Štíři
Štíři Scorpionida jsou řád pavoukovců, vyznačují se velkými, klepetovitými makadly a zúženým prodlouženým zadečkem s jedovým ostnem. Štír přežije radioaktivitu, která by člověka zabila. Vydrží nejíst rok a zadržovat dech tři dny. Přežije vysoké teploty i zmrazení.
Štíři byli svědkem počátku i konce dinosaurů, na Zemi se však vyskytovali ještě mnohem dříve. Moderní suchozemští štíři se objevili v prvohorách v období karbonu asi před 100 milióny lety. Jejich vodní předchůdci však žili již v období siluru před více než 800 milióny lety.To, že jsou tu tak dlouho, s sebou nese i nevýhody. Některá zvířata (např. surikata) si našla proti nim obranu nebo dokonce způsob, jak je lovit.
Tělo štíra je rozděleno na dvě základní části: hlavohruď a zadeček.
Prvních 7 článků zadečku se nazývá trup, zbývající část zadečku je tvořena pěti články a telsonem, jedovým ostnem, který je zakončen jedovým hrotem, do kterého ústí dvě jedové žlázy. Tato část zadečku bývá označována jako ocas, tento název je ale nesprávný, protože pravý ocas je část těla za řitním otvorem. U štíra je řitní otvor umístěný na spodní straně těla mezi pátým článkem „ocasu“ a telsonem.
Trup obsahuje vnitřní orgány, plicní vaky, trávicí trubici a rozmnožovací orgány. K trupu jsou připojeny čtyři páry kráčivých nohou. Zakrnělé zbytky dalších končetin tvoří hřebínky, které slouží jako smyslové orgány.
Na hlavohrudi nese jeden pár středových očí a až pět párů dalších postranních očí, klepítka (chelicery) a makadla (pedipalpy), která jsou přeměněna v klepeta. Některé jeskynní druhy štírů nemají oči. Díky rozložení očí po těle má štír k dispozici zorný úhel prakticky 303 stupňů.
Štír používá klepeta hlavně k uchvacování kořisti, ale hrají i důležitou roli při námluvách. Makadla jsou tvořena šesti články. Samotné klepeto je tvořeno horní nepohyblivou částí (tibia) a spodní pohyblivou (tarsus). Všechny druhy štírů jsou jedovaté. Jejich jed je většinou neurotoxin, složený z různých proteinů a sodných a draselných iontů. Působí tak, že narušuje přenos nervových vzruchů. Štíři používají svůj jed k zabití nebo paralyzování kořisti, jed proto působí rychle a tak umožňuje štírovi kořist polapit a sežrat.
Mláďata většiny druhů nejsou schopna probodnout kůži.
Většina štírů má jed, který účinně působí jen na jiné členovce, a pro lidi je relativně neškodný; bodnutí způsobí jen místní reakci (bolest, otok).
Několik druhů štírů, většinou z čeledi Buthidae, však může být nebezpečných i pro člověka. Obecně nejsou štíři schopní vyloučit při bodnutí dostatečné množství jedu potřebného k zabití zdravého dospělého člověka, bodnutí ale dokáže zabít děti či staré nebo nemocné osoby. Nejbolestivější bodnutí způsobuje Leiurus quinquestriatus. Má také nejúčinnější jed a je velice útočný a nevyzpytatelný. Nejhorší pověst má štír tlustorepý, který údajně způsobí největší počet úmrtí po bodnutí štírem v severní Africe.
Nejsou-li vydrážděni, jsou štíři plachá a neškodná zvířata, jež používají jed jen k lovu. Před nebezpečím se pokoušejí uniknout, nebo se naopak vůbec nehýbou. Obecně platí, že druhy štírů s dobře vyvinutými klepety používají jed k lovu zřídka.
Nebezpeční štíři
Androctonus australis
Leiurus quinquestriatus
Tityus serrulatus
Tityus bahiensis
Hemiscorpius lepturus
Pro osoby citlivé na živočišné jedy a pro malé děti mohou být nebezpeční někteří další štíři z rodů Androctonus, Tityus, Leiurus, Parabuthus, Buthus (africká populace Buthus occitanus), Hottentotta a Centruroides. Ne všichni štíři z těchto rodů jsou nebezpeční. seznam jedovatých štírů. Pozor je však třeba dávat u každého štíra, zvláště když jej nedovedeme přesně určit.
Mnoho lidí se zabývá chovem bezobratlých. Většinou se jedná o hmyz nebo pavoukovce. Na světě jsou nejčastěji chováni sklípkani a štíři, a to často i těmi, kteří jej mají čistě jako domácí zvířátko, jako je pes nebo křeček. Chov štírů je poměrně snadný, štíři nepotřebují přílišnou péči. Pro chov štíra je vhodné terárium o délce 7x větší než je štír a 1x tak široké.
Štíři loví po setmění. Kořist často registrují dotykem. Loví většinou jiné členovce, velké druhy dovedou ulovit i ještěrku nebo malé savce.
Jsou to gonochoristé, při páření mají komplikované rituály, kdy nejdříve dochází k rituálnímu tanci a následně, pokud sameček samičce vyhovuje, sameček vypustí spermie na zem a samičku na buňky natlačí - tím dojde k oplození samičky.
Samice rodí živá mláďata, která nosí na hřbetě. 33 – 35 mláďat zůstává s matkou ještě nějaký čas po prvním svlékání.
Největší štíři patří do čeledí Hemiscorpiidae a Scorpionidae, některé druhy mohou dorůstat délky až 20cm.
Jedni z nejnebezpečnějších predátorů štírů jsou promyky - savci podobající se kuně či fretce. Mangusty například využívají oslabení smyslů štírů (zejména zraku), když je za denního světla vyhrabou z jejich nor. Po ukousnutí části s jedovým hrotem jsou štíři pro mangusty neškodní, a tudíž se z nich stává potrava.
Jediný druh, který žil a možná ještě žije v Česku, je štír kýlnatý (Euscorpius tergestinus).Vyskytoval se u Slapské přehrady, ale od roku 1933 nebyl nalezen ani jeden exemplář: Lokalita byla zcela zničena a většina vzácných zvířat již nebyla nalezena.
Dříve byl řazen k druhu Euscorpius carpathicus, ale po revizi rodu bylo zjištěno že se jedná o samostatný druh. V Česku je chráněn E. carpathicus, který se zde však nikdy nevyskytoval. Dříve patřil k druhu Euscorpius carpathicus, který je vzácným obyvatelem Rumunska. Žádný ze štírů rodu Euscorpius není nebezpečný pro člověka ani pro většinu ostatních obratlovců. Populace Euscorpius tergestinus byla původním pozůstatkem rozšíření druhu.
Občas se stane, že je nějaký štír tohoto rodu zavlečen nebo vypuštěn v Česku. V současnosti možná ještě existují na xerotermech v Praze a okolí dvě kolonie štírů rodu Euscorpius, vypuštěné nejspíše nezodpovědnými chovateli.
Pozor dne 21.8.2015 byly upraveny nové souřadnice keše !!!
zdroj:wikipedia.
N 50°--.---
E 16°--.---
Už víte kde ji hledat ???
Tak hurá pro ni.
