Zvu vás na procházku za antickou minulostí. Zahrajete si na archeology a cestou vás čekají úkoly u nalezených/vykopaných pokladů. Nic těžkého, nebojte :-) Na úvodních souřadnicích naleznete 1. stage. Přehled vojáků máte v listingu, soustřeďte se na zbraně, štíty a helmy. Na římských míncích písmeno U vypadá spíše jako naše písmeno V. Finálku otevírejte opatrně, ať chvíli vydrží.
Termín starověk označuje v dějepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku v 6. až 7. století. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva.
Počátek starověku lze vymezit dobou rozšíření písma na území staroorientálních říší Blízkého východu – v Mezopotámii (Sumer, Akkad, Babylon, Mitanni, Asýrie), v oblasti Íránské vysočiny (Elam, Médie, Persie), v Sýrii (Ugarit), na území Malé Asii (Chetité, Frýgie, Lýdie) a v Egyptě.
Konec starověku spadá do doby rozpadu římské resp. sásánovské říše, jenž nastal v důsledku stěhování národů a arabské expanze (zánik západořímské říše v roce 476, smrt císaře Justiniána I. v roce 565, smrt proroka Mohameda v roce 632). Současní, především němečtí historikové označují období přerodu starověku ve středověk (od konce 3. až do počátku 7. století) za samostatnou etapu pozdní antiky.
Egypt
Na rozdíl od Sumeru ve starověkém Egyptě došlo již na konci 4. tisíciletí př. n. l. k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost země, poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve městě Nechen) a Dolní Egypt (s centrem ve městě Peruadžet), byla během několik generací trvajícího procesu sjednocena někdy v polovině 32. století př. n. l. pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, Narmer a Aha, která podle informací z pozdějších pramenů označují jedinou postavu – faraóna Meniho, sjednotitele starověkého Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století př. n. l.) sahala moc faraonů až na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem Byblos, nacházejícím se až v dalekém Libanonu.
Již panovníci 2. dynastie opírali svoji moc o soustavu centrálně řízených správních úřadů a kult vlastního božství, neboť se prohlašovali za ztělesnění Hora, boha nebe. Egyptské náboženství se vyznačovalo rovněž uctíváním božských zvířat (lvi, býci a krávy). Charakteristická pro něj byla rovněž silná víra v posmrtný život. V Sakkáře, poblíž Mennoferu, a v Abydu byly z cihel vybudovány ohromné náboženské stavby a hrobky. Sjednocený Egypt tedy již v archaickém období disponoval vysoce rozvinutou kulturou. Hieroglyfické písmo nalezlo své uplatnění v náboženských a správních záležitostech (daňový registr), při určování ročních období a rostoucí měrou také v umělecké tvorbě.
Nástup 3. dynastie, jenž je kladen do roku 2707 př. n. l., znamenal počátek období staré říše v Egyptě. Říše se v této době dále nerušeně rozvíjela a po ovládnutí delty řeky Nilu expandovala na jih – do Núbie. Vládní a správní struktury stejně jako egyptská kultura získaly svoji definitivní podobu. Tato etapa vývoje starověkého Egypta se vyznačuje především stavbou monumentálních hrobek, která dosáhla svého vrcholu budováním pyramid za vlády 3. a 4. dynastie. Nejvýznamnějšími staviteli tohoto období byli faraoni Džoser (ten si jako první nechal postavit stupňovitou pyramidu), Snofru, Chufu a Rachef. O dokonalosti těchto gigantických architektonických staveb svědčí také umělecká výzdoba jejich interiéru. Malířství a sochařství dosáhly své vrcholné úrovně. V náboženství nabyl velkého významu sluneční bůh Re. Faraon Radžedef byl prvním panovníkem, který se nazýval „synem Re“, a v době vlády 5. dynastie Re plně zastínil dosavadní kult boha Hora.
Řecko
V oblasti Egejského moře nastaly po zániku mykénské kultury zásadní sociální proměny a zvraty vyvolané novou invazí kmenů ze severu. Tato doba se kvůli chybějícím soudobým pramenům nazývá „temným obdobím“. Po jeho skončení započala na Peloponéském poloostrově expanze jednoho ze zdejších městských států – Sparty. V jiných řeckých obcích došlo k nahrazení dosavadní královské vlády progresivnějším společenským uspořádáním. Na konci tohoto procesu se ve většině městských států (poleis) prosadilo demokratické zřízení. Ovšem vyskytovaly se rovněž autoritativnější politické systémy, které se později buď vyvinuly v demokracii, anebo setrvaly i nadále ve formě tyranie, v níž stál na vrcholu státní moci jediný vládce. Vysoká hustota osídlení se také v Řecku stala podnětem k zámořským výpravám, jejichž důsledkem byla řecká kolonizace Středozemního a Černého moře (tzv. Velká kolonizace). Kolonizace vycházela převážně z měst Korint, Megara, Chalkis a Mílétos. Mezi hlavní cíle kolonistů patřila Sicílie, jižní Itálie (Magna Graecia), severní pobřeží Egejského moře a celé Černomoří. Řecká kolonizace se však s výjimkou severozápadní Afriky dotkla prakticky všech zemí omývaných Středozemním mořem. Na Sicílii došlo ke kontaktu řeckých kolonistů s již existujícími fénickými koloniemi. Výsledkem byly trvalé konflikty mezi Řeky a Puny, které byly pro dějiny ostrova charakteristické až do 3. století př. n. l.
Řím
Ve svých počátcích byl Řím městským státem, v němž vládli králové etruského původu. Někdy na přelomu 5. a 6. století př. n. l. však Římané tyto krále svrhli (podle římské tradice se tak stalo v roce 509 př. n. l., ačkoli ve skutečnosti se to přihodilo zhruba kolem roku 475 př. n. l.), čímž byla etruská vláda v Římě ukončena. Do čela nově vzniklé republiky (res publica – věc veřejná) byli každoročně voleni dva konzulové. Následnou pozvolnou římskou expanzi nezastavil ani vpád Galů, kteří vydrancovali Řím v roce 387 př. n. l.. Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, Samnitů, Umbrů a nakonec s jihoitalskými Řeky, které vedl Pyrrhos, dosáhli Římané na počátku 3. století př. n. l. kontroly nad celou Itálií.
V roce 264 př. n. l. vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci první punská válka, jež skončila v roce 241 př. n. l. ovládnutím Sicílie vítěznými Římany. V následujícím desetiletí rozšířili Římané svou moc na dřívější kartáginské ostrovy Sardinii a Korsiku, zatímco Kartáginci si vykompenzovali své ztráty dobytím Hispánie. Opětovný vzrůst napětí mezi oběma státy vyústil v druhou punskou válku poté, co kartáginský vojevůdce Hannibal dobyl římské spojenecké město Saguntum. Hannibal vedl pak tažení na Apeninský poloostrov, které vyvrcholilo drtivým kartáginským vítězstvím nad Římany v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. Hannibal se přesto nedokázal Říma zmocnit a zůstal izolován v jižní Itálii, což Římanům umožnilo obnovit své legie. Své válečné úsilí Římané nasměrovali proti kartáginským državám v Hispánii, které si během několika let úplně podmanili a vyrvali tuto zemi z moci Kartága. Když po porážce v bitvě u Metauru selhal poslední kartáginský pokus o zvrat, byl Hannibal přinucen vrátit se zpět do severní Afriky, kde byl Scipionem Africanem v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. definitivně poražen. Vítězstvím ve druhé punské válce se Římané stali vedoucí mocností západního Středomoří. Třetí punská válka, ke které došlo v roce 149 př. n. l., skončila úplným zničením Kartága. Město bylo srovnáno se zemí, půda prokleta a jeho území bylo jako provincie Afrika anektováno Římany.
Po roce 200 př. n. l. se Římané začali angažovat také v Řecku a ve východním Středomoří. Zpočátku vystupovali jako osvoboditelé řeckých obcí od makedonské nadvlády, během následných válek však získali kontrolu nad celým Řeckem a definitivně zbavili Helény svobody. V roce 133 př. n. l. zdědili Římané po smrti krále Attala III. pergamské království, čímž si zajistili pevnou základnu pro další výboje v Asii.
zdroj: Wikipedie