Školou povinné děti (od 6 do 12 let) navštěvovaly obecnou školu v Kozlovicích, založenou 1785. V počátcích osidlování Měrkovic v roce 1791 bylo v Měrkovicích šest školou povinných dětí. Do školy však chodily jen dvě. Tehdy ze vzdálenějších míst dědiny děti do školy nemusely - nepohlíželo se na to tak přísně. Situace se školní docházkou se zlepšovala jen pomalu, a proto bylo v 19. století a počátkem 20. století v obci dost analfabetů.
Škola v Měrkovicích byla založena v letech 1913-1914 a vyučovat se v ní začalo 8. října 1915. Prvním řídicím učitelem byl až do roku 1919 Emil Mičan, který začal psát i školní kroniku. Od roku 1941/42 byla v Měrkovicích pouze jednotřídka. Ve školním roce 1959/60 chodilo do školy 22 dětí, v těchto letech byl vybudován kabinet, dílna, šatna a záchody.
Schválně, kdo pozná ownera?
V době působení Zdeňka Brumovského, kdy jsem školu navštěvoval, fungovala jednotřídka tak, že v jedné místnosti byly tři řady lavic. První třída, druhá třída a třetí třída. Takže jsem po tři roky postupoval vždy o jednu řadu vedle. Učitel se v průběhu vyučování střídavě věnoval všem třem ročníkům. Další ročníky jsem pak dojížděl do Kozlovic. Vyučování bylo nakonec v roce 1974 kvůli klesajícímu počtu dětí úplně zrušeno. Děti od té doby dojíždějí autobusem do školy v Kozlovicích. Ve škole byla pak provozována knihovna a místnost, ve které se učilo sloužila jako klubovna. Před změnou režimu zde byl SSM (Socialistický svaz mládeže). Od roku 1994 do roku 2006 zde měl zázemí Skautský oddíl Měrkovice. V současnosti je ve škole soukromý byt (dříve v něm bydlel vyučující učitel) a namísto třídy je klubovna mládeže.
Jak už jsem řekl, do této školy jsem také kdysi chodil. Bylo to dávno, v době kdy nebyly počítače a televize měla jeden černobílý program. Úžasné. Ještě mnohem dřív přede mnou tady sedávali spolu s jinými dva kluci. O televizi neměli ještě ani potuchy a více je zajímalo, kam po škole vyrazí.
Ondra a Jura, dva nerozluční kamarádi, seděli spolu vzadu v lavici a odněkud z dálky k nim doléhal hlas učitele. Co říkal, vnímali jen částečně. V jejich hlavách se rodila nová a nová dobrodružství, která si pak odpoledne s chutí užívají. 
„Ty Juro,” šeptá Ondra a ukusuje nenápadně z krajíce chleba schovaného pod lavicí, „co děláš dnes odpoledne?”
„Ještě nevím,” ospale odpovídá Jura, „asi půjdu na třešně, u Boráků na zahradě už jsou pěkně červené.”
„A co tak zajít do Tělacího na pstruhy?”
„Dobrý nápad,” ožije Jura, „a večer si je pěkně opečem na ohňu.”
„Tak platí, vezmi sebu hlavně ten fajný nůž, cos dostal od dědy.”
„Tak to asi nepůjde,” smutně praví Jura, „posledně mi ho učitel ve škole zabavil a prý ho dostanu až na koncu školního roka. Kdybych tak věděl, kde ho schoval.”
„Tak to já asi vím,” tajemně šeptá Ondra, „jak sem byl teď po škole, zavřel mě do kabinetu. Asi pak na mě zapoměl, bo pak přišel, mě si ani nevšim, dřímal jsem totiž za mapou světa, a něco kutil u jakési divné skříňky. Opatrně jsem ho pozoroval, ale moc sem teho neviděl. Odněkud vyštráchal jakýsi paklíč, otevřel dvířka a cosi tam musel zmáčknut, bo to cvaklo a otevřely se druhé dvířka. Asi nějaké tajné péro či co. Potem za cosi potáhnul a do tajné zásuvky schovával asi ty skleněné kuličky, co zabavil Frantovi.”
„Člověče,” vzrušeně na to Jura, „dostat se tak do té skrýše a nůž je zase můj.”
„To teda jo, ale abysme rozluskli tajemství zavřené skříňky, potřebujem na to čas a klid a hlavně nějaký dobrý plán. Večer to proberem u ohňa.”
„Tak jo Ondro, vemu si nůž od mamky z kuchyně a ty hlavně nezapomeň ......”
„ONDRO! , JURO!, uličníci jedni už se zase bavíte. A šupem k tabuli, to jsem zvědav, jak jste mě poslouchali. Tak začnem - pstruh obecný ......”
Jak dva dobrodruzi z Měrkovic dopadli nikdo neví. Typuju to na dvě kule a odpoledne po škole. Na bývalou školu se ale můžete přijít podívat.
Zaparkovat můžete na úvodních souřadnicích. Auto zanechte na okraji cesty u kamenného kříže tak, aby cesta byla průjezdná, můžete klidně i do trávy. Na křižovatce nahoře raději neparkujte, není to bezpečné. Škola je hned naproti. Abyste vypátrali tajemnou skříňku, musíte trochu počítat - jako kdysi ve školní lavici. Když se podívate zezadu na kamenný kříž, najdete na něm nápis a letopočet.
X = počet slov v nápisu
Y = počet písmen v nápisu ( letopočet do počtu slov a písmen nepočítejte)
Z = letopočet
Finálka je na souřadnicích:
N 49° 35. ( Z/2 + Y/X + 1 )
E 018° 13. ( Z/2 - Y - 79 )
Na těchto souřadnicích TO najdete, ale aby jste se ke krabičce s logbookem dostali, musíte se ještě trochu snažit. Hlavně při tom nepoužívejte násilí a nic nepačte, nelámejte ani nešroubujte. Nebudete potřebovat žádné nářadí. Obyvatel domu za včelínem se nemusíte obávat. Ti o keši vědí a kdyby bylo fakt zle, tak i poradí. V zahradě tedy žijí i včely, ale jsou v bezpečné vzdálenosti. Snad jen nějaká zbloudila včelka může ze zvědavosti nakouknout přes vaše rameno. Tak nepanikařte a zachovejte klid.
Při dobývání se do keše buďte opatrní a jednejte s rozvahou. Hlavně bacha na prsty. Znáte to, stačí chvilka nepozornosti a máte prst v ...
Pro úplnost doplňuju ještě dva speciální letní atributy, takže si dejte pozor.
Děkuji stonefish.cz za betatest.