|
Švanda na Šibeničním vrchu
Strakonický dudák Švanda byl vždy veselý, nikdy nikoho nezarmoutil. Vtipem přímo sršel a když nadal mě a spustil na dudy skočnou, neodolali ani staří výměnkáři, aby si v kole mezi chasou nezarejdili.
Jednou byl na posvícení v Dražejově, nedaleko Strakonic.
Toho léta byla dobrá úroda, byl proto blahobyt.
Švanda hrál celé tři dny, celé tři noci. Jídla i pití bylo hojnost, stále ho zdržovali a - samo sebou se rozumí - že proti tomu ničeho nenamítal. Teprve čtvrtého dne, za temné noci pověsil dudy na záda a ubíral se k domovu.
Hlavu měl plnou různých myšlenek. Nešel ale cestou nejbližší. Ubíral se kol vysokého vrchu Kuřidla, který celý les je zarostlý. Přišel k Šibeničnímu vrchu a tam odpočinul.
A tu zaklepal mu na rameno černý pán a ptal se: „Tak kam, Švando, kam máš namířeno?“ „Chtěl jsem domů, do Strakonic, ale rozmyslil jsem si to,“ řekl Švanda. „Tady odpočinu, ráno zastavím se v Řepici a pak půjdu do Ražic. Je tam v neděli posvícení.“
„To máš ještě dost času,“ řekl černý pán. „Nechtěl bys nám zahrát? Dobře Ti zaplatíme.“
„Proč ne. Půjdu kamkoli, kde se dobře platí,“ odvětil.
Šel s černým pánem a tu - kde se vzala - tu se vzala neznámá nějaká hospoda av ní veselo.
Byla plná hodovníků, kteří hráli v karty. Přivítali ho s jásotem, že dají mu zlato a stříbro, jen když jim zahraje hezky od podlahy. Ale poděkovat, že smí jen slovy „zdar bratře!“
Švanda se usadil, položil čepici dle zvyku na zem, vzal dudy, nadul mě a spustil veselou.
Páni hráli v karty čím dál tím prudčeji a po každé písničce házeli mu zlato do čepice.
Švandovi se to líbilo, pokaždé poděkoval „zdar bratře“ a když byla čepice plná zlata a stříbra, spustil veselou, skočnou.
Černí páni zahodili karty a dali se do tance. Švanda dudal stále rychleji a rychleji, páni tančili, skákali, skákali v chumáči a počínali si jako diví.
Švandovi docházel dech - čepice zlatem a stříbrem přetékala. Měl toho dost a dost.
Zapomněl poděkoval slovy „zdar bratře“, ale podle starého zvyku zvolal „zaplať vám to, milí páni, sám Pánbůh!“
Vše naráz zmizelo - hospoda, tanečníci, zlato i stříbro. Vše bylo pryč. Švanda se probudil po šibenici, na níž houpal se oběšenec.
Poznal, že hrál čertům a že jen jméno Páně ho zachránilo. Nemyslil již na Řepici a Ražice, ale sebral se, čel do Strakonic a dudy uložil do zámeckého kostela na oltář.
Od té doby žil zbožně až do své smrti. Když zemřel, pochovali ho na Kalvarii, na hřbitov u kaple Povýšení svatého kříže.
Ale dudy prý ani v chrámu Páně neutuchly. Čas od času samy od sebe spustily a vzbudily hrůzu ve zbožných lidech. |