První zmínka o Záluží pochází z listiny, upravující majetkoprávní poměry mezi rodem Zajíců z Valdeka a panovníkem Janem Lucemburským sepsané v roce 1331. Záluží je zde jmenováno jako součást valdeckého panství a týkala se jak „Hradu Zálužského zvaného Hrádek“ se kterým byla ves vždy spojována, tak obce samotné.
Dnes sice Hrádek patří do katastru obce Osek, ale obecně je stále přiřazován k Záluží. Nechá se k němu dojít buď po červené turistické značce, nebo polní cestou zvanou „Průhon“, když se vydáte směrem na Osek a za posledním stavením uhnete vlevo. Ale geovozidlem tudy k němu neprojedete a ani to není žádoucí, protože tamní pozemky jsou veskrze soukromé. Pro naše účely bude lepší, když to vezmete hezky pěšky, jako sedláci za starých časů, když po "průhonu" proháněli svoje stáda na pastviny u Hrádku a vychutnáte si pohled na tuto dominantu zdejší krajiny jen z povzdálí.
Záluží má něco málo pod 500 obyvatel a rozkládá se podél Stroupínského potoka v dolině mezi Cerhovicemi a Hořovicemi a od jemu podobných vesniček se ničím neliší. Snad jen nedávno vybudovanou multifunkční sportovní plochou, která je v sezóně hojně využívána. Jinak je zde obchod s potravinami, dvě hospůdky, mateřská škola a obecní úřad s místní knihovnou.
A v této knihovně je toho času knihovníkem můj otec, jehož vášní je shromažďování historických informací spojených s obcí. A byl to on, kdo se před několika roky vydal po stopách „Zálužského pokladu“.
Na začátku příběhu stála jeho vzpomínka na místní jednotřídní školu a na pana učitele Františka Hladíka, který je někdy kolem roku 1955 vzal na pěší výlet do Hořovic, do tehdejšího okresního muzea.
Hořovice byly v té době okresním městem a měly také svoje regionální muzeum, které sídlilo v Novém zámku.
A právě z onoho výletu mu v paměti utkvěla vzpomínka na vitrínu s nápisem
Za sklem tehdy ležel rozbitý hliněný džbán a kolem něj rozházené zašedlé kulaté plíšky. A tak po padesáti letech, víceméně ze zvědavosti, začal pátrat po pokladu. A pátrání to bylo bezesporu zajímavé…
Začal tam, kde to všechno tenkrát začalo a poslal dotaz na správu hořovického zámku. Pan kastelán mu ochotně odpověděl v tom smyslu, že současná správa zámku nemá s bývalým regionálním muzeem už dávno nic společného a odkázal ho na Muzeum Českého krasu v Berouně, kam měly být v šedesátých letech veškeré sbírky ze zrušeného muzea v Hořovicích přesunuty.
Další pátrání se tedy přesunulo do Berouna. Ale, světe div se, v muzeu Českého krasu nebyla po mincích ani stopa. Po té, co pracovnice muzea přesvědčil, že je duševně zcela zdráv a při smyslech, začaly ochotně přinášet a prohledávat různé zápisy a inventární knihy. Asi po hodinovém hledání našli jen zápis o depositu jedné staré stříbrné mince nalezené kdysi v Záluží na pozemku čp. 1 (ale to nebylo pokladu podobné ani vzdáleně) a odkaz na nález pokladu pod starým dubem u obce Bzová, který byl následně – slovy historika – „rozchvácen“.
Zkrátka výsledek pátrání v berounském muzeu vyzněl tak, že žádný takový exponát nikdy neexistoval. Nicméně pracovnice mu poradili, aby zkusil zapátrat po nějakém záznamu v tamním okresním archivu. A byl tam…
V „Pamětní knize obce Záluží od roku 1918“ zapsal v roce 1925 tehdejší řídící učitel a kronikář František Beran tuto událost:
Poklad tedy podle všeho opravdu existoval a dle zápisu byl objeven na pozemku statku čp. 21. Kdo a kdy tam poklad zakopal už se asi nikdy nedozvíme. Nedozvíme se asi ani, kam se poklad z muzejní vitríny po stěhování poděl.
Při přípravě podkladů pro listing ještě otec dodal, že po padesáti letech a všem tom pátrání po ztraceném pokladu měl tu možnost jednu z minci z pokladu vidět a sáhnout si na ní u známého, který ji má jako rodinné dědictví po jednom z dělníků, kteří poklad objevili.
Nicméně pro Vás jsem připravil novodobou podobu pokladu.
A kudy k němu?
Na výchozích souřadnicích poklad samozřejmě nenajdete. Ale můžete se zde klidně zastavit a pokochat se pohledem na jeden z nejstarších „gruntů“ v Záluží (dnes, bohužel, v mírně zchátralém stavu), na jehož pozemku byl tehdy poklad objeven. Pokud na cestu přiberete i Váš geopotěr, můžou se v parku blízko výchozích souřadnic vyřádit na prolézačkách a houpačkách. Pokud jste si dobře prostudovali listing a všechny přílohy, tak už jistě víte, kde se poklad ukrývá. A jestli už jste se dost pokochali a děti pohoupali, tak honem pro něj, než bude „rozchvácen“ prvními nálezci.