Karel Kašpařík
Když se řekne bezdomovec, každý si představí, že dotyčný bude zapáchat, mít špinavé oblečení a bude opilý. To ale není případ Karla Kašpaříka.
Má na sobě čistou koženou bundu, slušivý klobouk a sportovní kalhoty. Unikátní je jeho kolo doplněné kryty ze starých televizorů, které na první pohled budí úsměv a zvědavost. Každý ho v Blansku zná. Bydlel pod mostem, myl se v řece a vystačil si s 200 Kč na týden.
Pětašedesátiletému muži také přezdívají Král Šumavy. Pod mostem žil tři a půl roku, bezdomovcem je ovšem už 10 let. Tři roky strávil také na Šumavě a různě u známých. „Narodil jsem se v Brodku u Přerova v dubnu 1946,“ vrací se do dětství. „Jsem z dědiny. Když mi byly tři roky, matka utekla. Takže to nejdůležitější dětství nás s bráchou naučila ulica.“ V 18 letech narukoval na vojnu. Velitel si ho vytipoval a poslal na Šumavu, kde se po samotách zaváděla elektřina nebo sázely stromky a byly potřeba různé pomocné práce. Odsloužil si tam dva roky a právě tam získal přezdívku Král Šumavy. Poté šel na východní Slovensko, kde se oženil. Prý tam nakonec prožil jen 25 let utrpení. Aby uživil manželku a dvě dcery, rozhodl se jít pracovat daleko - do dolů v Havířově a Karviné. Vydělal si na tu dobu dost, kolem 12 000 korun! Za rodinou ale mohl dojíždět jen zřídka. V Karviné zůstal 10 let, pak ještě pracoval nějaký čas na Slovensku. „Dělal jsem v kamenolomu. Ale tam bylo míň peněz,“ vysvětluje.
Zima v ulicích pod mostem
V dubnu 2001 se s manželkou nepohodl a odešel od ní. Měl namířeno na Šumavu, kde se vždy cítil jako doma. Nakonec ale nějaký čas pobýval u sestřenice v Brně, na jih Čech se dostal až o rok později. Tam se s jedním známým z vojny dohodl, že může bydlet v domě jeho dcery, která žije v Německu a jen tak se nevrátí. Jenže omyl: ještě týž rok před Vánocemi přijela a pan Kašpařík se tak před svátky ocitl na ulici. „Zimu jsem nakonec přečkal v Pohořelicích pod mostem,“ líčí. „A co dál? O sezoně jsem přespával v Beskydech v krmelci, tam jsem prožil skoro tři čtvrtě roku. A pak jsem skončil tady, pod mostem v Blansku. Snažil jsem se sehnat práci, jenže nikdo se mnou nechtěl bavit. Jak jsem bydlel ještě na Slovensku, prodělal jsem totiž také mozkovou mrtvici.“ Život na ulici si Karel Kašpařík dokázal naštěstí vždy zpestřit. Především výlety na bicyklu. Byl tři měsíce „na dovolené“ v Chorvatsku, nějaký čas v Maďarsku a Rakousku. Na kole prý ročně ujel i 20 000 km!
Kuriózní cesta po Rakousku
Když popisuje zážitky z cest, vybavuje se mu situace, kdy si troufl vjet na rakouskou dálnici! „Přes Alpy jsem to vzal těma tunelama,“ líčí. „No jo, jenže oni najednou za mnou jejich policajti a zastavili mě. Asi nechápali, já jim také nerozuměl ani slovo. Ale nakonec mě bez pokuty s majákem doprovodili na nejbližší sjezd. A bylo to. Jel jsem jako král, blikali a dělali mi cestu!“
V „království“ osamoceného muže převažují umělé květiny, které lidé vyhodili .“
Místo i pro křesílka
Ze silnice jeho království vidět není, ale jen co se sejde podél příkopu, objevuje se dřevěná branka a za ní palety a různé dřevěné přepravní boxy sloužící tu coby skříně. Na nich jsou jako dekorace umělé květiny, košíky a různé proutěné ozdoby. Karel Kašpařík spí v jakési boudě pod mostem a celé to má jasně ohraničené. Je tu i naskládané dříví, místo pro psa a křesílka… Naproti protéká řeka. „Vydržte chvilku, já zatopím,“ říká, když stojíme na jakémsi dvorku. „Ta kamna jsou perfektní, ale vývod do komína vymyslel snad blbec. Jinak abyste si nemysleli, mám stavební průmyslovku. Kouř leze pod plotýnku a tam se to motá. A tak než se komín ohřeje, ženu to ventilátorem od počítače. Dám ho přímo pod rošt a tady ho napájím devítivoltovou baterkou.“ Z boudy pod tělesem mostu vede asi dvoumetrová roura a z ní právě stoupá hustý dým. Hasiči o panu Kašpaříkovi prý už vědí, a tak sem kvůli čmoudu zpoza mostu nikdo nevyjíždí. Bělovousý muž dnes zatápí prý kvůli vysoké vlhkosti, před hodinou se totiž přehnal velký liják. „Tu nebylo nic, začal jsem s obyčejnýma paletama,“ říká. „A mám to obložené polystyrenem, jak zavřu dveře, neslyším nic. Akorát nákladní vlaky, co jezdijou s dieselama.“
„Doma“ je pro bělovousého muže bouda pod jedním z mostů u Blanska
Uvnitř je postel, nějaké poličky a malá kamna. A také tma, protože elektřinu zde Karel Kašpařík samozřejmě zavedenou nemá. Svítí si led-diodovou čelovkou. Je tu však čisto, pořádek a úhledně vyrovnané všelijaké sklenice, hrníčky, staré obrazy a další předměty. „To, co tu vidíte, je všechno z kontejneru,“ vysvětluje. „Lidi nadávaju, jak je vše drahý. Ale řekněte mi, co je těm obrázkům a talířům? Ti, co to vyhodí, jsou obyčejný debili. Nevážijou si peněz. Ať si někdy zkusí žít se dvěma stovkama na týden!“
Zdroj: ČT1, Květy
Cache
Tato keš je věnována jednomu z blanenských významných občanů, o kterém se psalo v celostátním tisku a vysílala o něm televize. Karel Kašpařík již svoje původní místo opustil a vypadá to tam o dost hůře. Nehledejte žádné krásné výhledy, ani přírodní krásy. Naším cílem je ukázat místo, kde také žili lidé, které nepotkalo štěstí. Prosím zamyslete se, až budete nadávat, jak se máte špatně. Doporučujeme, nevstupujte na železnici ani do řeky (hlavně při záplavách).
Prosím, ukládejte keš zpět, tak jak jste ji našli - horizontálně