Rudolfov a jeho historie
Město Rudolfov se nachází cca 5 kilometrů severovýchodně od Českých Budějovic.
Kolem roku 1265, kdy Přemysl Otakar II. založil na soutoku Malše a Vltavy nové královské město České Budějovice, byla východní polovina budějovické kotliny osídlena jen velmi řídce. Převážně zalesněnou krajinou procházely staré cesty z Moravy a Rakous, směřující k brodu přes řeku a později k novému městu. V průběhu času vznikly při silnici od východu městské poddanské vsi Vráto a Veska, opodál cesty Hlinsko a Dubičné a již na předělu pohoří Nícova Hora, patřící českobudějovické faře sv. Mikuláše. Na sever od silnice se rozprostíraly pozemky panství hradu Hluboká, na nichž byly založeny vsi Úsilné, Hůry, Jelmo, Jivno a manské statky Újezdec a Lhotka. Jak dosvědčují jejich názvy, bylo obyvatelstvo těchto osad českého původu. Jména Dubičné, Jelmo a Jivno prozrazují, že v těch místech převažoval listnatý les nad jehličnatým.
V druhé polovině 14. století byla v rulovém pohoří nedaleko Vesky zjištěna stříbrná ruda. Není známo, za jakých okolností k tomu došlo, zda jako výsledek cílevědomého pátrání po drahém kovu nebo jen náhodou. Tehdejší českobudějovický rychtář Václav Klaric otevřel s několika společníky u Vesky důl zvaný Monstrance. Roku 1385 jim král Václav IV. udělil právo dolovat v něm a po dobu dvou let prodávat vytěženou rudu a stříbro domácím kupcům. Žádná další zpráva o tomto těžařstvu se nedochovala, ale lze předpokládat, že jeho činnost brzy skončila a důl byl opět opuštěn. Buď nebyla rudná žíla dostatečně bohatá, anebo, což je pravděpodobnější, nebylo ve finančních silách těžařů v důlní činnosti pokračovat.
Snad se ještě podaří prokázat, že skutečné počátky dolování stříbra v této oblasti sahají o celé století nazpět. Prosazuje se totiž názor, že v Českých Budějovicích byla brzy po jejich založení zřízena mincovna, v níž se razily jednostranné stříbrné mince zvané brakteáty. Domněnku podporují dva hromadné nálezy mincí toho druhu ve městě a jeho nejbližším okolí a ještě více skutečnost, že v Českých Budějovicích působil královský urburéř a mincmistr Klaric, který si roku 1296 vyprosil od krále Václava II. dědičné rychtářství. Tento úřad, zajišťující držiteli nejvlivnější postavení mezi měšťany a nemalé příjmy ze dvou mlýnů, mýt a pokut, byl jistě odměnou za služby poskytnuté králi - třeba zařízením a vedením českobudějovické mincovny. Ta nemohla být v činnosti příliš dlouho, neboť vzhledem k připravované reformě českého mincovnictví byly ještě před koncem 13. století všechny mincovny v českých městech soustředěny do Kutné Hory. V souvislosti s tím se tam vrátil i Klaric, ale nárok na českobudějovickou rychtu uplatňoval i nadále. Jeho potomci se opět přestěhovali do Českých Budějovic a rychtářský úřad opravdu zastávali. Pokus spojit působení mincmistra Klarice v Českých Budějovicích s mincovní činností ve městě je přijímán jako pravděpodobný. Uvažovalo se také o tom, odkud pocházelo stříbro, z něhož se v tom případě mincovalo. Jistě se nedováželo z daleka; v tehdejší době se mincovny zřizovaly co nejblíže výskytu drahého kovu. Pokud tato nejstarší mincovna v Českých Budějovicích skutečně byla, zpracovávalo se v ní stříbro z oblasti dnešního Rudolfova. Pak by bylo pravděpodobné, že důl Monstrance vznikl poblíž starého dolu z konce 13. století nebo dokonce jeho obnovou. Prozatím jde jen o domněnku a než bude možno ji podpořit dalšími doklady, bude zůstávat v platnosti počátek těžby stříbra u Rudolfova v roce 1385.
Dne 30. prosince 1585 vydal císař Rudolf II. privilegium, jímž povýšil Velké Hory na svobodné horní město, pojmenované po něm: Kayser Rudolphstadt, česky Město císaře Rudolfa. Tyto skutečnosti měl napříště vyjadřovat i městský znak. Současně panovník dal městu do vínku řadu práv a hospodářských výsad, které příslušely horním městům. Měšťané si mohli sami volit rychtáře a přísedící, které potvrzoval nejvyšší mincmistr s vědomím komory. Císař přislíbil podporovat rozvoj důlní činnosti v okolí města. Náboženského vyznání horníků se nijak nedotkl.
Povýšení Rudolfova na horní město značně posílilo sebevědomí jeho obyvatel, jimž se tak splnily jejich tužby a posílily naděje do budoucna. Zato v Českých Budějovicích způsobilo císařovo rozhodnutí nesouhlas a odpor. Nyní znamenal Rudolfov vážné ohrožení dalšího rozvoje královského města. Proto Českobudějovičtí okamžitě žádali, aby císař zrušil platnost těch výsad, které jim byly ke škodě. Poukazovali i na to, že Rudolfovští nemají na práva horního města nárok, protože důlní činnost v něm již zaniká. Ovšem marně. Císař věřil v budoucnost rudolfovských dolů a byl si vědom, že budou prosperovat jen tehdy, umožní-li horníkům a důlním podnikatelům nezbytný rozvoj.
V roce 1595 dosáhli také obyvatelé hornického sídliště mezi Rudolfovem a Hůrami, zaměstnaní převážně na nových dolech u Libníče, pevný právní statut. Císař na přímluvu tehdejšího majitele hlubockého panství a jednoho z členů nového těžařstva Adama z Hradce povýšil Malé Hory na horní městečko s názvem Adamov a udělil mu nový znak.
Císařova přízeň vůči Horám u Budějovic přispěla k tomu, že se staly přitažlivým cílem pro důlní odborníky, podnikatele a samozřejmě i pro spekulanty, které vábily možnosti dalšího rozvoje a tím i zbohatnutí. Zkušený odborník Jan Hölzl, původem z Lanefeldtu v Horních Rakousích, se objevil na Velkých Horách již koncem sedmdesátých let a brzy uplatnil jak své znalosti hornictví, tak i organizační a podnikatelské schopnosti. Zasloužil se o to, že v roce 1581 bylo ustaveno nové těžařstvo, tzv. adamovské, jemuž patřily nově otevřené doly u Libníče. Za členy těžařstva se mu podařilo získat skupinu hospodářsky silných jednotlivců, mezi nimiž byli Vilém a Petr Vok z Rožmberka, Adam z Hradce a další jihočeští feudálové, takže byla naděje, že další podnikání nebude hned od začátku narážet na nedostatek finančních prostředků. Císař ocenil jeho zásluhy o rudolfovské doly a udělil mu roku 1583 predikát ze Sternsteinu, kterého mohli užívat i Hölzlovi bratři a potomci. Je pravděpodobné, že právě Hölzl inspiroval urozené členy těžařstva, aby u panovníka prosadili vydání privilegia z roku 1585. Hölzl také sjednal dohodu mezi těžaři o spojení starých cechů s novými v jednu společnost, jejímž se stal odborným poradcem. Svých odborných znalostí využil k vypracování návrhu na obnovení starých a reorganizaci nových cechů. Jeho plány předpokládaly velkorysá rozhodnutí a přiměřené náklady, k nimž však nebylo mezi těžaři dostatek ochoty. Patřil k nim i technicky reálný návrh na přívod vody pro doly až do Byňova u Nových Hradů téměř 30 km dlouhým umělým kanálem. Hölzl se podílel na dolování i jako těžař a získal tak značný majetek, takže kolem roku 1590 si mohl v dolní části Rudolfova postavit renesanční zámeček zvaný Hölzlovský dům. To byl na vrcholu své kariéry, později mu již štěstí nepřálo. V době, kdy rudolfovské doly procházely další krizí, investoval do pokusů o oživení těžby většinu svého majetku a utrpěl těžké ztráty. Nakonec musel prodat zámeček novému majiteli hlubockého panství Bohuslavu Malovcovi a odstěhoval se do Gmündu. Jeho odchodem ztratil Rudolfov nejen nejlepšího znalce důlních problémů v okolí, ale i iniciativního těžaře a jednoho z nejvýznamnějších obyvatel města. Také Hölzlův bratr Wolf se usadil v Rudolfově na dvoře Lustenecku a působil zde až do roku 1606, kdy odešel do Jáchymova. Lusteneck pak přešel do rukou třetího z bratří Hölzlových Kašpara, který zastával úřad císařského lesmistra a žil v Rudolfově až do roku 1620.
Kromě Hölzlů se v Rudolfově usadili ještě další těžaři a podnikatelé, kteří pro příslušnost k luteránství nemohli žít v Českých Budějovicích, mezi nimi Daniel Matyáš ze Sudetu, Jáchym Röml a Kryštof Mattighofer. Většina jich držela pospolu a společně ovládali veřejný a hospodářský život v horním městě.
Hlavním těžařem byl v té době Petr Vok z Rožmberka. Snažil se obnovit důlní činnost na veseckém pohoří, ale náklady na těžbu vysoko převyšovaly výnos. Když v roce 1611 Petr Vok zemřel, činnost v rudolfovských dolech téměř úplně utichla. V témže roce snad již v souvislosti s přepadem Českých Budějovic pasovským vojskem v lednu téhož roku, zanikla i českobudějovická mincovna. Po celou dobu své činnosti zpracovávala výhradně stříbro z rudolfovských dolů, z něhož razila především tolary a jejich části. Od té doby se vytěžené stříbro muselo vozit k mincování opět až do Prahy.
Při výbuchu českého povstání proti Habsburkům v květnu 1618 využili Českobudějovičtí vhodné chvíle a vtrhli do nechráněného Rudolfova. Konečně se tak dočkali chvíle, kdy mohli bez nebezpečí dát průchod svému nepřátelství vůči hornímu městu, které vyrostlo a hospodářsky vzkvétalo na jejich úkor. Prahnouce po pomstě vylupovali a zapalovali stavení, chytali horníky a vraždili je. Téměř celé město se změnilo v jedno velké zbořeniště. Císařské vojsko zpustošilo také sousední Adamov a okolní vesnice, jejichž majitel byl stoupencem českých stavů. Důlní činnost byla v celém revíru přerušena a opuštěné doly začala opět zaplavovat voda. Čeští stavové ve snaze Rudolfovu pomoci, zařadili jej mezi města nejhůře postižená válečnými událostmi a slíbili mu odškodnění. K tomu již nedošlo, znemožnila to porážka českých stavů v bitvě na Bílé hoře. O měsíc později, dne 10. prosince 1620 věnoval císař Ferdinand II. město Rudolfov se vším příslušenstvím Českým Budějovicím, které za povstání zůstaly na jeho straně. Na královské město tak přešel charakter svobodného horního města.
V průběhu první poloviny 19. století Rudolfov převážně ztratil ráz hornického města. Těžní a čerpací zařízení byla z největší části již odstraněna a systém vodních kanálů k nim bral pozvolna za své, většina šachet byla zazděna nebo zasypána, stavení při nich zchátrala nebo sloužila jiným účelům, na bývalých haldách vznikaly zahrady a sady. Hornickou minulost města však připomínal nový název, který se pro ně začal vžívat. V hovorové řeči byl Rudolfov běžně označován jako Bergstadt nebo Bergstadtl, v češtině prostě Perštát. Dnešní oficiální název se prosadil a začal být úředně užíván až koncem 19. století.
PS.
Hledej pozorne ať mě nepřehlédneš.