Trocha historie Solvayových lomů
Psal se rok 1915, když závod v Neštěmicích oznámil na ředitelství společnosti "Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu", že ložisko vápence v Křížanech u Liberce je vytěženo. Závod v Neštěmicích vyráběl ze solanky a z vápence uhličitan sodný (sodu) podle tzv. Solvayova procesu. Proto začali firemní odborníci hledat nový zdroj kvalitního vápence. Ten našli na katastru obce Svatý Jan pod Skalou v okrese Beroun v oblasti zvané "Na Stydlých vodách" nebo též "U odpočívadla" v majetku velkostatkáře V. Komendy. V roce 1916 probíhala jednání o zakoupení tohoto pozemku, která byla koncem téhož roku završena dohodou o koupi. Oficiálně byl pozemek, za 50.000 rakouských korun, převeden až 20. 3. 1917. Již 13. 11. 1916 však bylo "Spolku" uděleno povolení ke zřízení lomu na parcele č. 760/1. Ještě během jednání o koupi bylo rozhodnuto o dopravě vytěženého vápence z lomu ke státní dráze a již 11. 12. 1916 bylo vydáno povolení ke stavbě lanové dráhy. Během všeobecného nedostatku materiálu a pracovních sil v době světové války, se však stavba lanovky dlouho vlekla. Lanovka byla trasována k berounskému shlaví železniční stanice Loděnice. Zde byla vybudována dvojkolejná vlečka o délce 524 m. Vlečka i lanovka byly dokončeny počátkem roku 1918 a 27. 6. 1918 byla oficiálně zahájena těžba i provoz lanovky. Komise lanovou dráhu a její provoz schválila dodatečně až 30. 10. 1919. Těžit se začalo v nízkém jedno až dvouetážovém lomu. Materiál se ručně nakládal do vozíků úzkorozchodné dráhy 600 mm. Opět ručně se vozíky tlačily k horní stanici samotížné lanovky vedoucí na překladiště státní dráhy v Loděnici, odkud byl vápenec převezen na zpracování do Neštěmic u Ústí nad Labem. V rozmezí let 1922 až 25 se ve zdejším lomu pokusně zaváděla těžba metodou nálevkování, tehdy velmi účinně používaná Pražskou železářskou společností v nedalekých lomech na Mořině. Z toho důvodu byla ze severního úbočí vyražena štola do ložiska s odbočkami k jednotlivým sypným komínům, do kterých se sestřeloval vápenec ze stěn lůmků (nálevek). Po vzniku Československa změnil Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu název na Neštěmické Solvayovy továrny, skládající se ze dvou společníků: Solvay & spol. Brusel a Spolek pro chemickou a hutní výrobu Ústí nad Labem. Společnost se soustředila na výrobu sody, hydroxidu sodného žíravého a uhličitanu sodného. Severní část lokality byla brzy vydobyta a firma přesunula těžbu na jižní svahy hřebene, kde otevřela mohutný tříetážový stěnový lom, jehož patra byla vzájemně propojena šikmým elektrickým výtahem od výrobce Neptun Komárov. Doprava z nového lomu k lanové dráze byla řešena průjezdní štolou vyraženou na místě původní dobývací štoly v roce 1928. Na obou stranách měla být opatřena architektonicky vytříbenými portály, z nichž byl realizován pouze portál severní a to firmou Pittel & Brausewetter v roce 1930. Tato průjezdní, též “Průtahová” štola, dlouhá 219 metrů, začala svoji funkci plnit v roce 1930. Současně byla podstatně prodloužena síť tratí o rozchodu 600 mm (přes 5 km kolejí) a přestavěny objekty nezbytné k jejímu provozu. Solvayovy továrny objednaly 2 motorové lokomotivy typu Gr II s motorem T - 290 z Královopolské strojírny v Brně a 127 kiplorových vozů od firmy Neptun. Rok 1932 znamenal, kromě nákupu dalších dvou lokomotiv stejného typu a výstavby impozantního skladu trhavin firmou Matěj Kučera, zejména rekonstrukci lanové dráhy do Loděnic. Její namáhavý provoz donutil firmu k výměně všech dřevěných stožárů za ocelové. V roce 1937 Ministerstvo národní obrany zařadilo zdejší lomy na vápenec mezi podniky důležité pro obranu státu. V roce 1938 došlo k propojení lomu na severním a jižním svahu a doprava byla postupně převedena ze štoly do takto otevřeného průkopu.
Převzato z http://www.solvayovylomy.cz
Místní geologie
Český kras je součástí geologicky významné struktury – Barrandienu. Název má podle významného francouzského vědce Joachima Barranda, který se věnoval výzkumu právě této oblasti. Jedná se o oblast přibližně elipsovitého tvaru táhnoucí se od Prahy jihozápadním směrem až k Plzni. Nejstaršími horninami v ní jsou sedimenty předprvohorního moře (prachovce, droby, břidlice, slepence, buližníky, vulkanické horniny), které se pravděpodobně usazovaly v blízkosti pásu vulkanických ostrovů. Tvoří přímý podklad mladších sedimentů a mají mocnost kolem 10 kilometrů. Na ně pak po časové pauze sedimentovaly horniny kambria, které dnes nalezneme v pánvích Jinecké a Skryjsko-Týřovické. V nich lze nalézt hojné zkameněliny především známých trilobitů, jejichž často úplné a nepoškozené krunýře Barrandien celosvětově proslavily. Po další časové pauze, kdy byla tato oblast vynořena a vystavena erozi, ji opět zaplavilo moře, tentokrát ordovické. Hlavním sedimentačním prostorem byla SV - JZ směrem protažená úzká lineární deprese označovaná jako pražská pánev. V ní se střídalo ukládání hornin písčité (křemence, pískovce, droby) a jílovité (zejména tmavé břidlice, reprezentující hlubší, klidné prostředí) facie, což je dnes interpretováno jako důsledek kolísání mořské hladiny. Hojně jsou zastoupeny i produkty komárovského vulkanického komplexu. Na severozápadě se ordovické sedimenty noří pod českou křídovou pánev a ve svém středu jsou překryty mladšími sedimenty siluru a devonu. A právě tyto sedimenty tvoří podklad CHKO Český kras.
Počátek siluru je typický celosvětovou událostí – ukládáním především černých graptolitových břidlic, vznikajících v mořském prostředí s nedostatkem kyslíku. Postupně ale sedimentace graptolitových břidlic přechází ve vápnité břidlice, vápence s břidličnými proplástky a nakonec jen ve vápence. Jedním z důvodů pro konečné převládnutí vápencové sedimentace byl posun kontinentu Gondwany, na jejímž severním okraji jsme se nacházeli, směrem na sever do tropických zeměpisných šířek, kde přibývalo množství vápencotvorných organismů (především vápnitých řas). Stejně jako v ordoviku, i v siluru byla sedimentace doprovázena vulkanickou činností. V okolí dnešního svatého Jana pod Skalou vznikl podmořský vulkán, který nakonec dosáhl až nad hladinu. Produktem tohoto vulkanismu byly sopečné vyvrženiny a lávy, chemicky odpovídající bazaltům, tradičně označovaným jako „diabasy“.
Ke keši
Na úvodních souřadnicích dorazíte k geoexpozici s informační tabulí. Poté, co se zde rozhlédnete a projdete si místní geoexpozici, která rozhodně stojí za to, pošlete na náš email (přes profil) odpovědi na následující otázky:
1) Na informační tabuli je napsáno, která zkamenělina má tělo z kalichu, ramen a stonku. Která to je?
2) Jak se jmenuje načervenalý kámen ve zdejší geoexpozici, ve vzdálenosti do 5 metrů od výchozích souřadnic, a z jakého geologického období je?
3) Jmenujte dva exponáty, které mají v názvu zkamenělinu, která se v dané hornině často vyskytuje.
4) Převážná část exponátů jsou vápence. Do jaké skupiny zrnitosti byste je zařadili?
Keš můžete logovat ihned po odeslání odpovědí. Pokud se nám něco nebude zdát, nebo odpovědi budou špatně, dodatečně se ozveme. Budeme rádi za každou fotku v logu, kde si procházíte místní geoexpozici, případně ze skanzenu.
Přejeme hezkou podívanou a doufáme, že jste se zase něco naučili a objevili zajímavé místo.