Začaly se mi hromadit přez zimu vyrobené krabičky a nastala tradiční situace... kam s nimi?...
Ovlivněn Alkeho sérií ,,Arabela" ( z časových důvodů bohužel neabsolvované ), jsem se rozhodl vytvořit něco podobného v okolí Českého Krumlova ( i když ne v takovém rozsahu - nenašel jsem tolik volného prostoru). Běžné pohádky jsem zavrhnul hned ( netřeba omílat ty samé od dětství známé ) a začal jsem na netu hledat něco jiného. Klíčová slova pro moji sérii byla zadávána podle vyrobených krabiček a ejhle... Narazil jsem na ,,Pohádkový web" a na netradiční pohádky pana Viktora Pondělíka. Jméno mi bylo povědomé a po chvilce pátrání jsem přišel na to kde jsem tohoto člověka už potkal. Pan Viktor Pondělík pracuje jako učitel na Základní škole Linecká v Českém Krumlově.
Po vysvětlení jakou má šanci zvětšit svoji slávu po okolí, mi pan Pondělík udělil souhlas s použitím jeho pohádek. Jeho reakce na dotaz zdali-li píše pro děti a jestli můžu jeho výtvory použít: ... Panebože kde jste mě objevil?... a dělejte si s nimi co je libo... Osobně si myslím, že by byla škoda aby tyto pohádky zapadly do nitra internetu a dozvěděla se o nich jen hrstka lidí, kteří na tento web pravidelně chodí či jen náhodou zabloudí.
Vybral jsem pro vás pět pohádek a samozřejmě bonus navíc. Luštění bude nezáludné ( jsou určeny hlavně pro děti) a finálky jsem ukryl na místech která mne oslovila ( vyhlídky na Český Krumlov nebo jeho okolí ). Věřím, že se tato místa zalíbí i vám. Taky doufám, že série splní můj hlavní záměr: ... vytáhnout ,,klíšťata" a samozřejmě i ty dospělejší, od televizorů a počítačů ven na vycházku i když jenom kousek za město.
Takže milé děti... pohádka začíná...
KLÍČEK
autor pohádky: Viktor Pondělík
Žil byl jednou jeden klíček. Vlastně se ani nedá říci, že doopravdy žil, protože co je to za život, když je jeden ztracený? A náš klíček ztracený byl. Ležel kdesi v trávě, nepovšimnut po dlouhý čas. Nikomu zjevně nescházel, nikdo už po něm notně dlouho nepátral. Ležel tu, v letním vedru stejně jako v závějích sněhu, ležel a smutně rezivěl. Kolikrát jenom náš klíček plakal smutně nad svým osudem ztracence! Kolikrát jen se mu zastesklo po dávných časech, kdy ještě nebyl pokrytý patinou rzi, kdy byl nový a tak krásně lesklý! Jenže to už byla minulost. Byl tu, ztracen v porostu, a nikdo po něm už ani nevzdychl. Vše se zdálo být tak ztraceno…
Až přišel onen den. Den z rodu těch, kdy se na jednoho usměje přece jen trochu štěstí, kdy mu svitne ždibíček naděje. Klíček byl nalezen. Jakési dítko si hrálo tady na trávníku a čirou náhodou naň narazilo. A znáte děti - nenechalo ho tu ležet bez povšimnutí, jak by to nejspíše udělali dospělí. Dítko si vzalo klíček domů. Nablýskalo ho, odstranilo onu protivnou nehezkou rez a klíček se mohl opět jednou blýsknout svojí krásou. Jak dobře mu bylo po těle! Tedy… na několik okamžiků. Protože ač byl klíček jako znovuzrozený, přece jen mu až tak úplně krásně nebylo. Protože byl sám. Tak sám! Tak zoufale sám! Houpal se na řetízku, blýskal se, jenže jeho dušička byla nešťastnou. Kdyby tak měl svůj zámeček!
Dítko asi vytušilo klíčkovu tužbu a pojalo touhu nalézt klíčkovi jeho kamaráda. Obcházelo s ním dveře od dveří, skříňku od skříňky, pokladničku od pokladničky,… jenže nic. Žádný z nalezených zámků v okolí nebyl klíčkovi tím pravým kamarádem. S žádným si nepadli do noty. Bohužel. Plynula léta a z dítka se stal velký, dospělý člověk. Člověk, který ztrácí sny. K čemu byl takovému klíček nalezený v dětství. A tak klíček prostě a jednoduše odložil. Klíček ležel na poličce, pak byl neúmyslně posunut dozadu, ještě víc dozadu, ještě… až nakonec spadl z regálu kamsi do temného zákoutí. A… co to? Kdo to tam s ním ležel, až v úplně zadním rohu? Ano, byl to on! Starý, zaprášený, dávno již rzí pokrytý visací zámek. Zámek, který přilnul ke klíčku jako ulitý. Jeho ztracený zámek...
To bylo radosti ze shledání! Tolik veselí! Klíček se, byť zaprášen, rozzářil více než jeho zbrusu noví kolegové. Měl zas svého věrného druha, měl ke komu patřit. Co na tom, že byl zámek tak ošklivý na pohled? Co na tom, že koroze vykonala své? Byl to jeho starý kamarád. Kamarád, s nímž si byli od počátku souzeni, tehdy stejně jako dnes a stejně jako zítra, pozítří, popozítří, do skonání věků. Protože co na tom, jak ten druhý vypadá? Co na tom, kde právě spočívá, co na tom, zda je nový či opotřebený? Hlavně že je tady. A platí to nejen pro zámky, kamarády to klíčků. Platí to i pro kamarády lidské. Pro kamarády skutečné.
FINÁLE:
Betatest na celé sérii provedla parta BAFLE za což jim děkuji.