Pojďte pomoci smutné kočičce při jejím putování……..
O smutné Číčemíce
Jednoho dne si malá Madlenka přinesla domů kotě, vlastně jen hebkou chundelatou kuličku, a protože nevěděla, jak jí má říkat, šla za tatínkem. „Tak jí říkej třeba Míca.“ Ale to se zdálo Madlence moc obyčejné, a tak šla za maminkou. „Copak bys chtěla, Madlenko?“, ptá se maminka a "už jsi dala Čičince vodu?" Tak vzniklo jméno Číčamíca. Madlenka se o svou kočičí kamarádku hezky starala, česala jí kožíšek, dávala jí jídlo a vodu a moc ráda si s ní hrála. Prostě se Číčemíce žilo dobře. Moc dobře. Pak přišel podzim a ještě další podzim…, a jednoho dne maminka přišla s Madlenkou brzy ze školky, vzala kočiččin pelíšek i Číčumícu a odnesla je na zápraží. „Do domu už nesmíš.“ řekla kočičce a zavřela dveře. Číčamíca seděla na zápraží, byla jí docela chladno a smutno a nevěděla, co si o tom všem má myslet. Jak tam tak seděla a uvažovala nad tím, jak je nešťastná kočička, všimla si motýla nebo můry co se plácá na kraji velké kaluže pod schody. A protože se už začínala nudit, šla se podívat, jestli by si s ním nemohla trochu pohrát. Když přišla blíž, uviděla, že je to docela malinkatý človíček s motýlími křídly a pomaličku a opatrně do něj šťouchla packou. „Prosím, neubližuj mi.“ řeklo to malé stvoření. „Jsem víla a jak tak hodně foukl vítr, shodil mě sem do kaluže. Prosím, pomůžeš mi?" Míca přikývla, vzala vílu do tlamičky, jen tak zlehka jako když kočičí mámy nosí svá koťata a odnesla vílu do svého pelíšku. „Tady je alespoň sucho a můžeš si trochu odpočinout.“ povídá Číčamíca. „Děkuji ti, kočičko, jsi moc hodná, ale ... proč jsi tak smutná?“ Číčamíca začala vyprávět: „Mám holčičku a mám jí moc ráda, ale včera přišla s maminkou ze školky dřív a panička mně vynesla sem ven na zápraží a já nevím proč.“ „To není jen tak samo sebou,“ povídá víla, „nebyla náhodou holčička nemocná?“ „Asi ano vílo, je pravda, že moje holčička poslední dobou nechodila moc ven a víc ležela v postýlce a kýchala a měla červené oči. Asi se někde nachladila.“ „I ne kočičko, tvoje holčička má asi alergii na tvé chloupky, to někdy lidé mají a je jim moc špatně a nesmí se ke kočkám vůbec přiblížit.“ „Ach to je smutné,“ povzdechla si kočička. „To už si nebudu moci se svou holčičkou nikdy hrát?“ „Nejspíš ne, ale počkej, za to, že jsi mi pomohla, ti řeknu kde bydlí královna víl. Ta je tuze moudrá a možná bude znát způsob, jak ti pomoci. Bydlí tady nedaleko na vílím palouku. Tohle je tajná vílí říkanka a podle ní náš palouček najdeš. Nečekej a vydej se za ní.“ řekla víla, mávla křidélky a byla pryč.
Tam, kde víla svým dechem něžně,
ovinula křídla motýlí,
na paloučku velmi jemně.
Ticho smělé říčky zní.
Hudbou kapky šumí krásně
peřeje dna nemají.
Královna vil tiše shlíží,
pohled vázne ve stínu,
pokud k nám chceš někdy zajít
bos musíš a potichu.
Až se jednou vydáš sem,
Tak jed na to klidně vem,
Že najdeš vílí zem.
N49 37,XXX E018 23,XXX
Celá pohádka je volně k vyzvednutí ve finální keši, která je dost prostorná i pro větší GC a TB
Děkuji za pomoc a podporu a beta test DaflenM.