Kriz v polich Traditional Cache

Četl jsem jednu knížečku takových zvláštních krátkých úvah, jmenovala se Znamení u cesty a jako taková znamení vnímám v české krajině kříže a Boží muka. Není to vždy úplně přesné – Znamení zůstává, ale Cesta zde nemusí být. Je tomu tak i v případě této keše – kříž, po stranách se dvěma jírovci, jedním menším a druhým větším, stojí v polích, na samém vnějším okraji katastru obce Kujavy. Ještě před dostavbou dálnice nedaleko odtud a s ní vyvolané přeložky silnice č. 57 stál v polích úplně a také v téměř úplném přírodním tichu.

Proč to Znamení? Každý kříž (jako nejzákladnější symbol všech křesťanů) dříve musel mít nějaký důvod, proč byl postaven, neboť také musel být vysvěcen knězem. Ale tyto důvody mohly mít spoustu podob – od prostého díkůvzdání za něco, co přineslo jeho zakladateli štěstí, úlevu od životního jha až po výpověď o lidské tragédii. Předpokládám, že v dobách, kdy fara sloužila jako matriční úřad, oddávací úřad i úřad pro záznamy o smrti, že byly i tyto záležitosti a události zaznamenávány do farních případně matričních knih. V moderní době tuto agendu převzaly dnešní všemožné úřady a farní knihy, pokud se nestaly obětmi ledajaké zvůle včetně živelních pohrom, skončily ve velkých archívech jako třeba v Opavě či v Novém Jičíně. Tam se dopátrávat jistě není jednoduché.
Jsou tedy kříže se známým příběhem (třeba U černého kocoura čili keš GC2A33Y a pak znám jeden na Odersku, který vypovídá o zbytečné smrti kluka, jenž si půjčil od táty – myslivce pušku), ale většina z nich zůstala v naší krajině už "jen" nějakým tím Znamením, kolem něhož chodíme a víme, ale nevnímáme a mnohé také slouží jako více či méně zjevná geodetická značka.

Pro kříž, o němž je řeč, příběh také nemám, ale patří jako mnoho jiného do okruhu mých vzpomínek. Stojí nedaleko Kosteleckého potůčku, kolem něhož jsem jako dítě doprovázíval svého dědu cestou z Hladkých Životic (od jeho ústí do Husího potoka) do osady Kostelec u Děrného, pod níž pramení, do domu, jenž dodnes stojí u silnice, spojující Kujavy a Fulnek, ale jehož tehdejší majitel Rudi Friedl dávno odpočívá na děrenském hřbitově. Rudi byl velmi tlustý a těžký a vzpomínám, že s jeho pohřbem byl kvůli tomu problém. Dokud však žil, děda Robert, který Rudiho přežil jistě o třicet let a v době jeho smrti mu do stovky zbýval jediný rok, tam chodil hrát s dalšími dvěma kamarády krásnou a ušlechtilou karetní hru taroky. Balíček krásně malovaných karet jsem zdědil, umění této hry však nikoli. Vzpomínám na krásnou a stinnou Rudiho zahradu a na to, že v určitém období mu na verandě vždy kvasily dva demižóny rybízového vína – mně se na tom samozřejmě nejvíce líbily idylicky bublající skleněné kvasné zátky.
To se Kostelecký potůček kroutil přírodou mnohem víc než dnes a lemovaly ho velmi staré a velké stromy, mezi jejichž kořeny uměl děd ve vodě chytat raky přímo na své prsty. Pak ale nějaké jedny socialistické megalomany napadlo potůček „narovnávat“ a všechnu tu starou nádheru vykácet a další megalomani začali všechna okolní pole intenzivně hnojit strojenými hnojivy – a bylo i po racích. Dnes už je potůček opět lemován stromy a asi se vrátili zpět i raci – já jsem to ale svými prsty nezkoušel :-).

Kříž s datem 1873 pak roku 2000 nezávisle na mně během svých toulek přírodou znovu objevil můj syn, spoluautor Svačka. Pamatovat si to datum je jednoduché – vyfotil jej naším prvním, tehdy čerstvě zakoupeným digitálním fotografickým přístrojem. Zároveň to bylo pro kříž smutné období – ležel v rozvalinách a je těžko říct, zda se sesypal sám či zda mu někdo pomohl – a je fakt, že křížů, jimž za jedno století existence „uhnul“ základ, jsem viděl již dost. Ale o osm let později při další toulce stál kříž obnoven v celé své kráse a tabulka na vedle stojícím jírovci hlásala, že „byl obnoven pro budoucí generace a roku 2005 znovu vysvěcen“. I proto jej nabízím k návštěvě.

Pro pěší odlov keše nabízím jako slušný waypoint velké parkoviště naproti stachovické hospodě U Splavu. Kdo však nechce vážit cestu, dlouhou téměř 2km, může to vzít geovozidlem kolem prodejny Coopu. Silnička zatím nestojí pod zákazem, neboť ji krom zemědělců používají letečtí modeláři. Na místě, kde modely pouštějí, což je nejvyšší bod této cesty, klidně zastavte a za dobré viditelnosti si užijte dost nezvyklého pohledu na panorama Beskyd, a před ním všechny ty nižší vrcholy: Palkovické hůrky s Hukvaldy a Kazničovem, Červený kámen a Bílou horu, Libhošťskou hůrku a Velký Javorník a ještě více v popředí Starý Jičín a Salaš. Z bližších objektů téměř do kruhu je vidět neuvěřitelná spousta okolních kostelních věží. Pak pokračujte, až projedete pod novou 57mičkou a zastavte až u Kosteleckého potůčku. Odtud se vydejte dle fotohintu pár desítek metrů po proudu potoka až k propustku, na který navazuje polní cesta k remízku. Když budete pokračovat po jeho okraji, dojdete ke kříži loukou mezi ním a křížem. Nechoďte ke kříži přímo za šipkou přes potůček - je tam silně podmáčený terén – někde pár metrů pod křížem musí být mohutný plošný pramen.

Důrazně žádám: v ŽÁDNÉM případě se nepokoušejte o odlov keše zastavením na nové 57mičce!! Není to bezpečné ani pro toho, kdo zastavil, ani pro projíždějící řidiče. Krom opravdu porouchaných vozidel jsem tu ještě nikdy nikoho stát neviděl.