Na severovýchodních svazích tzv. Paštěckého vrchu (Rottmoosberg) se do 50. let 20. století rozkládala malá osada zvaná Ebenwies, v doslovném překladu Rovná luka neboli česky Lužná. Historie osady obklopené loukami navazuje na zdejší sklářskou historii. Pan Zoglauer, poslední majitel sklářské huti, rozdělil rozsáhlé huťské pozemky na tři díly. Vznikly tak Staré Hutě, Wunderbach (Bystrá) a Ebenwies. Záznamy o obyvatelích a domech z let 1869–1921 uvádějí nárůst obyvatel vrcholící na konci 19. století 41 obyvateli ve 3 domech, po kterém přišel rapidní pokles na 13 v poválečném roce 1921.
Největším a hlavním domem Ebenwiesu byl výstavný královecký dvůr zvaný Ebenwieserhof, čp. 30 (waypoint R1). Paní Malá v knize Šumava – putování za lidmi a krajinou vyjmenovává vlastníky, jimiž byl Georg Plechinger, jeho syn Mathias, dále Johann Plechinger, v nájmu zde hospodařil Andreas Löffelmann, dále statek na počátku 20. století zdědili Jaromír a Franziska Koppovi a poslední majitelkou byla Rosa Zettlová, rozená Koppová. Dům samotný byl velký a patřila k němu celá řada hospodářských budov: seník, dvoje stáje, chlévy pro ovce a drůbež, kůlnu na povozy a další na stelivo a ještě obilnou sýpku. Na domě byla věžička zakončená oplechovanou bání, ve které byl zvon. Zvonilo se pravidelně v pravé poledne, na klekání, ale též při úmrtích nebo z dnešního pohledu úsměvně proti bouřce. Právě obyvatelé Ebenwieserhofu kdysi dávno obnovili kapličku u štol, když zchátralou dřevěnou kapli sv. Doroty nahradili kamennou kapličkou Panny Marie Pomocné.
Druhým stavením Ebenwiesu byl podružní domek (waypoint R2). Kdysi stával 18 metrů severněji, na stavební parcele č. 121 u malého potůčku. V roce 1903 byl zbořen a znovu vystaven, tentokrát na stavební parcele č. 296 vedle Ebenwieserhofu. Podružní domky bývaly obecně majetkem statků, který se poskytoval do užívání rodinám podruhů a ty měly na oplátku povinnost na statku dle potřeby pracovat. Nešlo o žádný luxus, ale lidé bez vlastních pozemků a domu byli tenkrát rádi i za to.
Poslední dům byl nejmladší a šlo o výměnkářský dům. Pokud víte, co je výměnek, můžete pár následujících řádek přeskočit, pro ostatní nabídneme vysvětlení. Hospodářské dvory, nebo-li grunty, se předávaly z generace na generaci, obvykle nejstaršímu synovi, nedělily se. Když se už hospodář cítil zmožený léty lopocení, předal synovi majetek a s ním i starost o něj. Vhodným okamžikem předání hospodářství bývala synova svatba. Syn se svou ženou zaujal místo svých rodičů, kterým v domě vyčlenil vlastní světnici, dnes bychom řekli garsonku, a tam rodiče dožívali. Dokud měli dost síly na vlastní hospodaření, byla jim často k dispozici malá část pozemků, aby si mohli vypěstovat např. zeleninu pro svou potřebu. Kromě zajištění střechy nad hlavou bylo samozřejmou povinností dětí zajistit pro rodiče kompletní stravování a také péči lékaře, bylo-li jí potřeba.
Ebenwieserhof prosperoval a tak manželé Zettlovi mohli v roce 1930 (či 1938) vystavět pro předposlední majitele, manžele Koppovi, výměnkářský domek čp. 27. Doba zlepšila technologie a tak byl oproti starému dvoru na výměnku použit i beton. Marie Malá ve své knize vzpomíná na detaily smlouvy uzavřené mezi starým a novým hospodářem. Kromě vystavěného domu s malým pozemkem získali rodiče finanční částku i právo odebírat vodu z pramene u statku. Dokud mohli rodiče pracovat, měli k dispozici část pole pro pěstování brambor, zelí a obilí, potah ze dvora, drželi dvojici krav a několik ovcí. Když rodiče přestali samostatně hospodařit, dostávali vše potřebné od dětí: na rok vycházely 2 metráky žitné a 80 kilogramů pšeničné mouky, brambory, slámu, 4 fůry lesního steliva, dostatek dřeva na topení a další drobnosti. Jinou výměnkářskou smlouvu v původním znění si můžete přečíst v kronice jihočeské obce Včelná.
Doba zmaru
Po válce byli všichni obyvatelé Ebenwiesu vyhnáni do Německa, včetně stařičkých výměnkářů Koppových, kteří krátce po odsunu zemřeli. Není známo, zda se Ebenwies podařilo dosídlit, nicméně v roce 1952 vznikl vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda a někdejší osada uprostřed luk byla srovnána se zemí. Posledním obyvatelem Ebenwiesu se stal jakýsi hledaný zlodějíček. Usadil se ve sklípku, který zbyl po výměnkářském domku čp. 27, dobře skrytý na zapomenutém místě dál od civilizace. Vykrádal chalupy na Radkově a okolí, ale nakonec jej spravedlnost dohnala. Jeho tělo našel podle nepříjemného zápachu na jaře jeden lesník.
 |
 |
Louky a pole patřící k Ebenwiesu byly z části osázeny lesem, z části je pohlcuje pozvolná sukcese, což můžete nejlépe pozorovat při cestě od kapličky u štol. Z domů stojících kdysi uprostřed luk zbyly dnes jen základy a sklepy uprostřed lesa, zůstává pár střepů a jiných hmotných vzpomínek vyskládaných na kameni, stařičká jabloň živořící v příšeří mezi smrky a plech z báně věžičky statku, který dávno pozbyl ladných tvarů. Čas a příroda pomalu smazávají a schovávají stopy po několika generacích pracovitých lidí, stejně jako voda zanesla po jednotlivých zrnkách nedalekou vodní nádržku. Vzpomínka na "duše nebožtíků, které jako bludičky sedávaly na umrlčích prknech u rozcestí a čekaly na své vykoupení" či na obraz Černé Panny Marie, věno pro nejmladší dceru dvora, zůstává jen v básni Waltera Zettla.
 |
 |
Jen jedné jediné památce na krásný královácký dvůr zatím čas svědčí: starou cestu od statku k Wunderbachu lemuje jasanová alej. Řada stromů měla čas růst a dorostla velikosti velikánů, každým rokem je krásnější. I kdyby vás zaniklá osada a její osudy nezajímaly, ty mechem porostlé stromy stojí za návštěvu.
Kudy ke krabičce
Z Předních Paští vede na Ebenwies nejkratší cesta přes Hadí buk, ale stejně dobře lze přijít k buku přes kapličku u šachet. Na křižovatce u buku se otevírá zarůstající louka patřící k Ebenwiesu. Cesta vede ještě kus po jejím okraji, ale pak se stáčí do lesa a vede na Staré Hutě. Je potřeba z této cesty sejít (waypoint T1) a po vyježděné cestě přejít louku k lesu, kde již budete stát v mírném svahu nad domy Ebenwiesu.
Série na Křemelné
Projděte se s námi po svazích výrazné šumavské hory Křemelné a nalezněte harmonickou krajinu přetvořenou člověkem, přesto mnoho desítek let opuštěnou. Navštivte místa připomínající zlatý poklad v jejích hlubinách, obejměte stromy věkem překlenující staletí, procházejte se rozlehlými lesy, objevujte usedlosti zmizelé v propasti času, zastavte se u nově obnovených kaplí, či se posaďte do trávy se svačinou a užívejte úchvatných vyhlídek. Půvabně osamělá Křemelná na vás čeká, abyste ji mohli důvěrně poznat, dokážete-li respektovat její přírodu a klid. Naše krabičky vám budou spolu se vzpomínkami zdejší rodačky paní Marie Malé průvodcem po cestách, loukách, lesích a také v čase. Najdete-li je všechny včetně čísel, je pro vás připravena krabička navíc jako malá odměna.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a veškeré živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po silnicích a vyznačených cyklostezkách, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!
(kopie listingu)