Bikerská 1 Multi-cache

Mapa trasy ZDE

Cyklistika má v okolí města Slaný velmi dlouhou tradici a patří zde k nejpopulárnějším sportům. S rozvojem horských kol dochází vzhledem k ideálním přírodním podmínkám k masovému rozvoji cyklistiky, cyklistu tady potkáte doslova na každém rohu.

„Můj otec (Alois Štech) sestrojil ve Slaném s kamarádem svým Michalem (dědečkem továrníka Viléma Michala, pozn.autora) – určitě to muselo býti před rokem 1839 – vůz, který sám jezdil, když se nějaké páky šlapalo. Řízen byl nějakým kolem vpředu. Městský úřad zakázal však podnikavým Slaňáčkům znepokojovat ulice města výmyslem povážlivým. Zejména v městě a na silnicích v sousedství. Proto oba vynálezci zkoušeli svůj výtvor času nočního. Jednou si dovolili pustiti svůj samohyb dnešní třídou Šultysovou, kdež byl dům rodiny Michlovy. Spád ku brodu pod děkanským chrámem stal se však osudným tomuto pokusu. Sjeli do příkopu – vozidlo své napadrť rozbili… (V.Štech, Přes ostnaté dráty)

Tak zní první zpráva o sestrojení zřejmě nejstaršího samohybu ve Slaném a možná i v celém království Českém, či na světě vůbec!

Cyklistika se stejně jako řada dalších sportů musela v počátcích svého vývoje prokousávat hodně nepříznivými podmínkami. Zajímavostí je, že to zřejmě bylo právě město Slaný, které mělo k počátkům cyklistiky hodně co říci. Nebyl to totiž jen samohyb mladíků Michla a Štecha, jak je uvedeno v záhlaví článku. Podle zpráv celé řady pamětníků bylo totiž zjištěno, že Slánští snad v tomto oboru předstihli i samotné Francouze. Již deset let před pařížskou světovou výstavou, uspořádanou v roce 1867, na které byl poprvé vystaven zárodek pozdějšího velocipedu, objevil se podobný stroj ve Slaném. Sestrojil jej Josef Holub, majitel pozdějšího slánského závodu na výrobu hospodářských strojů a sám na něm také po Slaném jezdil. Později jej následovali i další slánští občané, kteří si podobné stroje sami sestrojili. Byli to pilníkář Doležal, varhanář Žalud a bratři Peerové.

Jejich stroje měly dvě stejná, nízká, dřevěná, oráfovaná kola bez gum, umístěná za sebou. Na předním z nich seděl jezdec. Pokud chtěl jet, uváděl stroj do pohybu ručními pákami, při čemž se důmyslně sestrojenými zvláštními patkami zároveň odrážel od země a tak udržoval rovnováhu. Podle jakého vzoru Josef Holub svůj samohyb sestrojil, není známo, ale lze předpokládat, že se snažil napodobit původní francouzskou drezínu.

O pět let později, tedy asi v roce 1860, se na Slánsku objevil nový cyklista. Byl jím jistý důlní od Sv. Jana z Libovice. Jeho stroj se podobal dnešní tříkolce. Vpředu měl malé kolečko, kterým se řídilo a vzadu dvě větší kola, spojená osou v podobě písmene Zet. Těmito koly jezdec strojem pohyboval. František Fořtík k tomuto technickému zázraku vtipně poznamenal: „Není divu, že tato tříkolka vyvolala u slánských cyklistů pravé zděšení. Už samo pomyšlení, že mají o kolečko méně než Libovičtí, pěnilo jim jejich hrdou měšťanskou krev. Co tedy dělat? Tuto palčivou otázku však zodpověděl záhy vynalézavý Holub. Sestavil totiž nový stroj, který měl ještě o kolečko více než libovická tříkolka, a na něm potom, právě o Květnou neděli vjel vítězoslavně do Libovice. Reputace Slánských byla tím zachráněna. Avšak Holub ani se svou čtyřkolkou nebyl spokojen, protože jízda na ní byla prý velmi namáhavá. Proto, když za několik let přijel do Slaného jakýsi cyklista z Drážďan na dvoukolovém francouzském bicyklu, prostudoval si Holub odborně jeho zařízení a vyrobil si podle něho stroj podobný, kterým potom vzbuzoval v mladých občanech slánských mučivou závist, když se na něm proháněl po tuřanské silnici.“ Jízda na takovém kole ale nebyla nijak závidění hodná. Chvíli prý byla zábavnou, ale po delší době jezdce značně unavovala a působila mu bolesti v kříži. Po vlhké cestě se nedalo jezdit vůbec, protože se kola smekala. Také jízda do vrchu byla tak namáhavá, že jezdec kolo vždy raději tlačil. Několik let však neměl Josef Holub ve svém oboru konkurenta.

Až léta osmdesátá přinesla zásadní změnu. Do módy a na trh přišla totiž první vysoká ocelová kola anglická. Není proto divu, že ve Slaném, kde byla půda pro tento sport už dobře připravena, objevilo se cyklistů hned několik. Mezi prvními to byli Michl (Vilém, pozdější továrník), Klíma, Pozděna a Erlebach, kteří v krátké době začali kola využívat i pro turistiku! A tak známe ze Slaného i počátky cykloturistiky. V jízdě na kolech se pak cvičili v ohradě dřevařského závodu pana Bílého, později pana Čížka u nynější sokolovny, odkud měli také blízko na silnici. To byla velká výhoda a také z nouze ctnost, protože jezdit v ulicích města bylo městským úřadem přísně zakázáno. Chytil-li strážník jedoucího cyklistu ve městě, inkasoval okamžitě a bez milosti 2 zlaté pokuty. Horší bylo, když potkal cyklistu sám purkmistr. Honil prý se za ním s holí a okamžitě vyplácel, jak dosvědčují pamětníci. Na tehdejší vztahy veřejnosti k cyklistům vzpomíná opět František Fořtík. „Největší nenávist k cyklistům projevovali však tehdy staré babičky, koně a vozkové.“ Dr. Brauner, který přijíždíval občas z Prahy do Slaného navštívit své kamarády, vypravoval rád tuto příhodu: „Jednou večer přijel prý na svém vysokém kole do Slaného. Byl vyzbrojen jako Mars. Na ose svého ,Excelsioru‘ měl zavěšenu rudou výstražnou lampu, která chvěním kola vyšklebovala se démonicky jako jízlivá tvář satanova. Vysoko nad ní pak rýsovala se tajemně jeho statná, nahrbená postava, oblečená v gumovou pelerinu, která byla korunovaná vysokou špičatou kapucí, z níž strašidelně probleskovaly velké sportovní brýle. Sám se přiznával, že vypadal asi hodně pekelnicky. A tu, když dojížděl k slánskému brodu, vkročila mu do cesty babička Adamovic. Šla od kupce. Sotva zvonek výstražně zarachotil, již klesla chuděra na obě kolena a několikrát se pokřižovala, aby zahnala ďábla, za kterého, jak se potom pochlubila, doktora Braunera považovala…

Stejně tak koně větřili tenkrát cyklisty už na dálku a žádné setkání s nimi se neodbylo bez zvláštních obřadností. Cyklista musel obvykle, nechtěl-li být shozen, z kola seskočit a uchýlit se do příkopu. Koním se zavázaly oči, aby se zbytečně na své konkurenty nerozčilovali a o zaříkávací formule se postarali soucitní vozkové sami. Bývaly prý často tak pohansky věrné a dramaticky výstižné, že se při nich i boží sluníčko schovávalo za mraky.“ I přes tyto těžké začátky slánští cyklisté pokračovali ve svých jízdách tak dlouho, dokud se kolo nevžilo. Navrší tuřanského Tumlplacu bylo denním svědkem, jak dovedli hrdinsky krotit svá divoká anglická cangaroo, která měla někdy víc jak podivné vrtochy. I přes tyto vrtochy se v té době objevil na Slánsku jezdec, který si svým uměním a silou tohoto železného divocha podmanil natolik, že s ním i několikrát v soudobých závodech zvítězil. Byl to v celém kraji známý krasavec a dobrácký silák František Pochman z Plchova, který se na svém vysokém kole stal závodním postrachem všech vynikajících jezdců a dobýval cenu za cenou doma i v za hranicemi. Jeho jedinými soupeři byli bratři Kohoutové ze Smíchova a Vondřich z Libně. Jen škoda, že velmi záhy zemřel. Vysoké kolo se však dlouho neudrželo a brzy podlehlo nízkému bicyklu, který pak pro svou bezpečnost a stabilitu opanoval pole cyklistiky, která se v devadesátých letech 19.století začala v Čechách a potažmo i na Slánsku velmi utěšeně rozvíjet.

V té době byl také založen, nebo jak se dříve říkalo – zaražen, Klub velocipedistů „Slaný“. Stalo se tak dne 25.března 1887 a 120.výročí založení tohoto historicky třetího slánského sportovního spolku byla věnována tato vzpomínka a rád bych mu věnoval i tuto multicache.

V textu použitý článek Libora Dobnera ze Slánských listů 27.2.2007

Vzorec pro výpočet finálních souřadnic:

N 50°(B+C).[(E*B*G)-(D*F)]-5

E 013°(G*F)+D.(C-1)BA