Mladý kluk vešel na půdu. Zapálil svíčku a rozhlídl se po okolí. Byl zde převážně starý nábytek a jiné haraburdí, na které nikdo již roky nesáhl soudě dle velmi silné vrstvy prachu. Pro každého jiného člověka by to bylo asi to poslední místo, kde by se chtěl vyskytovat. Malého Bena Gatese ovšem toto prostředí odjakživa přitahovalo. Mezi starými krámy nacházel zajímavé věci, ale pouze jedna dokázala pokaždé upoutat jeho pozornost. Byla to mapa nebo spíše nákres, který byl pouhou tužkou vyhotoven na kusu papíru. Ben nikdy nevěděl, co nákres znamená, ale pokaždé se na něj musel podívat. Vše se změnilo jedné deštivé noci, kdy se Ben opět tajně vplížil na půdu.
Ben seděl na jedné staré židli, kterou kdesi vyhrabal a opět si prohlížel záhadnou kresbu. Najednou uslyšel zaskřípání schodů a udiveně se otočil. Zjistil, že za ním stojí jeho děda.
„Ahoj Bene."
Ben se nezmohl na odpověď.
„Dědečku, já jsem..."
„Nic se neděje, já vím, že sem často chodíš. Sledoval jsem tě. Zajímá tě, co je nakreslené na té mapě?"
Benovi se rozzářily oči.
„Je to mapa pokladu?"
Děda se na vnuka usmál.
„Přesně tak. Nebo si to alespoň můj otec kdysi myslel. To on tenhle nákres objevil. Tvrdil mi, že se jedná o mapu velkého pokladu, ale nikdy se nám nepodařilo přijít na to, co ty nákresy na mapě znamenají."
Bena povídání o pokladu evidentně zaujalo.
„Chtěl bych ho objevit."
„To jsme chtěli my oba a dokonce i tvůj otec, ale nikdy jsme se nepohnuli z místa. Tvého otce to pak přestalo zajímat, ale já jsem se nikdy myšlenky na poklad nevzdal."
Ben vstal ze židle a postavil se před svého dědu.
„Přísahám ti dědečku, že já ten poklad najdu."
Děda přikývl.
„V tom případě by si měl vědět ještě jednu věc, která na nákresu není."
„Jakou věc?"
„Řekl mi jí kdysi můj otec. Je to úryvek, který patřil k nákresu, ale bohužel se ztratil nebo nějak zničil, nejsem si jistej. "
„A co na něm stálo?" ptal se zvědavě Ben.
Děda se na chvíli zapřemýšlel.
„Stálo na něm toto: POUZE ZA SVITU LUNY V ÚPLŇKU, SPATŘÍŠ KLÍČ K POKLADU NA CHVILKU."
