Ukrytý poklad
"Přímo, Přímo," rozhlehlo se volání po nádvoří hradu. To hradní pán Friduš volal na velitele svého vojska ale spíš na důvěrníka, rádce a přítele. "Ano pane hned jsem u vás" odpověděl Přimyslav a hnal se do pánovy komnaty. "Opevňování hradu jde výborně a už jsme se vším téměř hotovi. Zítra ještě zatarasíme branku vzadu v hradbách a královské vojsko může přitáhnout," smál se Příma. "Dobře, děkuji ti ale mám pro tebe trochu jiný úkol. Nebezpečný ale to ty máš rád. Tady je truhlice se zbytkem našeho pokladu, odvezeš jej na Drahaus a tam ho ukryješ. Nevěřím nikomu, jenom tobě a našim nejvěrnějším. I když vojáků máme dost, jak sám víš jsou to většinou žoldáci kteří jdou za tím, kdo jim zaplatí nejvíce." Věděl že na něj je spolehnutí a že mu nemusí nic dalšího vysvětlovat. "Vezmi si nejlepšího koně, klidně mého Maxima a hned jak se rozloučíš s Locikou," Friduš schválně s úsměvem aby zmírnil napětí z nebezpečné cesty, nadhodil narážku na tlustou hradní kuchařku, která jeho příteli nadbíhala a které se on snažil vyhnout jak jenom mohl, "Tak vyjeď aby ses vyhnul Janovu vojsku." Příma dělal že poznámku přeslechl a odcházel z pánovy komnaty.
Za čtvrt hodinky už seděl v sedle Maxima a vyjížděl do pozdního květnového odpoledne LP 1312. Byl vystrojen jak se na takový úkol slušelo. Nezapomněl si vzít ani svůj nůž který před časem vyhrál v kartách nad jakýmsi kupcem a který pak tvrdil že ho Fridušovi vojáci okradli. Byl to tajemný nůž, jehož čepel se zvláštně leskla. Nejzajímavější na něm bylo, že když jím udělal zářez do stromu, tak obnažené dřevo při svitu louče zářilo jako by tam seděli svatojánské mušky.
Když projížděl hlavní bránou, zamířil do městečka. Plánoval projet vsí Pístovice, přes město Vyškov a hlubokými lesy kolem hradů Kuchlova a Stagnova na Drahaus. Sotva však vyjel do podhradí, zahlédl jak se odvýchodu blýská zbroj královských vojáků. Rychle trhl uzdou Maxima a tryskem se otočil severozápadním směrem kolem rybníčku Srdíčko a údolím potoka v jehož tůních místní kluci chytali raky. Jeho vraník uháněl pořád do kopce. Když proběhl kolem dalších dvou rybníčků a ocitl se na křižovatce, kde cesta odbočovala přes vrch Kalečník, kolem hradu Vildenberk do Pozořic, téměř se srazil se skupinou vojáků, tvořící předvoj Lucebmburkova vojska které táhlo ze západní strany po dobití hradu Boskovice. Přimyslav poznal že je zle. Rychle strhl koně v pravo a uskočil do křoví. Co teď? Pomyslel si. Hlavní brána bude už nejspíš v obležení a kupředu to nejde. Pustit se lesem přímo k Drahaus si netroufal. Les byl plný vývratů a bažin a mimo cesty zcela neprůchodný. Nezbývalo mu, než se vrátit na hrad co nejkratším směrem, stezkou po hřebenu kopce. V tom však kolem jeho hlavy zasvištěl šíp a zabodl se do kmene statného buku. Už nebyl čas se rozmýšlet. Sevřel pevněji otěže, pohledem zkontroloval truhličku s pokladem a pobídl koně. Za zády slyšel křik královských.
"Pane" ozvalo se zaklepání na dveře. "Co je" zvolal ustaraně Friduš. Než však stačil vstát z lenošky, otevřeli se dveře a sloužící přinášeli do pánovy komnaty těžce zraněného Přimyslava. "Pane, stráže ho zahlédli, když se zraněný plazil u zadní branky." "Nestůjte a honem zavolejte ranhojiče" rozkřikl se Friduš. Sotva odběhli, Příma otevřel oči. "Pane, nesplnil jsem váš úkol. Celý hrad je obklíčen. Když jsem se srazil s vojáky, nestačil jsem ujet ani 500 metrů když pode mnou padlo Maxim. Jenom pár kroků od toho křížku u lesní cesty kde se říká že straší a kde se za větrných nocí ozývá tajemné klepání. I já jsem utržil několik ran. Nezbylo mi, než vzít truhlici s pokladem a utíkat pěšky. Tam kde padl kůň, udělal jsem do stromu tři zářezy tím kouzelným nožem. Potom po každých asi 25-ti krocích jsem udělal další zářez. Protože jsem slyšel, že se vojáci rychle blíží a nevěděl jsem jestli jim uniknu, na vhodném místě jsem poklad ukryl. Tam jsem místo označil na blízkém stromu opět třemi zářezy, tentokrát ve tvaru trojúhelníku. Poklad je ukryt asi 10kroků od tohoto místa pod ..... ." Z úst Přímy se ozval těžký vzdych, jeho rty se ještě chvíli neslyšně pohybovaly. Než přišel ranhojič, Přimyslav naposledy vydechl. Friduš se sklonil ke svému nejbližšímu a zatlačil mu oči. Není pravda že svůj úkol nesplnil, pomyslel si, splnil ho nejlépe jak se v dané chvíli dalo. Za denního světla značky nejsou vidět a v noci za světla pochodní nikoho z cizích nenapadne poklad hledat.
Po osmi dnech obléhání Račický hrad padl a Friduš z Linavy byl zajat. Na přímluvu mnoha českých pánů nebyl popraven ale musel sloužit v králově vojsku a na rozbořené Račice se již nikdy nevrátil, tak tam poklad zůstal ukryt do dnes.