Jednou jsem se vracel z moc příjemného posezení v hospůdce v Hrabenově domů, do Šumperka. Slunce už dávno zapadlo za vrcholky okolních kopců. Protože se nohy začaly hádat, která je levá a která pravá, nechtělo se mi jít po silnici. Přece jen bych mohl potkat nějakého opožděného motoristu a co pak.
Rozhodl jsem se jít podél potoka. Aby mi nebylo smutno a abych se nebál, vzal jsem si s sebou svou baculatou tuzemskou přítelkyni – zrzky já rád. Nějak mi ale v té povznesené náladě nedošlo, že potok nevede směrem k sedýlku Na Vápenicích, kam jsem chtěl dojít.
Navíc jsem snad překročil bludný kořen, či co. A tak jsem byl najednou v lese. Když jsem se podíval na hodinky, pomalu se blížila ona magická hodina mezi psem a vlkem, kdy je noc nejčernější a zlá síla temné magie nejsilnější.
Pomalu jsem neviděl na krok. Úplně jsem ztratil pojem, odkud jsem přišel a kam bych měl jít. „Ráno moudřejší večera“, řekl jsem si, dal na dobrou noc žhavý polibek své krásně vonící kamarádce a s ní v náručí jsem usnul. Zdál se mi divný sen – o starém muži v šatech dávno vyšlých z módy, jak vykládá cosi o čarodějnicích, o věčném ohni zatracení a podobně.
Když jsem se vzbudil, slunce už stálo vysoko na obloze, kolem mě cvrlikali ptáci a les vypadal mnohem přívětivěji než v noci. Chtěl jsem přivítat nový den se svou zrzkou, ale bylo po ní! Jen zasmušilá plachetnice melancholicky mávala plachtami. Uplynulé hodiny a ten divný sen se pomalu stávaly minulostí.
Sáhl jsem do kapsy pro něco k jídlu a vypadl mi notes. „Sakra práce takhle po ránu, všechno mi padá, mám nějaký volšový ruce“, zanadával jsem si. Jak jsem jej zdvihal, padl mi zrak na stránku, kde se otevřel. Co to je? Tohle přece není moje písmo... Vždyť to tu včera večer ještě nebylo. A zatím, co jsem četl ten podivný vzkaz, začal se mi do duše vkrádat zvláštní neklid. Že by to předtím nebyl jen sen?
Zvedl jsem se a kráčel z lesa. Těch pár desítek metrů mi přišlo skoro nekonečných. Při každém prasknutí větvičky jsem sebou trhnul a ohlížel se přes rameno. Jak jsem byl rád, když jsem vyšel na sluncem zalitou louku a temný hvozd nechal za zády. A ještě raději jsem byl, když jsem došel konečně do města, kde se celý ten zážitek zdál být jen matným přeludem. Jen slova v zápisníku mě i přes látku kalhot pálila jako oheň čarodějnické hranice a připomínala mi, že možná ne vše umíme vysvětlit.
Zajisté jsi zvědavý, co jsem se dočetl. Řeknu ti to – proč ne... ostatně jsem se zapřísáhl, že já už do toho lesa nikdy nevkročím. A v noci už vůbec ne!
A co teď? Vždyť z toho nejde nic poznat... Ano, máš pravdu. Zbytek vzkazu dostaneš, když napíšeš na e-mailovou adresu carodejna.mse@seznam.cz a do předmětu napište jiný jednoslovný název města, odkud pocházel onen pán ze vzkazu – povolená je česká, německá i slezská verze jména. Pokud nepřijde automatická odpověď během krátké chvilky, je asi něco špatně.
Na základě prvních logů ještě zdůrazňuji: určitě si stáhněte a vytiskněte mapu, na kterou dostanete odkaz v mailu. Bez ní to vážně nepůjde (a nebo jen hodně těžko)!!!