Josef Václav hrabě Radecký z Radče,
c. a k. polní maršál
Změna umístění finálky od 3. 3. 2017
Armáda Rakouska či Rakousko-Uherska se nikdy zrovna nepyšnila válečnými úspěchy. Spíš lze říci, že prohrála, co mohla. Nebyl to vinou prostých vojáků (i když ti jistě nejásali nadšením, že mají padnout za císaře pána a jeho rodinu ), ale zkostnatělého důstojnického sboru. A když začali fušovat do velení i příslušníci panovnického rodu, tak to skoro nikdy nedopadlo dobře.
Čestnou výjimku mezi rakouskými vojevůdci tvořili snad jen princ Evžen Savojský a polní maršálové Daun, Laudon a Radecký.
Životopis maršála J. V. Radeckého je každému snadno dosažitelný na internetu, takže se zaměřím víc na zajímavosti z jeho života a na některé jeho názory a výroky.
Stručný životopis
Pocházel ze starého významného českého šlechtického rodu zmiňovaného už za časů Jana Lucemburského. Narodil se 2. listopadu 1766 v Třebnici na Sedlčansku. Matka mu zemřela při porodu, otec v 10 letech. Chodil do piaristického gymnázia v Praze a chtěl se stát vojákem. Jenže při vstupní prohlídce na vojenskou akademii nebyl uznán schopným vojenské služby pro údajnou tělesnou slabost a proto pokračoval v civilním studiu. Jako osmnáctiletý si však konečně splnil svůj sen a nastoupil jako dobrovolník-kadet ke kyrysnickému pluku (o kyrysnících více v Poznámkách) umístěnému v malém městě v Uhrách. Už od mládí se netajil svými kritickými názory na poměry v armádě. Vzpomínal třeba na velký rozdíl mezi tvrdou službou mužstva a šlendriánem důstojníků, kteří „...namáhavě se vyšplhali do svých hodností a nyní chtěli mít jen klid a pohodlně si žít po přestálých námahách“.
V roce 1788 táhl poprvé do pole proti Turkům. Vrchní velitel – sám císař Josef II. – byl jako vojevůdce zcela neschopný a jeho tažení s 250tisícovou armádou se vyvíjelo velmi ostudně. Ale už v této válce mladý nadporučík Radecký osvědčil svůj bystrý úsudek, rozhodnost a neohroženost: když v jedné z bitev turecký útok vyvolal paniku v rakouských řadách, rozhodným protiútokem své jízdy Turky odrazil a zabránil tak hrozící katastrofě. Naštěstí pro habsburskou říši císař Josef II. zanedlouho onemocněl a konečně předal velení maršálovi G. Laudonovi, tehdy už 71letému. Pod jeho výtečným velením císařská armáda v roce 1789 osvobodila Bělehrad a hnala Turky až k Bukurešti.
Války s Francií
Jenže to už se blížily války s revoluční Francií. Francie si dovedla zajistit mladé a spolehlivé velitelské kádry, neváhala dát důstojnické hodnosti těm, kteří se v boji osvědčili bez ohledu na jejich původ, a na druhé straně je vzít těm, kteří selhali. Rakouským jednotkám však veleli přestárlí důstojníci, kteří znali jen zaběhlou šablonu a kteří spíš „...dbali na to, aby copy jejich vojáků měly předepsanou délku a aby všechny knoflíky jejich kamaší byly náležitě zapnuty“. A ani v protinapoleonských válkách se rakouské velení nevyznamenalo: ostudná porážka u Marenga, kapitulace Ulmu, zpackaná bitva u Slavkova a porážka u Wagramu – další to smutné milníky rakouské nemohoucnosti. (Za zmínku např. stojí, že si rakouské velení neuvědomilo, že v Rusku platí ještě juliánský kalendář, a v den, kdy se měly armády setkat a společně vyrazit na nepřítele, byly od sebe vzdáleny ještě 10 dní pochodu, což odpovídalo rozdílu obou kalendářů...)
Po Napoleonově porážce v Rusku v roce 1812 se zdálo, že armáda Francie je už vyřízena. Jenže to by nebyl Napoleon Napoleonem. Ve dvou bitvách v r. 1813 spojence (Rakousko, Rusko a Prusko) porazil a potřetí zvítězil v bitvě u Drážďan 26. – 27. srpna 1813. Tehdy Radecký – už jako podmaršál a náčelník štábu spojeneckých vojsk – navrhl vrchnímu veliteli knížeti K. Schwarzenbergovi (prapředkovi dnešního Karla Schwarzenberga) využít momentu překvapení a zaútočit na oslabeného nepřítele okamžitě. Váhavý Schwarzenberg však raději poskytl svým vojákům volno k zotavení – a v následujících dnech, když Napoleon rychle stáhl své jednotky ze severních Čech, bitvu prohrál. Zato Napoleon neváhal a bez odkladu pronásledoval poražené spojence ke Krušným horám. Navíc vyslal sbor vedený generálem Vandammem o síle asi 40 tisíc mužů Nakléřovským průsmykem na Chlumec, aby rychle obsadil Krupku, Dubí a Teplice a zabránil ustupujícím spojencům se rozvinout pod Krušnými horami, přes které v několika proudech ustupovali. Kdyby tento plán Francouzům vyšel, tak by měli v podstatě volnou cestu na Prahu a Vídeň. Úkol zadržet francouzské vojsko připadl ruským jednotkám, které hrdinně a s velkými ztrátami první den bitvy u Chlumce (29. srpna) při ústupu účinně zpomalovaly postup francouzského sboru na trase Petrovice – Nakléřov – Chlumec a posíleny jedním rakouským plukem pak odpoledne skutečně zastavily Francouze (kteří měli v té době dvojnásobnou přesilu) v prostoru Stradov – Přestanov – Chabařovice. Během noci však přešla velká část ustupující spojenecké armády Krušné hory, podpořila zdecimované ruské a rakouské oddíly a následující den přesilou rozdrtila Vandammův sbor. (V místě, kde byl Vandamme zajat, je pomník a – jak jinak – i keš). Napoleonův konec uspíšila bitva u Lipska (16. – 19. října 1813), která – což se pohříchu málo ví – byla vybojována právě podle Radeckého plánu.
Revoluční rok 1848 a slavné italské tažení
Napoleonské války skončily a Radecký – už padesátiletý – požádal o přeložení ze štábu armády opět k jezdectvu, kde začínal a které miloval. Byl jmenován velitelem jezdecké divize v Šoproni. Po několika letech získal hodnost polního zbrojmistra a klidné místo velitele pevnosti Olomouc, což bylo považováno za jakousi trafiku za jeho zásluhy a předzvěst penze. Jenže to už se opět probouzely revoluční nálady a vypukala povstání: nejprve v roce 1830 v Paříži a v Polsku a posléze v Itálii, jejíž téměř celé území tehdy patřilo Rakousku, a též v dalších evropských zemích. Císařský dvůr si zase vzpomněl na Radeckého, zaplatil dluhy jeho i jeho manželky a on se za to opět postavil do čela habsburského vojska v Itálii. Pokus o revoluci byl aspoň na čas zvládnut bez většího násilí.
Zato v roce 1848 už šlo do tuhého. Revoluce propukla nejenom na území dnešní Itálie, ale i ve Vídni, v Praze, Francii, Německu a jinde. Císař se svým dvorem musel dokonce uprchnout z Vídně do pevnosti v Olomouci a pak do Innsbrucku. Důležitou úlohu tehdy sehrál císař Ferdinand I. zvaný Dobrotivý. Ač byl a dosud je považován za slabomyslného, tak tehdy projevil víc státnické moudrosti než všichni ostatní u dvora, když prohlásil: „Do mého lidu se střílet nebude!!!“ a kancléře Metternicha propustil. To mu pochopitelně zapomenuto nebylo a ještě téhož roku byl donucen abdikovat ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Prahu jak známo rychle zpacifikoval generál Windischgrätz, ale v Itálii to bylo velice vážné. Šlo tam nejen o osvobození z rakouského područí, ale i o její sjednocení. Byla svedena řada bitev, ale nakonec císařská armáda pod Radeckého velením porazila italské vlastence u Custozzy (1848) a Novary (1849). A to bylo Radeckému 83 let! Byl jmenován místodržitelem v Lombardsko-Benátském království a ještě v r. 1850 se s ním dokonce počítalo jako s vrchním velitelem rakousko-uherských vojsk v hrozící válce s Pruskem („Třeba z kolečkového křesla byl by vedl armádu k vítězství...“). Ale i jemu ubývalo sil. V roce 1857 odešel po 72 letech vojenské služby do penze na vlastní žádost. Zemřel 5. ledna 1858 na následky pádu – zlomeniny krčku stehenní kosti.
Hodnocení jeho osobnosti a významu pro Rakousko
Osobnost Václava Radeckého z Radče je rozporuplná. Na jedné straně jako voják držel celý život krok s novinkami ve výzbroji armády, jejím výcviku i bojové taktice a ledacos sám vymyslel a zavedl (přitom to byl samouk, který neměl žádné odborné vojenské vzdělání), na druhé straně ochotně sloužil velice reakčnímu režimu, který vojenskou silou dusil národně-osvobozenecké tendence hned v zárodku. Byl právem později nazýván „Zachráncem Rakousko-Uherska“. Třeba sjednocení Itálie Radecký „pozdržel“ zhruba o 17 let (myšleny její severní oblasti) a pro české vlastence nehnul v roce 1848 ani prstem. Ačkoliv byl původem Čech a narodil se v Čechách, Čechem se necítil. Považoval se za Rakušana. (Do dějin vešel i jeho výrok na adresu obrozenců: „Já jsem také Čech, ale nikdo to nemusí vědět.“) Byl to prostě český šlechtic ve službách habsburského mocnářství, kterému sloužil dlouho, věrně a dobře. Dožil se 92 let, 72 let byl v aktivní službě u vojska, sloužil pěti rakouským císařům, prodělal 17 polních tažení a byl v nich sedmkrát raněn. I ve stáří si zachoval podivuhodnou myšlenkovou pružnost. Když byly postaveny první železniční tratě, okamžitě pochopil, že se dají využít k rychlé přepravě velkého množství vojska. A když za napoleonských válek poznal potřebu udržet sjízdné a schůdné komunikace na nepřátelském území, tak se postavil do čela ženijního sboru a v severní Itálii vybudoval řadu opevnění, mostů a silnic, z nichž některé slouží dodnes. Když byl v roce 1812 pověřen velením armády o síle 120 tisíc mužů, kteří neměli boty, uniformy ani zbraně, tak zabavil 1000 zlatých určených pro Vídeň, najmul velké pražské taneční sály (Žofín a další) a do nich sehnal spoustu krejčích, kteří ušili uniformy. Na venkově získával koně a potahy, organizoval výrobu a opravy zbraní atd.
Nad své vojáky se nevyvyšoval, sdílel s nimi strázně vojenského života, pečoval o jejich pohodlí (požadoval, aby každý voják měl ve svých kasárnách svoji železnou postel), zavedl nové metody výcviku v krytých jízdárnách atd. „Řádný voják musí mít plný žaludek. Voják, který nebude mít co k jídlu, nebude mít kuráž!“, řekl kdysi pruskému princi. Své vojáky nikdy nehnal bezhlavě do bitvy na smrt jen proto, aby si získal gloriolu vítězství, ale raději chytře manévroval, předstíral útoky i ústup, mátl protivníka, objevil se často tam, kde ho nepřítel vůbec nečekal a když viděl, že je na bitvu čas, tak ji vedl bez zbytečného krveprolití. Vojáci ho milovali (nazývali ho „Otcem vojáků“), ale i u protivníků si získal svým chováním a přístupem k válčení respekt. Charakteristická je příhoda, kdy Radeckého syn Theodor (taktéž důstojník) se jednou v Miláně choval tak, že mu nějaký místní kněz nafackoval. Radecký si nechal kněze předvolat a všichni čekali, co z toho incidentu bude. Ale Radecký prý knězi poděkoval, že synovi, který dělá armádě jenom ostudu, nemusel nafackovat sám...
Na počest jeho italského vítězství složil Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod (v mp3 zde), který hrán na novoročním koncertě jako poslední přídavek Vídeňských filharmoniků dává každoročně Rakušanům aspoň na chvíli vzpomenout se slzou v oku na doby „starého dobrého“ mocnářství.
No, ne že bychom si ten pěkný pochod rádi neposlechli, ale přece jen jsou asi naše pocity poněkud jiné. My spíš vzpomeneme na slova Františka Palackého: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“
Tuto kapitolu zakončím hodnocením italských historiků Montanelliho a Nozzy: „...protřelý starý lišák maršál Radecký, nejlepší voják habsburského imperia. (...) Byl to vynikající stratég a velitel a taky velký pán, který se snažil co nejčistším způsobem vykonávat špinavé řemeslo, které mu bylo svěřeno.“ A to prosím o něm napsali příslušníci národa, který jím byl několikrát poražen... Zato my Češi známe našeho slavného krajana snad jen ze Švejka nebo jeho karikaturu ze Smoljakova-Svěrákova Českého nebe. I ten jeho pomník na Malostranském náměstí v Praze jsme mu v roce 1919 odstranili. Naštěstí se zachoval v lapidáriu Národního muzea a jsou snahy ho na stejné náměstí opět instalovat.
No, uvidíme. Zaslouží si ho.
Václav Radecký a Duchcov
Den před bitvou u Chlumce Radecký přenocoval v Duchcově v dnešní Husově ulici č. 38/13. Na domě je umístěna pamětní deska z roku 1895, která cituje báseň Franze Grillparzera „V tvém táboře je Rakousko“ a kterou uvidíte na základních souřadnicích. Nově tam je i kovová deska s českým překladem. V přízemí je taky příjemná pizzerie.
Dům v Husově ulici č. 38/13 a detail fasády s pamětní deskou (foto owner).
Copak se asi Radeckému honilo hlavou v noci z 28. na 29. srpna 1813? Jistě měl vztek kvůli zbytečně prohranému střetnutí u Drážďan. Všichni tři zúčastnění panovníci (zvláště ruský car) se totiž předháněli v úsilí porazit Napoleona co nejdřív a sklidit všechnu slávu. Ale když zrovna mohli nečekaně zaútočit u Drážďan, tak mu to zase jeho nadřízený neschválil. Marně jim potom Radecký navrhoval, že bude lepší Francouze obklíčit, opakovaně předstírat útoky na různých místech a tím nutit Napoleona k neustálému přeskupování svých jednotek a tím prostě jeho vojáky „utahat“. Radecký totiž dobře věděl, že jeho 120tisícová tzv. Česká armáda je sice oblečená, obutá a vyzbrojená, ale nevycvičená a podle jeho slov „vojensky zcela neškodná“. A představa dalších desetitisíců raněných a mrtvých vojáků, které si nadcházející střetnutí zákonitě vyžádá, ho jistě naplňovala pocitem znechucení nad vojenským diletantstvím mocných tohoto světa.
Jak najít keš
Muslimové, ve 13. století konečně vyhnaní ze západní Evropy, se zase osmělili a na začátku 14. století zatoužili po šíření islámu ohněm a mečem – tentokrát do východní Evropy. Evropa s nimi pak se střídavými úspěchy bojovala až skoro do konce 18. století.
Úloha: Mladý nadporučík Radecký se několika bitev s Turky zúčastnil. Jako velitel oddílu kyrysníků jednou dostal rozkaz zaútočit na postavení turecké pěchoty vzdálené od čela jeho jízdy 500 metrů. Na povel vyrazili do útoku. Napřed krokem, pak klusem a nakonec stále se zrychlujícím cvalem. Za prvních 10 sekund dosáhli z klidu rychlosti 5,04 km/h, za 20 sekund 10,08 km/h a tak dále s konstantním zrychlením. Když byli 200 metrů od tureckých pozic, tak Turci ztratili nervy a obrátili se na panický útěk stálou rychlostí 10,8 km/h.
Vypočtěte, za kolik sekund od začátku útoku hrdinní rakouští kyrysníci dostihli prchajícího protivníka (sekundy zaokrouhlete na desetiny a dosaďte je za X) a v jaké vzdálenosti od výchozí čáry útoku rakouské jízdy došlo k dostižení protivníka (vzdálenost zaokrouhlete na celé metry a dosaďte je za Y; např. X = 63,7 a Y = 523). (Pro tento výpočet samozřejmě nepovažujeme obě vojenské jednotky za prostorově členěné houfy, ale za jednolité řady. Turci utíkali pouze ve směru útoku Rakušanů, nikoliv do stran).
Útok skotské jízdy u Waterloo na obrázku E. Thompsonové (alias lady Butlerové).
Jde z nich hrůza, co?
Vypočtěte druhou odmocninu z (X + Y+ 1), čímž dostanete číslo ABCDEFGH. Desetinné čárky si nevšímejte a číslici H nezaokrouhlujte. Pak už jen dosaďte:
... a je to!
Poznámky
-
Na podzim 2016 byla keš ukradena. Obnovil jsem finálku na jiných souřadnicích.
-
Kyrysníci představovali obrněné jezdectvo a byli považováni za těžkou jízdu. O kyrysnících více zde. Jejich zbraní byl palaš (dříve i pistole), ochranu tvořila v Radeckého době už jen kovová přilba a hrudní pláty z ocelového plechu (někdy přední a zadní, jindy jen přední plát).
-
O státu Rakousko bychom správně měli hovořit až od roku 1804 v souvislosti se zánikem Svaté říše římské národa německého v r. 1806. Její poslední císař František II. se v r. 1804 nechal korunovat dědičným rakouským císařem. Do té doby se tento konglomerát mnoha království, zemí a dalších správních celků nazýval neoficiálně (proto malé „h“) habsburská monarchie. Vlastní Rakousko tehdy bylo pouhé arcivévodství kolem Vídně o rozloze sotva poloviny území dnešní ČR.
-
Maršál nebo maršálek? Generálské hodnosti v rakouské armádě té doby byly: generálmajor, polní podmaršál, polní zbrojmistr a polní maršál (Feldmarschall). Proč zrovna „maršálek“, to jsem nezjistil. Nikdo přece nepíše o maršálkovi Koněvovi, Montgomerym či Göringovi. Chápal bych ještě slovo „maršálek“ jako hovorové označení podmaršála. Ale proč pak ještě „podmaršálek“? Svého dědečka, který sloužil u vojenské císařské hudby přímo u dvora, se bohužel už na to zeptat nemůžu...
Literatura
Frankenberger, O.: Václav Radecký z Radče. Příloha deníku Svobodné slovo, č. 22, 1990, Melantrich, Praha. Všechny citáty v listingu jsou z ní.
Kolektiv: Dějiny zemí koruny české II. Paseka, Praha, 1993.
Vilím, K.: Když mlčely múzy. Regionální muzeum v Teplicích, Teplice 2006.
Internet: články o maršálu Radeckém, bitvě u Chlumce, bitvě u Lipska, o vojně s Turkem, o roku 1848-49 atd.
Obrázky: http://commons.wikimedia.org/wiki/File%3ARadetzky-von-radetz.jpg; Georg Decker [Public domain], via Wikimedia Commons
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e3/Scotland_Forever%21.jpg; Elizabeth Thompson [Public domain], via Wikimedia Commons
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/02/Radetzky_Memorial_Prague_Bohemia_Austro-Hungary.jpg. Od Snapshots Of The Past (Radetzky Memorial Prague Bohemia Austro-Hungary) [CC-BY-SA-2.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0)], prostřednictvím Wikimedia Commons. Zmenšeno ownerem.
Hudba: na webu www.radecky.eu
Pomník J. V. Radeckého na nynějším Malostranském náměstí v Praze
odstraněný v roce 1919
Konec
GC4VQY0 – verze 1.4 z 2. 3. 2017
(CC BY-SA 3.0 CZ) ladislavappl 2013
