FKM#9 - Ropucha obecna Traditional Cache

Ropucha obecná (Bufo bufo)

'

Charakteristika

Ropucha obecná je obojživelník z čeledi ropuchovití, která patří mezi nejhojnější ropuchu na území Česka.

Za dosavadní hojnost tohoto užitečného tvora, který zkonzumuje značné množství škodlivých živočichů, vděčíme především jeho nenáročnosti a přizpůsobivosti. V minulosti se samců používalo pro určování časné gravidity.

Popis

Ropucha má jako všichni obratlovci kostru, která ale neobsahuje žádná žebra. Počet obratlů tvořící páteř je 5 až 8 a to v závislosti na splynutí a srůstu jednotlivých obratlů, které jsou procoelní. U křížového obratle dochází k plochému rozšíření postranních výběžků. S urostylem pojí křížový kloub dvě kloubní plošky. Hrudní kost (sternum) je chrupavčitá, v mediální části může někdy osifikovat.

Dospělý samec ropuchy je dlouhý 63-90 mm, samice je větší a měří přibližně 84-120 mm, což značí pohlavní dvojtvárnost. Na jihu Evropy může dosáhnout délky až 20 cm. Tělo má ropucha zavalité. Svrchní strana těla má výrazně bradavičnatou kůži, která je matná, příjemná na dotek a existuje v různých odstínech hnědé barvy, šedé, mramorované. Bradavičky na hřbetě jsou ploché či mírně oblé. Někdy jsou uspořádané do jakýchsi podélných řad, jindy rozeseté nepravidelně. Spodní strana je zrnitá a šedožlutá, nažloutlá, narůžovělá, narezlá či šedá - může mít i drobné tmavé skvrny. Je také mírně zvrásněná. Nemusí obsahovat žádnou kresbu, často je však tmavě mramorovaná. Kontrast ale není nijak zvlášť výrazný. Právě metamorfovaná mláďata jsou zbarvena černohnědě, větší mláďata červenavě hnědě. Podobné zbarvení mívají také dospělí samci. Během rozmnožování bývají ropuchy obou pohlaví zbarveny dosti podobně (živěji) - světle olivově, často také s tmavými, neostře ohraničenými skvrnami, pokožka je méně drsná.

Pohlavní dvojtvárnost je možné pozorovat především na prstech přední končetiny a na rozdílné velikosti jedinců. Samci mají bazální část 1. prstu nápadně zesílenou. Pokožka je zde drsná, mozolovitá, často také tmavě pigmentovaná. Dva prsty, které s 1. sousedí, nesou na svrchní straně menší tmavé plošky. Prsty samic žádné takovéto zvláštnosti nevykazují. Samice mají větší rozměry než samci a vyznačují se širší hlavou. Jedinci samčího pohlaví mají zase poněkud delší končetiny.

Příušní jedové žlázy (parotidy) jsou umístěny za očima a mají tvar půlměsíce a jsou vystouplé. Vylučují ostrý dráždivý sekret (bělavá viskózní tekutina), který obsahuje množství biologicky aktivních látek. K výronu dochází při podráždění či poranění. Tuto tekutinu mohou vylučovat i menší kožní žlázy. Nezkušený predátor, který vezme ropuchu do tlamy, pocítí silné pálení na sliznicích. Sekret může vyvolat vyrážku, ale i křeče a poruchy trávicí soustavy. Pokud nějaké zvíře na ropuchu přece jen útočí, snaží se ho zapudit výhrůžnou pozicí. Nafukuje se, staví se na vzpřímené natažené končetiny a hlavu poněkud skloní.

Potrava

Živí se různými suchozemskými živočichy přiměřené velikosti - měkkýši, žížalami, pavouky, svinkami, mravenci, brouky aj. Velcí jedinci (staré samice) dokáží spolknout i mládě myši. Svou kořist zpozoruje teprve zblízka při jejím pohybu. Útočí pouze na živou, pohybující se kořist. Zmocní se jí rychlým vymrštěním jazyka. Okamžitě ji také polkne. Větší kořist (např. velký hmyz, drobné obratlovce) loví přímo čelistmi. Při jejich polykání si pomáhá pohybem předních končetin.

Během rozmnožování nepřijímá žádnou potravu. Taktéž za chladného a suchého počasí je potravní aktivita nižší. Pomocí pokusů bylo zjištěno, že ropucha obecná nemá geneticky dané schéma vhodné kořisti. Z počátku loví vše, i nebezpečné druhy. Teprve časem, díky individuálním zkušenostem, které získala, se naučí vyhýbat včelám, vosám atd.

Za potravou vyráží po soumraku, přes den se ukrývá. Během noci křižuje své teritorium a víceméně bez přesnějšího výběru lapá drobné objekty, které se pohybují. Pokud je na určitém místě větší akumulace určitého druhu potravy, projeví se to větším podílem této složky v potravě. Např. v blízkosti mraveniště budou hlavní složkou mravenci; v blízkosti světelného zdroje (pouliční lampa, zahradní lampa) to bude létající hmyz, který se pod lampou hromadí. Během konzumace se do žaludku ropuchy také dostává určité množství nestravitelných příměsí, jako je písek, kamínky, úlomky vaječných skořápek... Zkonzumuje velké množství škodlivých živočichů. Její žravost je příslovečná.

Rozmnožování

V České republice dochází k páření většinou v březnu či první polovině dubna (v horách ještě později). Většina jedinců se každý rok vrací do téže vodní nádrže, jejich cestu řídí individuální znalosti lokality. Populace samečků je mnohem početnější. Je jich čtyři- až šestkrát více než samiček, proto se snaží vyhledat si vhodnou partnerku již cestou k vodnímu zdroji. K utvoření páru tedy někdy dojde již během putování k vodě. Samci pevně obejmou partnerku v místech za jejíma předníma nohama a nechají se donést až k vodě. Samečci jsou přitahováni převážně taktilními vjemy. Reagují na každý předmět, který se pohybuje. Někteří nezadaní samci se snaží soka ze hřbetu samičky sundat. Přitisknutý samec je odkopává zadníma nohama a vydává obranné zvuky, které jsou v době rozmnožování slyšet téměř neustále. Zní jako „kvoak-kvoak-kvoak“ či „ong-ong-ong“. Nemají ale vyvinutý hrdelní rezonátor, jejich hlas je tudíž poměrně slabý. Objímavý reflex samců mohou vyvolat i předměty, které samičku připomínají jen vzdáleně. Byli pozorováni samci objímající ústí gumové hadice či hlavu kapra. Pokud je poměr pohlaví obzvlášť nepříznivý, může se stát, že samičku bude objímat několik zástupců samčího pohlaví najednou. Ta se pod jejich tíhou může dokonce i utopit (Eibl-Eibesfeldt 1950). Jelikož už se poté nebrání, přichází další a další samci, kteří ji objímají. Takto vznikají tzv. „ropuší copy“.

Během páření je ropucha aktivní i přes den, avšak potravu nepřijímá. Samice opustí vodu brzy po spáření, samci obvykle setrvávají déle (řádově se jedná o několik dní). Optimální teplota pro páření je kolem 18 °C. Minimální požadovaná teplota je 7 °C. Co se samotného aktu týče, má vedoucí roli samice.

Nepřátelé

Největším nepřítelem ropuchy je člověk. Ropucha obecná je známá především pro automobilisty a cyklisty, buď z dopravních značek, upozorňujících na možnost hromadných přesunů ropuch přes silnici, nebo z následků po zanedbání varovného upozornění. Doprava pro ni představuje vedle zamoření vody jedovatými látkami (organofosfáty a těžké kovy) největší nebezpečí. Jejich existence je více než u jiných druhů ohrožena i přímým hubením a vybíjením celých populací v důsledku vandalismu, sadismu a neopodstatněného odporu. Např. za posledních 15-20 let poklesla početnost ropuch v jihomoravském regionu přibližně o 50 %. Pro jejich ochranu má velký význam i vhodná osvětová činnost. V České republice jde o ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Člověk může této žábě ubližovat také neúmyslně - ničením jejích stanovišť, především nádrží, které jsou vhodné pro rozmnožování.

Mezi její přirozené nepřátele patří šelmy, ježci, káně lesní a užovka obojková (Natrix natrix).

Lokalita

Keš se nachází na zalesněné části Růžodolské výsypky. Jedná se o báňsky dokončenou vnější výsypku lomu ČSA, zakládanou od roku 1965 do roku 1955, na poddolovaném území bývalých obcí Dolní Litvínov a Růžodol. Na výsypku byly zakládány neúnosné nadložní zeminy, nevhodné pro zakládání vnitřní výsypky a tomu odpovídá i maximální převýšení 30 m ve dvou etážích.

Výsypka byla koncipována jako dočasná, neboť měla být v.r. 2000 odtěžena. Těleso výsypky je protáhlého tvaru, o délce 5,8 km a průměrné šířce 1,3 km. Celková výměra výsypky je cca 760,00 ha (svahy 360,00 ha, náhorní plošina 400,00 ha) , z toho rekultivace je řešena na ploše cca 630,00 ha. Zbývající část území byla vyčleněna pro záměry skládkování. Pozemky pod patou výsypky od Litvínova až po areál dolu Hlubina byly zalesněny v předstihu, spolu se zahájením sypání výsypky. Rekultivace svahů navazuje tedy na ozeleněné území. Jihozápadní svah výsypky v délce 4 km přiléhá k areálu dolů Hlubina a Chemopetrol. Pata výsypky v této oblasti je lemována skládkami chemických odpadů a část svahu byla rovněž vyčleněna pro záměry skládkování odpadů, většinou průmyslových. Rekultivace samotné výsypky byla zahájena v roce 1971 na severozápadním svahu, přilehlém k Litvínovu. Zalesnění o celkové výměře 19,00 ha je dnes již součástí lesního půdního fondu.

zdroj: Wikipedie.org

O kešce

Keška je umístěna cca 30 m od cesty. Netřeba se pro ni drát cestou necestou přímo za šipkou :)

.