půjde i zespodu :-). Samotný nález krabičky je již bez jakékoliv pešinky, prostě nohy, ruce a přímo do svahu!!! Zaměření bylo prováděno s největší pečlivostí, ale znáte sami jak to se signálem bývá... Lovu zdar!!!
Čerpáno z knihy Vilém Heckel Naše hory.