Lukovský poklad
Šternberk, mladý hradní pán na Lukově, chystal se s výpravou svého krále na válečné tažení do daleké země. Bylo to brzy nato, co pochoval svého otce. Zemřelý rytíř získal si za své zásluhy bohaté a vzácné dary od samotného zeměpána, jehož byl rádcem a věrným manem. Čas odjezdu válečné výpravy se kvapem blížil. Velké rodové bohatství, opatrované na hradě, nemohl hradní pán svěřit do ochrany nikomu, ani purkrabímu. Nikomu nemohl důvěřovat. Rozhodl se, že poklad opatří jinak, aby jej zajistil proti jakémukoli zcizení. Rozhodl se poklad zazdít v hradním podzemí.
Svého věrného panoše, který měl jet po jeho boku do války, pověřil úkolem, aby v podhradí vyhledal dovedného a spolehlivého zedníka, který zachová tajemství o díle, které musí vykonat. Zedník byl zavázán nejpřísnější mlčenlivostí. Musel slíbit, že nikdy nikomu neprozradí, jaká práce mu byla na hradě svěřena. Když určeného dne večer zedník přišel na hrad, čekal ho u brány panoš. Příchozímu zavázal oči, vzal ho za ruku a vedl jej cestami spojujícími všechna tři nádvoří, přes dvě vnitřní brány, po schodech nahoru a dolů, kolem parkánů a přes ochozy, které přiléhaly k vnějším hradbám.
Po dlouhé době udivený a znepokojený zedník poznal, že cesta chodbami a schodišti klesá stále hloub a hloub do podzemí hradu. Cítil zatuchlost klenutých kamenných prostor i úzkých průchodů, kudy mohl jít jen muž za mužem. Konečně se oba zastavili. Panoš sňal vyděšenému zedníkovi roušku s očí. Nejdříve spatřil před sebou mladého pana Šternberka. Viděl, že stojí na konci úzké klenuté chodby, která vedla do nízkého sklepního prostoru. Tam byly až ke stropu narovnány železné bedny s neznámým obsahem.
Zedník se pustil hned do díla. Práce mu šla rychle od ruky, zvláště když hradní pán i panoš přihlíželi k jeho práci. A než kohout ráno ohlásil nový den, byl se svou prací hotov, k úplné spokojenosti svého pána. Zedník byl bohatě odměněn a znovu mu byl připomenut slib mlčenlivosti. Zanedlouho nato odjel pan Šternberk se svým panošem a družinou ozbrojenců do pole.
Uplynul rok, uplynul ještě jeden a o lukovském pánu ani vidu ani slechu. Až koncem třetího roku přišla zpráva, že celá výprava zahynula v bojích s Turky.
Lukovský purkrabí, jemuž byl svěřen hrad k ochraně po dobu nepřítomnosti pana Šternberka, si vzpomněl na divnou noční událost před odjezdem lukovského pána do války. Podařilo se mu zjistit, kdo toho večera přišel na hrad. Zednický mistr byl přiveden a postaven před purkrabího. Pod nátlakem a pod hrozbami nezbývalo ubožákovi nic jiného než povědět, co se té noci na hradě událo. Když se purkrabí dověděl, že zedník zazdíval železné bedny, snadno si domyslel, co asi skrývaly. Že to bylo drahocenné náčiní, šperky, nádoby a tepané zbraně, které tak najednou zmizely z hradních komnat před odjezdem pánovým.
Se zedníkem a mnoha pomocníky se bez meškání všichni vypravili do hradního podzemí, aby hledali místo, kde oné noci, před více jak třemi lety, byl poklad zazděn. Marná však byla všechna snaha. Ačkoli prošli několikrát všechny podzemní chodby a prostory, ačkoli klepali na stěny na mnoha místech, aby zjistili v nich dutiny, a i když některé stěny a některá kamenná pažení zbořili, tajná skrýš nebyla nalezena.
A tak poklad na hradě Lukově zůstal neobjeven dosud. Nikomu se nepodařilo jej nalézt, ačkoli už mnoho lidí, chtivých bohatství, se o to pokoušelo. Už se asi pokladu nikdo nezmocní. Suť hradeb a zdí navršuje rok od roku nánosy, které dál utajují lukovský hradní poklad.
Toliko alespoň o pokladu vyprávějí místní pověsti, ale jak je tomu doopravdy? ...