Vznik osady Zadní Paště (Hinter Waid) se předpokládá na přelomu 16. a 17. století, kdy se na jižních stráních Křemelné v nadmořské výšce okolo 800 metrů nad mořem usadili první osadníci. Paní Marie Malá ve své knize Šumava – putování za krajinou a lidmi uvádí, že podle blíže neurčených zdrojů se na Zadních Paštích usadil rod Sallerů již okolo roku 1500. Spolehlivější jsou záznamy o příchodu Paula Hanese na Zadní Paště roku 1617 Wenzela Scheinosta v roce 1630. V druhé polovině 17. století tvořily osadu dva dvorce, k nimž patřilo právo lovu i rybaření.
Sedelský vrch v pozadí
Zazněla obě jména, která ve své době musela být synonymy pro Zadní Paště: Scheinost a Saller. Tak se jmenovaly dva rody, které vlastnily zdejší nemovitosti, podle kterých byly pojmenovány dva velké statky – Scheinosthof (waypoint R2) a Sallerhof (waypoint R7). Rod Scheinostů měl domy ve východní části osady, pod kapličkou, zatímco Sallerové měli západní část za potůčkem, jen kovárnu měli ve společném majetku. K oběma statkům patřily rozsáhlé pozemky, k Scheinosthofu na 26 ha polí, 116 ha luk, 30 ha pastvin a 60 ha lesů, k Sallerhofu patřilo celkově 130 hektarů, pravděpodobně v podobném poměru. Pastviny, louky a políčka ještě v padesátých letech klesaly po prudkých svazích až téměř k řece Křemelné, o sto výškových metrů níže.
Cesta ke Stodůlkám
Oba statky byly tvořeny několika budovami, které byly potřebné pro hospodaření. Kromě samotné hlavní usedlosti kombinující obytnou a hospodářskou část byly potřeba kolna, stodola, podružní domky (viz povídání k samotě U Michla), výměnkářský domek (viz povídání k samotě Ebenwies) a špýchárky. Posledně jmenované stavby byly malé sýpky sloužící k uchování zrní a jeho zabezpečení především před ohněm, lidově se jim prý říkalo „Troidböden“. Špýchárky obou statků byly za první republiky pod ochranou státu jako památky lidové architektury, přes ochranu státu po nich zbylo jen pár fotografií.
Zelená hora a Jezerní hřbet
Hlavní obživou v osadě bylo zemědělské hospodaření, zde pro vysokou nadmořskou výšku s vysokým podílem živočišné výroby. Na Sallerhofu drželi okolo dvou tuctů krav spolu s jedním plemenným býkem (jako zajímavost uvádíme, že fotografie části z nich naleznete ve zmíněné knize na straně 39 a 41), tři páry tažných volů, okolo 60 ovcí, později pár koní a velké množství slepic a hus. Housata z chovu byla prodávána na trhu. Stejně jako na Scheinosthofu měli i Sallerové navíc právo chytat ryby na vymezeném úseku řeky Křemelné.
Protože k polnostem patřily lesy, hospodařilo se i v lese, byť se jednalo o nárazové práce. Vytěžené dřevo se prodávalo do sklárny v Kláštereckém Mlýně (dnes součást Rejštejna), jen bylo potřeba jej tam dostat. Strmé, často skalnaté stráně nad řekou Křemelnou neumožňovaly efektivní vytažení na cesty a tím ani dopravu po cestách. Lesy však byly přímo nad řekou a tak se plavilo po Křemelné a Otavě. Hospodář Saller využíval právo plavit dříví jednou za dva roky. Nahlásil na správě Schwarzenbergského panství, že bude plavit, a pokud byla řeka volná, připravené stovky metrů krychlových dřeva putovaly do vody. Přes Čeňkovu pilu, Myší Domky až k cíli u Kláštereckého Mlýna, kde jej najatí dělníci ze sklárny vytahali. Veškeré dřevo se po vytažení opět změřilo, protože krádeže plaveného dřeva po cestě nebyly vůbec výjimkou, a na panství se nahlásilo, že řeka je splavná pro jiné. Plavení trvalo většinou dva dny. Mimořádný výdělek hospodáře se obvykle náležitě oslavil ve vorařské hospodě na Myších Domcích.
Zadní Paště ze Sedla
Vyjmenováváme polnosti a veškerý dobytek, ale zapomněli jsme, kdo zastal všechnu práci. Když totiž píšeme, že na Zadních Paštích žily rody Sallerů a Scheinostů, neznamená to, že tu tenkrát žilo do deseti, dvaceti obyvatel. Rodiny byly početnější a v jednotlivých domech žilo mnohem více lidí, než si dnes dokážeme představit. Kromě rodiny statkářů žili v dalších domech rodiny podruhů a uvažte, že k Sallerhofu patřily takové podružní domky čtyři. Na přelomu 19. a 20. století žilo na Zadních Paštích okolo 110 lidí, ale ještě před první světovou válkou počet obyvatel klesl na zhruba 60. Po poválečném vyhnání Němců a pozdější demolici osady klesl počet na dnešní, nulový stav.
Pohled k Sedlu
Příběh posledních Sallerů na statku je výmluvnou ilustrací vyhnání Němců ze Šumavy. Hospodáři Karlovi Sallerovi bylo 55 let, když mu zkonfiskovali rodný statek a oznámili, že se má vysídlit do Německa. Možná řeknete, že i v tomto věku začít znovu, že jde o materiální ztrátu, kterou lze překonat. Ale jde opravdu jen o majetek, když Karl Saller přišel o grunt po předcích, o hospodářství, pro které od dětství pracoval, aby jej udržel a zvelebil? Vyhnán byl i jeho otec, kterého odsun zastihl v 84 letech! Představte si, že celý svůj život žijete na Zadních Paštích a najednou, na tak stará kolena se musíte vystěhovat nejen z vlastního domu, vsi, ale i z vlasti. Pak jistě pochopíte, proč starého hospodáře Josefa Sallera nemohli jeho potomci vůbec přesvědčit, aby nasedl na vůz jedoucí do sběrného tábora v Dlouhé Vsi. Zemřel v roce 1948 a poslední spočinek našel ve Zwieselu. Syn Karl s manželkou zemřeli v roce 1973 v průběhu dvou týdnů.
Kaple sv. Martina ...
Pramen a Spálený vrch
Na Zadních Paštích stávala kaplička sv. Martina, původní kaple byla postavena v průběhu 17. století. V průběhu času zanikla nebo velmi zchátrala a její funkci na čas převzal pouhý litinový křížek, který vedle lip stojí dodnes.
Paní Malá v již zmíněné knize vypráví smutný příběh Hermanna Scheinosta. V roce 1872 mu otec Ignaz předal rodový statek, aby si do něj mohl přivést nevěstu. Cecilie sice měla Hermanna ráda, ale stěhování do staletí starého statku ji vůbec nelákalo. Starý hospodář Ignaz tedy ještě obytnou část statku přestavěl a statek opět dělal parádu, zvláště pak zvonička s otáčejícím se rytířem na kraji polovalbové střechy.
Cecilie se do statku nastěhovala a porodila čtyři kluky a osm holek. Čas letěl, století se přehouplo v jiné a z dětí se stali dospělí. Proběhla světová válka a když skončila, přišla na začátku listopadu na Paště ještě větší pohroma: těžká epidemie chřipky. Dneska nad ní máváme rukou, ale tehdy chřipka běžně zabíjela.
První zemřela v nedožitých 24 letech dcera Agnes, o dva dny později šestadvacetiletý Ignaz a ve 32 letech Franz Karl a dalšího dne ve 27 letech Herman a stejně mladá Rosa, manželka Franze Karla. Po manželech Franzovi a Rose Scheinostových zbyla v podružním domku trojice sirotků, kteří pak vyrůstali na Scheinosthofu. Umírání však nebylo stále dost, v jediném dni zemřel Hermann ve 27 letech a Ignaz ve 30 letech. Tatáž chřipka řádila na Předních a Prostředních Paštích.
Snad protože se celá událost stala ve dnech před svátkem sv. Martina, rozhodli se Scheinostové kapli sv. Martina obnovit. U kaple byla následně u příležitosti svátku sv. Martina každoročně sloužena mše.
Po vyhnání Němců z Československa v roce 1946 a vzniku vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda v roce 1950 byly osady v oblasti Paští demolovány, aby nemohly poskytovat úkryt tzv. diverzantům. Kapli se tento osud nevyhnul a tak mezi dvojicí statných lip zbyly jen asi metr vysoká torza obvodových zdí.
... a její příběh v 21. století
Za vším hledej ženu: Když paní Marie Malá sepsala své vzpomínání do knih, inspirovala mnoho lidí k navštívení opuštěných svahů Křemelné. Jednou z nich byla Jana Kolářová, která se prošla zapomenutým krajem, aby jej pro sebe objevila. Když se potkala po letech se svým starým kamarádem Pavlem Bečvářem, přišla řeč i na Zadní Paště a ruiny kapličky. Jana se svěřila, že by se jí líbilo kapličku obnovit, na což Pavel překvapivě reaguje „A nezkusíme to?“
Oba se pro myšlenku obnovy nadchli a vytkli si velmi optimistický cíl vysvětit obnovenou kapličku na svátek sv. Martina. A pokud světit 11. 11., tak nejlépe v roce 2011. Na celou realizaci v takovém případě zbýval jediný rok. Navštívili vstřícného starostu Hartmanic Jiřího Jukla, požádali architekta Heřmana Weishaüpla o projekt rekonstrukce, současně začali jednat s úřady a správou NP a CHKO Šumava.
Rekonstrukci bylo také potřeba zajistit finančně, protože rozpočet činil 200 tisíc Kč. První peníze získali na benefičním koncertě Vlaďky Bauerové, další peníze se scházely v průběhu léta 2011, někteří lidé přispěli materiálem nebo svou prací. Celkem se podařilo získat peníze, materiál i provedené práce za více než 100 tisíc Kč. Díky šetrnému hospodaření stála rekonstrukce přibližně 130 tisíc Kč, což bylo sice o 70 tisíc méně než rozpočet, ale 30 tisíc Kč stále scházelo. Nakonec účet dorovnalo město Hartmanice.
Obnovená kaple sv. Martina (waypoint R1) byla vysvěcena 11. listopadu 2011 v 11:11 farářem Tomasem van Zavrelem za účasti přibližně 150 lidí, z velké části z Plzně. Obnovená kaple je menší, neboť je vestavěna mezi zachované zdivo předchozí kaple. Oproti kapli na Předních Paštích nebo kapli u štol je postavena z moderních cihel, na dřevěném krovu je však zdařilá došková střecha. Uzavřený interiér prosvětlují prosklené dveře a dvojice oken v postranních stěnách. Čistá kaple obklopená dvojicí statných a starých lip je krásnou třešinkou na dortu zdejších výhledů. Jana Kolářová a Pavel Bečvář kromě kaple obnovili i tradici listopadových svatomartinských poutí, tak si do kalendáře poznamenejte tip na výlet.
Výhledy
Huťská hora, Sedelský vrch, Sedlo a Spálený vrch
Podle toho, kde na Zadních Paštích stojíte, se výhled proměňuje. Ve východním směru máte možnost zahlédnout pastviny Prostředních Paští, skály ve srázech kaňonu Křemelné a z několika míst i osadu Jelenov. Snad vždy je vidět rozložitá Huťská hora zdobená vysílačem. Nejkrásnější jsou protější svahy Sedelského vrchu spolu se Sedlem a Spáleným vrchem, obzvláště ve světle zapadajícího podzimního slunce. Podíváte-li se pozorně nad akumulační nádrž v Sedle, spatříte kousek ze špičky Sokolu/Antýglu. Směrem k jihu můžete pohlédnout do údolí Sekerského neboli Plavebního potoka, který navazuje na část údolí Křemelné. Ve směru na jihozápad se terén znovu zvedá, tentokrát v Zelenou horu a za ní se klenoucí, oholený Jezerní hřbet.
Kudy ke krabičce
Přes Zadní Paště prochází zeleně značená turistická trasa od Paštěckého mostu na Stodůlky. Po velmi pěkné cestě od Stodůlek a od Prostředních Paští přijedete bez problémů i s kočárkem.
Série na Křemelné
Projděte se s námi po svazích výrazné šumavské hory Křemelné a nalezněte harmonickou krajinu přetvořenou člověkem, přesto mnoho desítek let opuštěnou. Navštivte místa připomínající zlatý poklad v jejích hlubinách, obejměte stromy věkem překlenující staletí, procházejte se rozlehlými lesy, objevujte usedlosti zmizelé v propasti času, zastavte se u nově obnovených kaplí, či se posaďte do trávy se svačinou a užívejte úchvatných vyhlídek. Půvabně osamělá Křemelná na vás čeká, abyste ji mohli důvěrně poznat, dokážete-li respektovat její přírodu a klid. Naše krabičky vám budou spolu se vzpomínkami zdejší rodačky paní Marie Malé průvodcem po cestách, loukách, lesích a také v čase. Najdete-li je všechny včetně čísel, je pro vás připravena krabička navíc jako malá odměna.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a veškeré živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po silnicích a vyznačených cyklostezkách, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!
(kopie listingu)