To jeden ptáček Brabeček byl hodně malinkej a strašně ho zajímaly kešky. A ten Brabeček měl maminku, jako každej malej tvoreček, ale tohle byla mam1inka ze všech maminek nejlepší. No a ta maminka malýho ptáčka Brabečka chovala a nosila ho za peří3čka a česala mu vocásek, poněvadž ten Brabeček měl vůbec nejkrásnější červenej voc2sek a v něm plno peříček všelijak nakroucenejch a nadejchanejch, a taky mu ta jeho maminka lízala voč7íčka, aby je měl čistý a nosila mu ty nejlepší červíčky, poněvadž malí ptáčkové Brabečkové nic jinýho nej4edí. Také mu maminka vyprávěla o lidech, které často vídala a kteří s podivným přístrojem hledají v lese divné krabičky. Ale ten Brabeček byl strašně moc zvědavej na ty lidi s těma přístrojema a tak mu jednou maminka povídá: „ ...už si Brabečku dost velkej, bříško máš tlustý, vočička čistý a na vocásek s peříč4kama si moc pyšnej, tak koukej jít do světa, abys taky viděl, jak to tam vypadá a chodí a abys taky na vlastni vočíčka viděl ty podivné lidi.
Co měl malej ptáček Brabeček dělat? Vylez z hnízda, zatřepal nožičkama, křidýlkama, načechral si krásnej červenej vocásek a vyletěl.
Letěl nejdřív 1na louku, ale kytičky měly ještě krásnější barvy než Brabeček na vocásku. A ti zvláštní lidé taky nikde. Tak se zaškaredil a frrrnk - odletěl. A přímo do lesa. Ale ani tady se mu nelíbilo, protože se mu zase zdálo, že les nemá zdaleka tak krásné barvy jako on. A vostatní ptáčkové se s ním nechtěli bavit, poněvadž tím svým vocáskem pořád kroutil a nakrucoval a ani kloudně zpívat nedovedl. Nakonec teda zved křidýlka, vyletěl vysoko nad louku i nad l9es i nad ptáčky a letěl a letěl, protože nahoře na nebi viděl takovou velikou žlutou kouli a ta se mu moc líbila, poněvadž takovou barvu na vocásku neměl. A letěl a letěl, až vyletěl úplně vysoko, tak vysoko, že mu sluníčko připálilo křidýlka a malej ptáček Brabeček padal a padal, až spad na zem a přímo na zem a přímo na louku. A ptáčkové mu říkali: „vidíš, vidíš!“ A kytičky mu říkaly: „vidíš, vidíš!“ Jenom maminka mu neříkala nic, vzala ho za peř9íčka, pofoukala mu křidýlka i spálenej vocásek, odnesla ho domů a tam u něj seděla a zpívala mu, až se uzdravil. Pak mu ještě maminka povídá: „Počkej Brabečku, nebude to trvat dlouho a sem k nám domu budou ti lidé sami šplhat. Budou uváz7áni na laně, protože neumí létat jako my. Někteří se budou i hodně bát a budou mít vykulená vočíčka. Tak se jim Brabečku nesměj. I ty jsi se někdy učil létat.
Kdo si pečlivě přečte celou pohádku, určitě pozná, kde bydlí malý Brabeček i s maminkou.