Tato keš vám chce ukázat Vinohrady v celé jejich, často opomíjené, kráse, která se před vámi rozprostře pouze, když do ulic vyrazíte pěšky a své pohledy upřete trochu výš než obvykle. Před vámi se otevře bohatý svět vinohradských fasád s nádhernými prvky novorenesance, klasicismu a secese.
Z moderní historie Královských Vinohrad
Dnešní podoba Královských Vinohrad se začala utvářet v roce 1866, kdy byla Praha prohlášena otevřeným městem, a začalo bourání pražských hradeb. Příměstská krajina za hranicemi Nového Města se brzy stala místem s čilým stavebním ruchem. Na základě regulačního plánu starosty Karla Hartiga vyrostla bytová zástavba nejprve při hlavních komunikacích, aby posléze v 70. letech vznikla i uliční síť, jak ji známe dnes - Vinohradská, Bělehradská, Londýnská, Jana Masaryka. V rámci výstavby se kladl důraz i na urbanistické řešení - vhodnou šířku ulic, přítomnost městské zeleně i celou řadu náměstí. V průběhu první stavební horečky v 70. letech 19. století vznikaly obytné domy maximálně dvoupatrové, teprve později přibývalo tří a čtyřpatrových budov.
Do roku 1875 Královské Vinohrady zahrnovaly i oblast dnešního Žižkova. Pod tíhou rozsáhlé administrativy při řízení obce došlo v tomto roce k rozdělení na dvě části – Vinohrady I (od roku 1877 Žižkov, povýšený v roce 1881 na město) s 331 domy a 14200 obyvateli a Vinohrady II (později Královské Vinohrady a dnes opět jen Vinohrady) s 235 domy a 8935 obyvateli.
Na podzim 1875 proběhly volby do nového zastupitelstva, které si vytklo za cíl přeměnit dosavadní obec v moderní město s typickými prvky, významnými a potřebnými, pro jeho život: s radnicí, kostelem, budovami úřadů a škol, divadlem, sady, hospodářskými, sociálními a kulturními institucemi, s veřejnou dopravou a inženýrskými stavbami. Citlivě rozvržený půdorys města měly naplnit rovné, poměrně široké ulice, náměstí – centra obchodu, politického, duchovního i kulturního života, plochy zeleně, nahrazující zahrady, pole a sady bývalých usedlostí.
Město Královské Vinohrady
Královské Vinohrady byly 26. září 1879 povýšeny na město a počet obyvatel začal výrazně růst, a to tak, že na sklonku 19. století se staly jedním z největších měst českých zemí. V čele města stála řada významných osobností tehdejšího veřejného života (Eduard Pštross, Karel Hartig, Vilém Vlček, Jan Friedländer, Jan Prokopec, Josef Víšek nebo Alois Bureš). Posledním starostou před spojením Královských Vinohrad s Velkou Prahou byl Jiří Pichl.
Ještě kolem roku 1875 byly vinohradské pozemky převážně v rukou německých vlastníků. Po vzniku města obec pozemky vykupovala, přecházely do českých rukou a názvy veřejných prostranství nebyly jako v Praze dvojjazyčné, německé a české, ale ryze české.
Statut města zvýšil prestiž a přitažlivost Královských Vinohrad. Od 80. let 19. století stavební ruch výrazně vzrostl, město se ve vymezeném prostoru rychle rozšiřovalo, přibývaly nové ulice, náměstí a s nimi i jejich pojmenování. Stavělo se v okolí nynějšího náměstí Jiřího z Poděbrad, které se po Purkyňově (nyní náměstí Míru) a Tylově náměstí stalo dalším centrem veřejného života. Výškové rozdíly byly v mnoha případech vyrovnány odkopáním zeminy či její navážkou (např. z Korunní ulice do nynější Vinohradské). Město se pyšnilo mnoha výstavnými budovami, převážně v historizujících stylech a secesních – radnicí, Novým německým divadlem (dnes Státní opera), Městským divadlem na Královských Vinohradech (dnes Vinohradské), Národním domem, školami, Vinohradskou záložnou, Městskou spořitelnou, nemocnicí nebo tržnicí. Novogotický chrám sv. Ludmily na Purkyňově náměstí (nám. Míru) byl zbudován podle projektu Josefa Mockera v letech 1888 – 1893 a jeho silueta patří k symbolům historických i současných Vinohrad. V letech 1896 – 1898 vznikla v Sázavské ulici novorenesanční budova synagogy, která byla v roce 1945 silně poškozena náletem, takže musela být v roce 1951 stržena. V roce 1885 získaly Královské Vinohrady vlastní hřbitov.
Náhradou za zmizelou příměstskou zeleň se staly sady, udržované s velkou péčí. První z nich (1895) byl sad na Purkyňově náměstí (náměstí Míru).
Městský sad byl zřízen koncem 80. let 19. století, který byl roku 1903 přejmenován na sady Svatopluka Čecha, od nichž se později oddělily dnešní Bezručovy sady. Roku 1896 byl veřejnosti krátce zpřístupněn park vily Grébovka s vinicí, definitivně pak v roce 1906 a po několika letech přejmenován na Havlíčkovy sady. Dnešní Riegrovy sady vznikly v roce 1902 namísto zrušené Vozové (Saracénky), Kuchynky a části Švihanky a Kanálky, na ploše 11 hektarů.
Vinohradské ulice byly zpočátku bez dlažby a bez osvětlení. Správa obce zřizovala provizorní přechody z ulice do ulice, sypala je škvárou nebo i dláždila, povozy je však opět brzy zaplnily blátem. Z toho vznikl popěvek „Tam na ten Vinohrad, tam chodí každý rád, ať prší nebo ne, tam vždycky bláto je“. Od roku 1884 však byly ulice systematicky dlážděny, v rovině pravidelnými žulovými kostkami, na svahu řevnickým kamenem.
Osvětlení zpočátku zajišťovaly petrolejové lampy, které od roku 1882 vystřídaly lampy plynové. Se zvyšováním počtu obyvatelstva obec začala pečovat o dostatek pitné vody. V roce 1882 byla postavena přečerpávací stanice všeobecně nazývaná „Vodárna“ ve tvaru čtyřbokého hranolu s bohatou neorenesanční fasádou. Vodárna se stala jednou z dominant vinohradského návrší. Ve stejné době byla budována kanalizační síť. Dopravu zabezpečovala nejprve koňská dráha probíhající ulicemi Bělehradská a Anglická a kolem dnešního Národního muzea. V roce 1897 zahájila dopravu elektrická dráha.
Obchod se kromě malých provozoven vinohradských živnostníků soustřeďoval na Tylově náměstí (původně nazývané Tržiště). Ve chvíli, kdy již nestačil velkému počtu venkovských trhovců, realizovalo město stavbu vinohradské tržnice na dnešní Vinohradské ulici. Tržnice sloužila svému účelu od roku 1903 do 80. let 20. století. Před zbouráním ji zachránily aktivity Klubu za starou Prahu a roku 1994 byla rekonstruována.
V Řipské ulici se od roku 1890 nacházely masné krámy, později byly zbudovány jatky s tržištěm naproti měšťanskému pivovaru v Korunní ulici. Mezi známé živnostenské podniky patřily První česká akciová továrna na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel na Zvonařce, První česká továrna uherského salámu „Emka“ Em. Maceška, továrna uzeného zboží a konserv, vývoz pražských šunek a sádla, První česká akciová společnost továren na orientální cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech, předchůdce nynějšího Orionu (od roku 1914). Vedle Orionky vznikl v roce 1893 na Korunní ulici Měšťanský pivovar.
Královské Vinohrady součástí Prahy
Zákon o sloučení obcí sousedních s Prahou č. 114/1920 Sb. ze 6. února 1920 s platností k 1. lednu 1922 přičlenil Královské Vinohrady (spolu s jinými příměstskými obcemi) k tzv. Velké Praze, hlavnímu městu nového československého státu. Královské Vinohrady se staly Prahou XII, při správní reformě z roku 1949 se část Vinohrad stala Prahou 12 a část území připadla Praze 2. V roce 1960 pak bylo území Královských Vinohrad rozděleno mezi Prahu 2, 3 a 10, do roku 1990 dokonce mezi Prahu 2, 3, 10 a velmi malé části připadly k Praze 1 a 4. Počet obyvatel Vinohrad v roce 1930 (sčítání lidu) dosáhl 95 497 osob. Ve 20. a 30. letech 20. století pokračovala na Královských Vinohradech výstavba dalších bloků obytných domů a Královské Vinohrady se propojily s Žižkovem. Nové rodinné vily, zejména ve stylu secese, kubismu a funkcionalismu, postupně zaplnily prostor severně od Ruské ulice mezi Bezručovými sady a vinohradskou nemocnicí (např. vila bratří Čapků).
K významným solitérním stavbám meziválečného období patří na Královských Vinohradech kostel Nejsvětějšího srdce Páně z přelomu 20. a 30. Let 20. století od Josipa Plečnika (na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad) a sbor církve československé (Husův sbor) z let 1930 – 1933, vybudovaný v Dykově ulici podle projektu Pavla Janáka. Ve dnech pražského květnového povstání 1945 vysílal z Husova sboru pražský rozhlas.
V protektorátním období nesly Královské Vinohrady název Königliche Weinberge. Nálet spojeneckých letadel v únoru 1945 zničil 21 domů, velmi silně poškodil 41 objektů, silně 59 a lehce 1037. Zasažen byl kostel sv. Ludmily, židovská synagoga, Grébovka a mnoho obytných domů, zejména v okolí dnešní Vinohradské ulice. Královské Vinohrady byly z celé Prahy tímto bombardováním postiženy nejhůře. V závěrečných dnech druhé světové války se na území Královských Vinohrad odehrály těžké boje o budovu Československého rozhlasu.
Ve druhé polovině 20. století urbanistický rozvoj Královských Vinohrad (od roku 1968 jen Vinohrad) již výrazněji nepokračoval. V posledních dvou desetiletích byly mnohé domy i vily citlivě rekonstruovány (čímž byla vlastně i tato keš inspirována). V roce 1993 se Vinohrady staly součástí městské památkové zóny Vinohrady, Žižkov, Vršovice.
Zdroj: Eva Semotanová a kol - Zkrácená verze úvodní studie otištěné v Historickém atlase měst ČR – sv. 19: Praha-Královské Vinohrady, Praha 2010.
Jak na keš?/How to find the Cache?
Je to jednoduché – stačí vyrazit do vinohradských ulic! Very easily, let's have a walk across the streets of Vinohrady!
START!
N 50 0?.??? E 014 2?.???
FTF: KIM-PA
STF: Chevyma
TTF: scoffer
FTS: benjo5
Za betatest děkuji sveneckersbergovi!