PO STOPÁCH GULTUNA part 2.
Našel jsem bránu! Skutečně existuje! Tak přeci jen měl strýc pravdu. Opravdu existuje další realita, hned vedle té naší. Pokud se mi povede získat nějaké důkazy, akademici, kteří strýce odsoudili jako šarlatána, budou muset vzít zpět všechny ty úšklebky, kterými ho častovali. A hlavně, mohu doufat, že zde naleznu i svého strýce, profesora Haydena. Vystoupil jsem z říčního koryta a přemítal kudy dál. Téměř nepatrnou stezku v trávě jsem téměř přehlédl. Nepochyboval jsem, že právě po ní strýc vyrazil. Ale musel jsem si počínat opatrně. Nyní jsem byl na území vládce lesů Gultuna. Vzpomínal jsem na vyprávění, která jsem jako dítě o této bytosti od profesora vyslechl. Toto stvoření bývá v mýtech popisováno různě. Buď jako skřet, nebo vzrostlý muž s dlouhým vousem oděný v plášť, tvář zahalenou kápí. Nesnáší hluk způsobený lidskými vetřelci. V bájích bylo často zmiňováno, kterak lidé putující přes Gultunovo panství dopadli, pokud se nechovali tiše. Příběhy o pobitých kupcích, či hornících zmiňoval i strýcův deník. Zvláště horníci ve štolách tak četných na Slavkovském panství často zahynuli právě rukou Gultuna. Z příběhů o temné zahalené postavě pohybující se štolami a velkou palicí podrážející vzpěry mrazilo. Mnoho nešťastníků zahynulo v závalech a poslední co slyšeli, byl Gultunův chladný smích. Ne, s vládcem lesa jsem rozhodně neměl v úmyslu se setkat. Raději jsem se nepohyboval přímo po cestičce, ale pokračoval souběžně s ní, ukrytý pod stromy. Zrovna když mi cestu přehradil potok, který je v mapách označený jako Čistý, všiml jsem si podivného ticha kolem. Zpěv ptáků i bzukot hmyzu najednou utichl. Bylo mi jasné, že to nemůže znamenat nic dobrého. A zvuk, který následoval, mé obavy jen potvrdil. Mohutné dunění dvojice zvonů, svolávajících na mši. Musel to být jednoznačně hlas dvou věží kostela svatého Mikuláše. I když byl vzdálen několik kilometrů, síla vyzvánění byla silná jako bych se ocitl v srdci bouře. V mé realitě kostel zanikl někdy v polovině 15. století, zde bylo vše jinak. Ale koho mohla christiánská stavba, ve které podle pověstí sloužil mše farář Fedetich, v tomto veskrze rouhačském světě svolávat? Odpověď jsem měl dostat vzápětí. Nejprve jsem to vnímal jako stín na okraji periferního vidění. Rychle jsem se otočil, ale mlhavá vidina se rozplynula. Vzápětí jsem zahlédl další. To už jsem spatřil mlhavé obrysy těla. Další pak se zjevil přímo proti mně. Hleděl jsem do smrtí zakalených očí, do kterých kanula zkažená krev z rozražené lebky. Muž v ruce držel rozbitý kahan, ve kterém skomírala svíčka. Jistě, koho jiného by mohly kostelní zvony volat než horníky? Než mrtvé horníky, kteří zmizeli v závalech způsobených rozzuřeným Gultunem, který trestal odvážlivce jizvící podzemí jeho hájemství? Ano, četl jsem v profesorovu zápisníku o těchto obřadech, kde Fedetich slouží mši pro mrtvé. A slyšel jsem i o těch nešťastnících, kteří se v okolí svatého Mikuláše vyskytovali v době průběhu svátosti. Do jednoho zmizeli. Teď jsou jedni z těch, kteří sedávají se sklopenou hlavou pod vysokou klenbou kostela. Ruka mrtvého se začala zdvihat. Ustoupil jsem o krok dozadu, ale zády narazil na překážku. Pach hniloby mne vyvedl z krátké naděje, že jsem narazil do stromu. Rameno mi sevřel pevný stisk prstů. Neváhal jsem a nečekal než bude stisk natolik silný, že se nedokáži vytrhnout. Věděl jsem, že by mne horníci odvlekli sebou do Fedetichova stáda, a jakmile by za mnou zaklapla kostelní vrata, neměl bych šanci k návratu do světa lidí. Prudce jsem sebou trhl, stálo mne to mnoho bolesti a kůže servané z ramene, ale osvobodit jsem se dokázal. Však horníků kolem přibývalo. Povedlo se mi mezi nimi najít úzkou cestičku, kterou jsem se rozeběhl a jen uhýbal nastaveným pažím a nástrojům, které mrtví svírali. Neváhal jsem a skočil do potoka. Však další cestu mi zahradila skalní stěna. Otočil jsem se. První pronásledovatelé už stáli ve vodě, jediné mé štěstí bylo, že se nepohybovali tak rychle. Rozeběhl jsem se kamenitým korytem řeky abych skálu obešel zprava, kde se dalo dostat na břeh a začal se drápat do prudkého svahu. Někde za mnou jsem uslyšel kovové cinknutí špičáku o kámen. Nedovolil jsem se zdržovat otáčením, existovala jen cesta vzhůru. Vyškrábal jsem se asi dvě desítky metrů nahoru a schoval se za kámen s dutinou. Opatrně jsem ze svého nevalného úkrytu vyhlédl. Mrtví byli sotva pár metrů ode mne, odtud jim neuniknu! V tu chvíli se ozvalo další zahřmění zvonu. Ještě naléhavější než to první. A další. Pohledy mrtvých se otáčely za voláním kostela, mše začínala. Postavy se ještě jednou podívaly k mé skrýši a začaly se pozvolna rozplývat, byl čas na jejich spočinutí v lavicích kostela. Nechybělo mnoho a byl jsem jednou z Fedetichových oveček. Na věky. Srdce mi bušilo až v krku, ne a ne se utišit. Byl však čas jít dál, hledat stopy po strýci ztraceném v říši Gultunově.
Vstupte i Vy na území vládce slavkovských lesů Gultuna. Možná spatříte některé z bytostí, které zde přebývají, možná najdete některý z pokladů, které se zde ukrývají. A snad najdete i bezpečnou cestu zpět do světa lidí...
Na místě uložení je horší signál GPS
V KEŠI NAJDETE BONUSOVÉ ČÍSLO C A HÁDANKU POTŘEBNÉ PRO ODLOVENÍ BONUSU I. A II.!! BONUSOVÉ ČÍSLO JE UVNITŘ KEŠE NIKOLIV ZVENČÍ!!!
K OTEVŘENÍ NEPOUŽÍVEJTE NÁSILÍ!!!