Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil se 14. září 1583 v zapadlé tvrzi v Heřmanicích nad Labem jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické. Ve 12 letech osiřel a byl svěřen do výchovy poručníkovi Jindřichu Slavatovi z Chlumu u Košumberku. Dostalo se mu výchovy v duchu českobratrské víry. Později studoval na luteránském gymnáziu v Goldbergu a na protestatntské akademii v Altdorfu. Na univerzitě v Altdorfu mnoho nenasvědčovalo, že se z Valdštejna stane nejúspěšnější podnikatel Evropy, nejobávanější válečník a po císaři Ferdinandu II. hned druhý nejmocnější muž říše. Šestnáctiletým jinochem cloumala puberta opravdu řádně. Užíval si prostitutek, karbanu a pití, až se musel z univerzity vrátit s ostudou do Čech a z nutnosti vstoupit do vojenských služeb. Ani vojenská služba se zpočátku nevyvíjela slibně. U Ostřihomi roku 1604 na turecké frontě mu prostřelil nepřítel ruku, čímž byl vyřazen z boje. Z bojiště si přivezl i uherskou nemoc – syfilidu a onemocnění kloubů – dnu. Valdštejna přímá účast ve válečné vřavě nezajímala. Vzrušovala ho jiná hra – hra peněz. Správně pochopil, že válka je především obrovský byznys. První úkol dostal od svého velícího generála Basta. Ten Valdštejna poslal do Prahy vymoci frontovým plukům nevyplacený žold. Valdštejn se osvědčil skvěle. Provizi si strhl, aniž si toho kdokoli všiml.
V roce 1606, po uzavření míru byl Albrecht z Valdštejna propuštěn s hodností plukovníka českých stavů. Ucházel se o službu u vídeňského dvora arciknížete Matyáše. Své budoucí kariéře byl rozhodnut podrobit vše a přestoupil ke katolické víře. V roce 1608 si nechal císařským matematikem a astrologem Janem Keplerem sestavit osobní horoskop. Kepler mu v něm předpovídal závratnou kariéru, kterou však zaplatí naprostou odcizeností svému okolí a osobní osamělostí. Valdštejn horoskopu uvěřil a v mnoha směrech mu podřídil svůj další život.
Valdštejnův horoskop sestavený astrologem Janem Keplerem
Výňatek Valdštejnova prvního horoskopu od Keplera,
doplněné osobními poznámky Valdštejna na okraji
V roce 1609 se oženil s vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka. Tato však nebyla krásná, ale bohatá. Tento sňatek ho zařadil mezi nejbohatší moravskou šlechtu. Prostřednictvím své ženy, která pocházela z původně chebského patricijského rodu, přišel Valdštejn poprvé, třebaže nepřímo, do styku s Chebem. Po její smrti v roce 1614 zdědil rozsáhlé statky Vsetín, Lukov a Rymice.
Po vypuknutí českého stavovského povstání v roce 1618 měl střežit s moravským plukem neutralitu Moravy. Čekal však jen na vhodnou příležitost, kdy bude moci vstoupit otevřeně do habsburských služeb. Bez skrupulí přeběhnul na stranu císařských vojsk i s plukovní pokladnou. Byl označen za zrádce a na Moravě mu byl konfiskován majetek. Všechny tyto ztráty si však v císařských službách mnohonásobně vynahradí. Druhým chladně kalkulovaným sňatkem v roce 1622 s hraběnkou Isabelou Kateřinou z Harrachu si utužil vztahy s císařským dvorem. Otec hraběnky Isabely Kateřiny z Harrachu, Karel Harrach, patřil totiž mezi nejbližší rádce císaře Ferdinanda II.
hraběnka Isabela Kateřina z Harrachu
V roce 1625 zahájil Valdštejn největší obchod své kariéry: postavil císaři celou armádu. V tomto roce se poprvé objevil v Chebu a během jednoho měsíce zde naverboval 20 000 vojáků, s nimiž pak vítězně prošel celou Evropou. Odměnou mu byly nové tituly, bohatství, ale i rostoucí závist a zášť. Okázalá přízeň panovníka s sebou přinášela intriky a čekání na chybu. Posledním trnem v oku byly rostoucí nároky statisícové armády, která sužovala nejen dobývanou Evropu, ale i vlastní země. Roku 1630 císař Ferdinand II. poprvé podlehl nátlaku německých knížat a zbavil Valdštejna vrchního velení armády. Tento krok považoval Valdštejn za hlubokou osobní urážku a zahájil soukromou válku proti Habsburskému domu.
Neúspěchy na bojišti přiměly císaře v roce 1631 ke změně postoje a znovu povolal Valdštejna do čela armády. Valdštejn toto přijmul a bojoval ve službách Vídně proti švédským vojskům, současně však tajně vyjednával s nepřítelem s cílem pomstít se císaři za sesazení. V krvavé bitvě u Lützenu 1632 přes velké bolesti vedl Valdštejn císařskou armádu proti švédskému vojsku. V této bitvě byly ztráty na straně švédského vojska ohromné a padl i švédský král Gustav II. Adolf. I přesto bitva skončila formálně vítězstvím švédského vojska, jelikož dal Valdštejn polnímu maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu písemný rozkaz k ústupu z bojiště.
Valdštejnův písemný rozkaz Pappenheimovi v bitvě u Lützenu.
Papír byl na okrajích potřísněn krví smrtelně zraněného Pappenheima
14. listopadu 1633 podlehlo Švédům Řezno a nic nemohlo zabránit jejich vpádu do Rakouska. Valdštejnovi bylo nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezsku vytáhl do Bavorska. Ten se však díky příchodu zimy rozhodl, že se armáda ubytuje v Plzni. Váhání, nerozhodnost a nejasné manévrování Valdštejnových vojsk císaře Ferdinanda II. neuspokojovalo. Podezřívavost na vídeňském dvoře vůči vrchnímu veliteli rostla díky stížnostem a memorandům žádajícím jeho sesazení. Valdštejn ještě zůstával vrchním velitelem armády a paradoxně císař zůstával posledním, kdo s rozsudkem nad Valdštejnem váhal – chyběly mu totiž přímé důkazy o vévodově zradě. O jednáních se Švédy donesl císaři zprávu Ottavio Piccolomini. Po obdržení Piccolominiho zprávy nakonec císař, dosud nerozhodný, podepsal 24. ledna 1634 dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil hraběti Janu Matyášovi Gallasovi. Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek: Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít!
Dne 22. února 1634 se Valdštejn vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Jeho vlastní plukovníci však již rozhodli o jeho osudu. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a městským velitelem Johnem Gordonem uspořádali pro něj a jeho přátele hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). Mezitím v hodovním sále byli zavražděni Illov, Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou. Jak se ukázalo, byla chebská vražda již jen pouhou exekucí na muži, jehož dny již stejně byly sečteny. Zřejmě již od roku 1630 trpěl generalisimus třetím stádiem syfilisu, jež se projevovala poruchami osobnosti, demencí a progresivní paralýzou. Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy. Podle jedné soudobé zprávy řekl Valdštejn kapucínu Diego Quirogovi, který byl zpovědníkem císařovy manželky Eleonory „Kdybych se nebál pekla a čertů, vzal by ten nejsilnější jed, abych se konečně zbavil utrpení”.
Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení kartuziánského kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v Mnichově Hradišti, kde by měly zůstat až dodnes.
Astrolog Giovanni Battista Seni nad Valdštejnovou mrtvolou
V roce 1874 bylo v Pachelbelově domě otevřeno muzeum, které je od samého počátku spojováno s událostmi roku 1634 a brzy vstoupilo do podvědomí veřejnosti jako Valdštejnovo muzeum. Muzeum se věnovalo a věnuje kromě jiného systematického sběru valdštejnských památek. Vlastní přes 200 sbírkových předmětů s valdštejnskou tematikou a připomínajících třicetiletou válku. Velmi atraktivním exponátem je generalissimův oblíbený kůň, který byl pod ním zastřelen 16. 11. 1632 v bitvě u Lűtzenu. Součástí prohlídkové trasy je i Valdštejnův úmrtní pokoj a Valdštejnská portrétní galerie.