Zatímco po nedaleké turistické cestě utopené v lese proudí davy turistů, na loukách Zelenohorské Hutě je osamělý klid s nádherným výhledem. Zavedeme vás do doby, kdy tu ještě rostl les, povíme o dávno zaniklé sklárně a o domech, které ji vystřídaly, i o vyhnání lidí z tohoto kouta a neopomeneme ani výhledy.
Sklářská historie
V polovině 18. století byla tato část jihovýchodních svahů Jezerního hřbetu (či Jezernice) porostlá lesem. I nově založené osady Horní a Dolní Zelená hora (Untergrünberg a Obergrünberg) ležely severněji, blíže dnešní silnici Srní–Prášily. Roku 1757 se dosavadní klid změnil – tehdy sklář Vavřinec Gattermayer přidělil svému zeti Vavřinci Schedelbauerovi část lesa pro výstavbu vlastní huti. Ač není známo kde přesně, zeť Schedelbauer sklářskou huť skutečně na svahu Jezernice vybudoval a to na vlastní náklady.
Po smrti mistra Gattermayera koupil roku 1763 Gattermayerovu huť, dnešní Prášily, i s panstvím hrabě Josef Kinský. Na svém panství urovnával majetkové poměry, pročež dal Schedelbauerovi za výstavbu huti náhradu 1100 zlatých a pronajal mu ji na 15 let. Leč Schedelbauer nebyl úspěšný hospodář a během pár let se značně zadlužil. Huť vyhasla a sklář se vyhýbal svým závazkům, až jej z domu museli násilím vyhnat. Své dluhy splatil roku 1778.
Správa panství následně změnila výrobní program na zrcadlové sklo, ale tato etapa byla krátká: sklárna vyhořela. Hrabě Kinský vyhořelou huť prodal sklářskému mistrovi Augustinu Müllerovi z Kašperských Hor. Ten ji obnovil a spustil výrobu dutého skla a skleněných perel. Další osud sklárny není zřejmě popsán, pravděpodobně skončila svou činnost po prodeji prášilského panství knížeti Josefu ze Schwarzenberka v roce 1798.
Zajímavostí je absence dokladu, že by se v době fungování sklárny celému místu říkalo Grünbergerhütte neboli Zelenohorská Huť.
Chalupy dřevorubců
Kníže ze Schwarzenberka viděl hodnotu svého nového panství především ve dřevě. Pálení dříví ve sklářských hutích měl za jasné plýtvání a pokud mohl, nechal je vyhasnout. Krátce po koupi panství vyprojektoval a vystavil inženýr Josef Rosenauer plavební kanál známý jako Vchynicko-tetovský kanál, který umožňoval přepravu dosud neupotřebitelného dřeva do vnitrozemí. Stavba se stala impulzem pro další osidlování Šumavy, kromě dřevorubců bylo potřeba zastat práci při přibližování a plavení vytěženého dřeva.
Huťská hora mezi stromy
První dřevorubci se usídlili v domech bývalé huti a ta byla nějaký čas nazývána prostě "Holzhauern" ("Dřevorubci"). Toto přechodné řešení doplnila následně výstavba 38 nových domků rozptýlených po svahu v délce téměř 2 kilometrů. Vznikla tak skutečná osada Zelenohorská Huť neboli Grünbergerhütte, zvaná v současnosti též Zelenohorské Chalupy. Svahy byly rozděleny mezi jednotlivé domky, odlesněny a nejspíše sloužily jako pastviny a skromná políčka. Snosy kamení vysbíraného z pasek brzy oddělovaly jednotlivé pozemky.
Bývalé pastviny a pole podléhající sukcesi
Od roku 1869 se počet obyvatel Zelenohorské Hutě pohyboval okolo 250 lidí v přibližně 30 domech. Lidé tu neměli lehké živobytí, domy stály v nadmořské výšce od 1000 metrů po 1140 metrů. Práce v lese byla základem jejich zdejší obživy, k tomu hospodařili na malém políčku a měli louku na trávu pro zvířata. Fungovala tu tzv. putující škola, kdy se děti učily postupně v jednotlivých domech osady.
Opět bez lidí
Poválečné vysídlení Němců z Československa hloupě zbavilo kraj jeho obyvatel, jediných lidí, kteří tu chtěli a dokázali žít. Pozdější zřízení rozsáhlého vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda bylo doprovozeno cílenou demolicí většiny staveb na území zahrnutém do areálu. Vojenský prostor v těchto místech vymezoval plavební kanál, nad někdejší Zelenohorskou Hutí procházel ženijně technický zátaras, hmatatelný projev železné opony, a začínalo tu hraniční pásmo. Zelenohorská Huť nadobro osiřela a tak ji od roku 2003 pod původním názvem připomíná pamětní deska zaniklých šumavských obcí v Prášilech.
Do dnešních dnů se zachovaly mohutné a dlouhé pásy kamenných snosů a louky jimi oddělené, vše mizející pod stromy a borůvčím. U většiny zaniklých domů lze najít základy či jejich část, zůstaly původní cesty a pozorné oko nalezne přežívající ovocné stromy. Největší ozdobou zaniklé osady je šest zdařile obnovených křížků podél cest a v blízkosti zmizelých stavení. Sukcesí formované louky pak tvoří pestrou a zelenou mozaiku listnatých stromů, keříků, bylin a též kamenů, tak rozdílnou od nekonečných smrkových lesů.
Výhledy
Keš vás přivádí nad jedny z nejvýše položených domů, které na Zelenohorské Huti stály. Blíže ke keši stával dům čp. 36 (waypoint R3), dále od ní dům čp. 35 (waypoint R2). V obou domech žily v roce 1945 rodiny Kricklových.
Přehlédnete-li ostrůvky stromů, které rostou na ruinách těchto domů, otevře se vám jeden z krásných šumavských výhledů. Na levé straně vystupuje nad stromy Radkovský vrch, vpravo od něj je obdobně tvarovaný hřeben Sedla, mezi nimi je v dálce vidět hrad Rabí. Mnohem blíže je zalesněná kupa Spáleného vrchu; vlevo od jeho vrcholu se vypínají světlé věže hradu Kašperk. Vpravo od vrcholu Spáleného se na horizontu táhne hřeben Javornické hornatiny s dominantním Ždánovem, Svatým Janem, Královským kamenem a Javorníkem. Zbytek horizontu zaujímá Huťská hora s loukami zaniklého Zhůří na jižním temeni či loukou po samotě Tiefenau. Nejvýraznější vesnicí výhledu je blízké Srní. Při vynikající viditelnosti byste na horizontu přímo nad vrcholem Radkovského vrchu mohli zahlédnout brdský vrchol Třemošná.
Kudy ke krabičce
Ač se to nezdá, vedou cesty na Zelenohorskou Huť v podstatě odkudkoliv.
Od Mechova: Cesta vhodná pro pěší turisty začíná na parkovišti u plavebního kanálu u Mechova (waypoint P1). Přejdete silnici a podél skluzu plavebního kanálu dojdete k rozcestí Plavební kanál (waypoint T1). Na toto rozcestí vede také žlutě značená trasa ze Srní. Po žluté se vydáte dále směrem na Zelenohorské Chalupy (waypoint T2). Před rozcestníkem si nezapomeňte vyzvednout první schránku věnovanou zmizelé Šumavě, od něj budete sledovat zelenou značku stoupající napříč svahem. Fyzicky zdatnější mohou odbočit na cestičku vedoucí loukou a jít ke keši přímo (waypoint T3), ale pozor na mokrou trávu po ránu či po dešti. Na ostatní čeká pozvolna stoupající cesta s jedním rozbahněným místo, které budou muset překonat. Okolo pěkného křížku dojdete na okraj nepoklizené paseky (waypoint T4). Bude nezbytné přes ní projít, ale neustálé hledání schůdné cesty a překonávání větví naštěstí netrvá dlouho. Přes lesík (waypoint T5) nad pramenem Sekerského potoka (waypoint R1) už vyjdete na louku pod keší.
Pramen Sekerského potoka
Od Velkého Boru: Cesta vhodná především pro cyklisty má pozvolné stoupání. Od parkoviště v místech zaniklé vsi (waypoint P2) vede jak modře značená turistická trasa, tak i cyklotrasa č. 2118. Přes rozcestí Nová Studnice a Pod Jezerním hřbetem doputujete k rozcestí Bavorská cesta (waypoint T5). Dál není možné na kole jet, ale můžete jej 200 metrů ke keši vést. Jediná nezpevněná cesta, nenápadně se ztrácející v lese, vede k loukám i ke krabičce. Na rozcestí Bavorská cesta můžete přijít též od Poledníku, Modravy i od Rokyty.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a veškeré živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po silnicích a vyznačených cyklostezkách, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!
(kopie listingu)