Svatý Jan Nepomucký
Svatý Jan Nepomucký je zcela jistě naším nejpopulárnějším barokním světcem. Jeho sochy zdobí mnohou českou náves či náměstí, často je spatříme na mostech. Vždyť z jednoho, Karlova v Praze, byl svržen a utopen.
Po smrti císaře Karla IV. se vlády ujal jeho syn Václav IV. Tento český král si zprvu velice rozuměl s pozdějším pražským arcibiskupem a zároveň svým kancléřem, vzdělaným Janem z Jenštejna. Osudový zlom ve vztahu představovalo Janovo těžké onemocnění v létě roku 1380, kdy se zřejmě nakazil morem sužujícím v té době většinu Evropy. Uzdravení byl počátek jeho duchovního obratu. Z někdejšího lehkomyslného hříšníka a uctívače života se stal vroucně zbožný člověk, odhodlaný a připravený žít nábožným životem. V témže roce, kdy se Jan z Jenštejna ujal arcibiskupského stolce, tedy v roce 1378, zemřel nejen římský císař a český král Karel IV., ale také papež Řehoř XI. Už první den konkláve zvolilo novým papežem dosavadního arcibiskupa z Bari Bartolomea di Prignano, který přijal jméno Urban VI. Po několika měsících se ho kardinálové zřekli a prohlásili jeho volbu za neplatnou. Novým papežem pak zvolili kardinála Roberta Ženevského, který přijal jméno Klement VII. Ten okamžitě opustil Itálii a vrátil se do bývalého papežského sídla v Avignonu. Dosavadní papež Urban VI. svého konkurenta okamžitě exkomunikoval z církve a ten mu to samozřejmě se stejnou vehemencí oplatil. Křesťanská Evropa se rozdělila. Část Itálie, německá říše, Anglie a Uhry podporovaly Urbana, Klement našel stoupence ve Francii, Španělsku, Skotsku, Savojsku a Neapolsku.
Papežské schizma se samozřejmě odrazilo v úpadku autority církve, který se nemohl neprojevit také v Čechách. Zatímco arcibiskup Jan z Jenštejna podporoval papeže UrbanaVI., bratranec Václava IV., moravský markrabě Prokop, se postavil na stranu vzdoropapeže Klementa VII. Markrabě našel spojence ve svém mladším bratrovi, mladičkém litomyšlském biskupovi Janu Soběslavovi. Poněkud podrážděný arcibiskup ho za to předvolal před církevní soud, na který zpupný Lucemburk odmítl přijít. Jan z Jenštejna tedy přitvrdil a vyhlásil nad litomyšlským biskupem klatbu. Dala se předpokládat rychlá odveta od krále. Ten si arcibiskupa povolal na Karlštejn, kde ho pak záměrně zdržoval a mezitím nechal vyplenit arcibiskupovy statky. Jaksi mimochodem přišel Jan z Jenštejna o svůj kancléřský úřad. Vztah mezi ním a králem přerostl v hluboké nepřátelství.
K definitivnímu rozkolu pak došlo počátkem roku 1393. Václav I. se už dříve pokoušel dosáhnout odvolání Jana z Jenštejna z arcibiskupského úřadu. Když se svým požadavkem v Římě neuspěl u papeže Urbana VI., rozhodl se vytvořit v západních Čechách nové biskupství, do jehož čela by dosadil některého ze svých oblíbenců, a tak by oslabil moc pražského arcibiskupa. Majetkový základ nového biskupství měly představovat statky kláštera benediktinů v Kladrubech u Stříbra. Nejdříve však musel zemřít stařičký a nemocný opat tohoto kláštera, aby ho mohl nahradit duchovní vybraný samotným panovníkem. Když však v březnu roku 1393 opat Racek skutečně zemřel, Jan z Jenštejna nechal řádové bratry zvolit novým opatem kladrubského kláštera mnicha Olena a rychle ho v úřadě potvrdil, aniž vyčkal na králův souhlas. Arcibiskup se nechal přemluvit k setkání s králem v klášteře rytířů johanitů na Malé Straně. Václav IV. dal rozkaz svým strážím, aby se chopili arcibiskupa a jeho úředníků Johánka z Pomuku, Mikuláše Puchníka a míšenského probošta Václava Knoblocha. Jan z Jenštejna stál naštěstí hned u dveří sálu, a tak ho jeho zbrojnoši včas vyvlekli ven a ukryli v nedalekém arcibiskupském paláci. Horší to už bylo s arcibiskupskými úředníky, které nechal opilý panovník nejprve odvést na Pražský hrad do kapitulní síně a osobně je zde vyslýchal. Navíc sem dal přivést děkana pražské kapituly Bohuslava Janova z Krnova, kterého v záchvatu zuřivosti do krve zbil jílcem svého královského meče. Poté rozkázal vězněné odvést na Staroměstskou radnici a pak do vězení ve Staré rychtě, která stávala na rohu ulic Rytířské a Na můstku. Tady nechal král Johánka z Pomuku a Mikuláše Puchníka mučit. Oba byli nejprve vytahováni za ruce ke stropu, poté páleni pochodněmi na bocích a Johánkovi navíc drtili prsty na rukou a nohou palečnicemi. Václav IV. se na jejich mučení sám podílel. Když vystřízlivěl, uvědomil si dosah svého činu. Pak nařídil mučené a vyslýchané propustit. Pro generálního vikáře Johánka z Pomuku však bylo pozdě, protože následkům prodělaných útrap podlehl. Král proto přikázal tělo nebožtíka svázat do kozelce a večer pak pod rouškou tmy hodit z Kamenného (dnes Karlova) mostu do Vltavy.
Johánek z Pomuku se narodil kolem roku 1345 v Pomuku (dnes Nepomuku) v západních Čechách jako syn zdejšího rychtáře Velflína, zřejmě Němce. Sám Johánek se však cítil spíše Čechem a česky hovořil lépe než německy. Na právnické fakultě nedávno založené pražské univerzity získal titul bakaláře práv a stal se veřejným notářem. V dalším studiu později pokračoval na univerzitě v italské Padově. Po návratu pracoval doktor Johánek v arcibiskupské kanceláři a kromě toho byl kanovníkem vyšehradské kapituly. Svoji církevní kariéru završil úřadem generálního vikáře, byl tedy jakýmsi zástupcem arcibiskupa pro správní záležitosti pražské arcidiecéze. A právě v tomto postavení se stal vlastně nevinnou obětí sporu krále a arcibiskupa. Tělo generálního vikáře bylo nalezeno asi měsíc po jeho kruté smrti a původně pochováno v kostele sv.Kříže někdejšího kláštera cyriaků na staroměstském břehu Vltavy nedaleko dnešního Čechova mostu. Ještě před koncem 14. stroletí byl však Johánkův hrob přenesen do katedrály sv.Víta na Pražském hradě.
Na Karlově mostě, z míst, kde byl prý svržen do Vltavy, byla při příležitosti třístého výročí jeho smrti vztyčena jeho socha od Jana Brokofa. Součástí kanonizačního procesu předcházejícího Janovo blahoslavení bylo 15. dubna 1719 otevření Johánkova hrobu ve svatovítské katedrále a exhumace jeho pozůstatků. U náhrobního kamene se toho dne shromáždila celá kanonizační komise vedená pražským arcibiskupem a po dlouhé modlitbě potvrdili dva historikové, že nápis na náhrobku odpovídá 14. století. V hloubce 120 centimetrů narazili na zbytky dřevěné rakve, v níž byla uložena takřka neporušená kostra zabalená do cárů černé a červené látky. Nebožtík ležel s rukama zkříženýma na prsou a s hlavou obrácenou směrem k oltáři. Chirurg sestoupil do vykopaného hrobu a kus po kuse podával ostatním členům komise jednotlivé kosterní pozůstatky. Janova lebka byla plná hlíny, a tak ji opatrně přenesli k připravenému stolu a začali čistit. V tu chvíli na prostřený bílý ubrus vypadl kus měkké, načervenalé tkáně. Všichni přítomní zmlkli úžasem. Na první pohled bylo zřejmé, že před nimi leží mučedníkův jazyk. Věřili, že jim Bůh dal najevo takto přesvědčivým způsobem svátost kněze v legendách vzpomínaného jako výmluvného kazatele a mlčenlivého královnina zpovědníka. Nebylo pochyb, že šlo o boží znamení. A tohle jasné a nevyvratitelné znamení přes počáteční pochybnosti vatikánské Svaté stolice nejvýrazněji přispělo k pozdějšímu Janovu slavnému svatořečení. Mučedníkův jazyk byl později vsazen do křišťálového relikviáře ve svatováclavské kapli katedrály sv.Víta. A zde také došlo 27. ledna 1725 k jeho novému ohledání před chystaným svatořečením. Přítomní si povzdechli, že jim po šesti letech připadá tkáň poněkud zašedlá a mrtvolně neživá. Poté se světící biskup pražský ve zbožném pohnutí uklonil a posvátnou relikvii políbil. V tu chvíli celá kaple strnula překvapením. Jazyk sám od sebe začal náhle měnit barvu z šedé na jasně červenou a zdálo se, jako by naběhl. Byl to nepochybný zázrak, který ještě více posílil kult Jana Nepomuckého. Za těchto okolností už nemohla Svatá stolice dále váhat a 19. března 1729 vyhlásil papež Benedikt XIII. pražského mučedníka za svatého. Janovo svatořečení se setkalo s velkým ohlasem nejen v Čechách, nýbrž v celé habsburské monarchii. Nepomuckého kult se ujal i v sousedním Bavorsku a dalších evropských zemích. Nad světcovým hrobem ve svatovítské katedrále bylo v roce 1736 vztyčeno stříbrné mauzoleum a chybně stanovený den jeho utopení – 16. květen – se stal zemským svátkem a dnem pracovního klidu. Zrušila ho až československá vláda v roce 1925.
V roce 1973 byla relikvii, v té době už notně uschlá a zašedlá, novému šetření za pomoci tehdy nejmodernějších přístrojů a výzkumných metod. Z histologických a sérologických zkoumání vyplynulo překvapivé zjištění, že vůbec nešlo o jazyk, ale o zbytek mozku. Mozková tkáň, původně měkká a kašovitá, časem seschla. Červené, nebo přesněji řečeno červenohnědé zbarvení zřejmě způsobil krevní výron, k němuž došlo při vikářově mučení. Po exhumaci tkáň vyschla a její nové zvlhnutí a zduření způsobily doteky a polibky. Nešlo tedy o nic nadpřirozeného. Svým způsobem však tak dlouhé uchování mozkové tkáně opravdu zázrakem byl.
Použitá literatura :
Jan Bauer : Čeští světci a kacíři, MOBA, 2006
A) Jan Nepomucký se narodil v obci Pomuk, dnes Nepomuk, v západních Čechách. Součástí obce je poutní kostel Sv.Jana Nepomuckého. Podle legendy stával na jeho místě světcův rodný dům. Dnešní barokní chrám je dílem slavného stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Nás bude zajímat jméno barokního zámku, který se tyčí na stejnojmenném kopci severně nad městem. Spočítejte počet písmen v názvu a dostáváte indicii A.
B) O klášteru Kladruby u Stříbra jsme se zmínili v listingu jako o místu pro nové biskupství. Nás zajímá rok, kdy byl klášter na rozkaz císaře Josefa II. zrušen. Tento rok je indicií B.
C) Sochy Jana Nepomuckého často stávají na mostech, čímž připomínají svržení Janova těla z pražského Karlova mostu. Nás zajímá most, který byl jeho předchůdcem. Byl postaven ve 12.století a stal se nejstarším kamenným mostem v Českých zemích. Jaké bylo křestní jméno manželky krále, po které byl most pojmenován? Spočítejte písmena a máte indícii C.
D) Jeden z prvních kostelů zasvěcených sv.Janu Nepomuckému nechal vystavět hrabě František Antonín z Lichtenštejna v letech 1726 až 1728. Byl tedy dostavěn rok před Nepomukovým svatořečením. Indicii D zjistíte, když spočítáte počet písmen ve jménu města, které leží v blízkosti tohoto kostela. Nápovědou vám bude fakt, že toto město je zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO.
E) Nyní se přesuňme na Hradčany do Prahy. Zde se nachází kostel, jehož stavba začala již roku 1720 položením základního kamene. Měl nahradit stávající kapli sv.Anny kláštera. Jedna z řeholnic sehrála důležitou roli během kanonizace sv. Jana Nepomuckého. Odpřisáhla, že po modlitbě ke sv. Janovi se zázračně uzdravila. Byl to vůbec první ze čtyř zázraků, které měl sv. Jan Nepomucký vykonat. Stavbu nejprve vedl pražský architekt Kryštof Dientzenhofer. Ten však roku 1722 zemřel a práci převzal jeho syn Kilián Ignác. Byla to vůbec první sakrální stavba tohoto architekta. Kostel byl dokončen též v roce 1728, rok před kanonizací sv. Jana Nepomuckého. Slavnostní vysvěcení se konalo až roku 1729. Nás zajímá jméno světice, jejíž řád spravoval tehdejší klášter. Spočtěte písmena a máte indicii E.
F) Předposlední zastávka nás zavede k místu posledního odpočinku sv.Jana Nepomuckého, do katedrály sv.Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. V letech 1733 – 1736 zhotovil sochař Antonio Corradini dřevěný model náhrobku podle návrhu Josefa Emanuela Fischera z Erlachu, a vídeňský kovotepec Josef Würth podle něj realizoval kovový náhrobek. Nás zajímá, o který kov se jedná. Spočítejte písmena a máte indicii F.
G) A poslední indicií G je jeden z hlavních atributů sv.Jana Nepomuckého, hvězdy na jeho svatozáři. Spočtěte je tedy. Jejich počet se vysvětluje různě. Možná symbolizují počet hvězd, které svítily nad tělem, když ho vytáhli rybáři z Vltavy. Tato číslovka též odkazovala na počet ran Kristových, z kterých krvácel na kříži. Podle jiných též značil délku latinského slova mlčel jsem.
Výpočet finálních souřadnic :
N 49° (D*F-1).(B-D*D*E*A - C*G - 4)
E 013° (C+D).(E*F*G+E+F)
Kontrolní součet všech číslic v souřadnicích : 53