Historie tohoto útvaru sahá do počátku šedesátých let minulého století. V souvislosti s plány zapojení ČSLA do operací Varšavské smlouvy na velkém území Evropy vyvstala potřeba vybudovat dostatek vojenských útvarů schopných zabezpečit budování a opravy komunikací. Proto byla organizována výstavba „silničního vojska“. Druhým a neméně významným úkolem bylo zapojení těchto útvarů do potřeb národního hospodářství.
Součástí tohoto procesu byl 1. září 1961 vznik 7. silniční mostní brigády v Hodoníně. Pamětníci však říkají, že brigáda byla zpočátku umístěna v železničních vagonech na nádraží v Rohatci. Teprve v průběhu několika týdnů hodonínský motostřelecký pluk uvolnil „malá kasárna“, kde je umístěna schránka a nově vzniklý útvar se přemístil do jejich budov.
Prvním velitelem brigády byl plk. Křižák. Původně byla brigáda vzhledem k možnostem a potřebám nasazení v národním hospodářství podřízena Ministerstvu dopravy, v letech 1963 – 1966 se stala přímo podřízeným útvarem Ministerstva národní obrany. Od roku 1966 se změnila podřízenost nově vzniklému velitelství Silničního sboru. Od r. 1969 definitivně velitelství Západního vojenského okruhu do ukončení jeho činnosti v roce 1992. Brigáda se v době svého vzniku skládala ze čtyř silničních mostních praporů, dvou těžkých silničních mostních praporů a jednoho praporu školního, které byly postupně vytvářeny, doplňovány velitelským sborem a technikou. Prapory byly mužstvem a technikou naplněny pouze zčásti (byly „rámcové“), na plné počty by byly doplněny za mobilizace armády.
Počet praporů se v průběhu let pohyboval mezi 4 – 6, vybavenými „mostovými soupravami“, „středními mostovými soupravami“ a „těžkými mostovými soupravami“ a další technikou potřebnou ke stavbě mostů a dalších komunikací. Prapory byly kromě Hodonína posádkou také v Nových Zámcích a v Trebišově, od začátku 70. let pak ve Znojmě a v Rajhradu. V 70. letech byl hodonínský 78. silniční mostní prapor vybaven tehdy moderní a velmi mobilní „pontonovou mostní soupravou“ (PMS), přepravovanou vozidly T-813.
Veliteli brigády byli v průběhu let pánové plukovníci Brejšek, Ferenc, Melichárek, Zmrzlík a Koler. Z velitelů praporů známe jména podplukovníků Nešpora, Dolečka, Weise, Šouce, Uhlíka a Trusky. Celkem se v této exponované funkci velitelů praporů vystřídalo několik desítek důstojníků. V dalších velitelských, štábních a logistických funkcích to byly vojáků z povolání stovky, možná tisíce. Další tisíce mužů prošly jednotkami brigády jako 
vojáci základní služby, nebo jako vojáci v záloze na pravidelných vojenských cvičeních. Určitě si mnozí ještě v současné době vzpomenou na nasazení na různých stavbách, včetně podílu na stavbě Jaderné elektrárny Dukovany. Vyvrcholením odborného vojenského výcviku bylo každoroční soustředění brigády na jižním Slovensku u Komárna, které končilo stavbou pontonového mostu přes veletok Dunaj.
Postupem doby se zrušením silničního vojska byla brigáda přejmenována na 7. ženijní silniční mostní brigádu. Po transformaci armády v 90. letech na 2. ženijní brigádu a po vzniku České republiky a Armády České republiky přeorganizována na Ženijní pluk Územní obrany. Posledním velitelem útvaru byl pplk. Ing. Ján Dudík. Ten také v r. 2002 útvar rozpouští a malá kasárna předává Městu Hodonín. Ale to už je zcela jiná historie.
Veškeré údaje o útvarech, posádkách, velitelích a technice brigády v současné době již nejsou utajovanými skutečnostmi.
Při hledání keše projdete od vyznačeného parkoviště kolem bývalé budovy velitelství brigády (přestavěné na byty) k ošetřovně (v současnosti Muzeum naftového dobývání a geologie, které doporučujeme navštívit) a uvidíte posádkovou tělocvičnu (dnes prostě tělocvičnu) a nejnovější ubytovací budovu vystavěnou v osmdesátých letech minulého století (nyní komerčně využívanou Městem Hodonín a různými organizacemi).