Mezi Louny a Libochovicemi stojí malý kamenný most. Proslýchá se, že poté, co rozlícený zdejší panovník nechal do Ohře svrhnout tělo věhlasného alchymisty Johanna II., přišla velká voda a strhla kus mostu. Mnozí se snažili, ale most však opravit nedokázali. Vše, co v noci postavili, v noci opět vzalo za své. Žádný ze stavitelů u nevděčného díla dlouho nevydržel. Až jednoho dne přišel z vedlejší obce takový mladý rázný chlapík, Slavata se jmenoval, který se rozhodl zjistit, cože se to v noci s mostem děje. Zůstal na stavbě a přesně o půlnoci se mu zjevil sám ďábel. A hned se milému mladíkovi vysmál, že nikdo most neopraví, dokud on sám to nedovolí. Prý ale nechá nedokončený most na pokoji, když mu mladík slíbí, že vykope do prvního ranního kokrhání poklad, který kdysi alchymista zakopal pod mostem. I zatoužil mladík po slávě a uznání a ve své pýše čertovi poklad slíbil. Kopal, kopal, poklad však nenacházel. Když už se přibližovalo svítání, narazil na něco lesklého. Bylo to zlato, které si zde alchymista ukryl. Slavata si ale umínil, že poklad nevydá, protože za tolik zlata by mohl zaopatřit své i ženy živobytí a ještě by zbylo na věno jeho tří dcer. Utíkal tedy k břehu Ohře a nasbíral tucet lesklých kamínků, které do truhly ukryl. Po prvním kohoutím zakokrhání se zjevil ďábel a chtěl svůj poklad. Jelikož slunce již bylo nad obzorem, otočil Slavata truhlu k paprskům a kamínky se tak třpytily, až přecházel zrak. Čert ve své hamižnosti truhlu popadl, zvolal, že most nechť si Slavata opraví a už ho tu nikdy nikdo neviděl...
