Příběh:
Když začátkem března r. 1645 táhli Švédové, plni pyšné kuráže a touhy po velkolepé válečné koncovce, zdejším krajem, jezírka okolo Roviště byla ještě pokryta ledovým klidem, s nímž očekávala jednu z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Moudrá rovišťská jezírka, letití svědci místních událostí, věděla předem, co se brzy uděje.
Věděla, že nazítří v jejich blízkosti spočine mladý švédský voják a bude zdrcen válečným úspěchem své země, že bude pln úzkosti ze všeho utrpení, které je na opačné straně jejich úspěšného tažení. Onen voják utrpěl v boji těžká zranění, byl považován za jednoho z tisíců, kteří přišli v této bitvě o život. Ačkoli nebyl dalek smrti, nakonec zraněním nepodlehl, dlouho po vítězné bitvě našel sílu zvednout se ze země a pomalu, s bolestí a bez cíle se vydal vypálenou krajinou. Navečer se ocitl nedaleko rovišťských jezírek. Vyhrabal díru do sněhu, schoulil se do ní a upadl do spánku, v němž k němu voda z okolních jezírek promlouvala. Laskavě, konejšivě, s nadhledem pozorovatelů dějin ho utěšila, sňala z něj vinu i zlost. Odešel plný míru.
Nenechal tu něco na památku?