Bylo nebylo... Kdysi dávno, na místě vzdáleném od lidí byla mýtina. Na mýtině plál oheň a kolem ohně postávalo dvanáct postav…
Že ten příběh znáš? O tom nepochybuji. Určitě jsi ho slyšel jako dítě mnohokrát.
Léta plynou, děti dospívají a příběhy, které před lety vyslechly od svých rodičů, teď sami vyprávějí vlastním dětem. Stejně jako děti se časem mění i tisíckrát převyprávěný příběh. Máš-li chuť, vrať se se mnou v čase zpět a vyslechni si ten prapůvodní příběh, který stál na úplném počátku. Možná budeš překvapený, protože s pohádkou, kterou znáš, má společného jen málo.
Pokud budeš poslouchat pozorně a otevřeš svou mysl, ukáži ti místa, která, ač vypadají poměrně obyčejně, skrývají dávná tajemství a možná i něco víc…
O třinácti měsíčkách
Je nás třináct. Třináct bratrů. Mnoho a mnoho let, po dobu delší, než si vůbec dokážeš představit, si předáváme vládu nad rostlinami, živočichy i nad vámi - lidmi. Sedíme v kruhu a málokoho mezi sebe pustíme. Vládneme počasí a krotíme živly. Ne vždy tomu tak bylo. Chceš-li, poslechni si náš příběh.
Náš příběh začíná v dobách, kdy zemi a vše co na ní žilo, sužoval chaos. Přírodní živly mezi sebou bojovaly o vládu nad počasím. Žádný z nich nebyl dostatečně silný, aby ty ostatní přemohl, ani natolik moudrý, aby ustoupil a pokusil se s ostatními dohodnout. Zemi ovládal chaos a běsy počasí.
Krajem se proháněl ledový vítr a jen co odezněl, udeřil sluneční žár. Zem se vysušila a horkem počala praskat. Pak žár vystřídala bouře a přívaly vody zaplavily svět. Život v oněch dobách byl těžký. Lidi i zvířata sužoval hlad i nedostatek čisté vody. Jindy se zas ztratili a zmrzli ve sněhových bouřích, nebo se utopili v divoké vodě, která se prohnala vesnicí. Zvířata přišla o domov při požáru lesa a rostliny kvůli mrazu rodily pramálo. V těch dobách se lidé scházeli a prosili přírodu o slitování.
Každý pohár nakonec jednou přeteče, a tak i Matka Příroda již déle nemohla snášet pohled na utrpení lidí a rozhodla se živly zkrotit. Na pomoc povolala svých dvanáct synů. Živly zdánlivě nepřemožitelné porazila jejich vlastní řevnivost a rozhádanost. Příroda byla moudrá, jak ženy obvykle bývají, a vládu nad světem chtěla spravedlivě rozdělit mezi své syny. Počala řešit, jak toho učiniti, aniž by zasela nesvár mezi vlastní děti. Pozorně se rozhlížela kolem sebe. Sledovala hvězdy, Slunce a pohyby Měsíce. Všimla si toho koloběhu života kolem ní. Změřila délku onoho cyklu a ten časový úsek pojmenovala rokem. Rozdělila jej na dvanáct dílů, které na počest oběhu luny pojmenovala měsíci.

Zde by mohl býti příběhu konec, ale osud tomu tak nechtěl. Sám víš, že cesta málokdy vede přímo k cíli. Vždy na ní narazíš na překážky a křižovatky, na kterých se musíš rozhodnout, kudy dál. A tak tomu bylo i zde.
Matce Přírodě totiž nevydržela radost, jak moudře rozdělila vládu nad živly mezi své syny, dlouho. Nejdříve si nebyla jistá, ale jak ubíhaly dny a míjely týdny, věděla bez jakýchkoli pochybností, že v sobě nosí další dítě. A ještě než si všichni bratři předali vládu, narodil se jim bratříček.
Z nemluvněte vyrostl chlapec, z chlapce jinoch, z jinocha muž...