Prstence Saturnu
V rovině rovníku Saturnu je soustava prstenců, které mají dohromady průměr 280 000 km, ale jsou tenké jen několik stovek metrů. Skládají se z částic o velikosti od centimetrů po desítky metrů a jsou převážně z ledu (některé mohou být ledem pokryty); obsahují stopy křemíkových a uhlíkových minerálů. Jejich stáří se dnes odhaduje na pouhé stovky miliónů let, takže je můžeme považovat za velmi mladé. Prstence jsou tak velké, že je možné je vidět i obyčejným amatérským dalekohledem. Již v roce 1612 viděl prstence Galileo Galilei ; předpokládal však, že jde o dva Saturnovy měsíce. První, kdo pochopil, co tyto prstence ve skutečnosti jsou, byl až Holanďan Christiaan Huygens. Ze Země se jeví rozdělené na šest prstenců, fotografie sond Voyager 1 a dalších ovšem ukázaly, že jich jsou tisíce. Vznik Saturnových prstenců není příliš jasný. Někteří se domnívají, že jde o zbytky po vzniku Saturnu, a jiní zas tvrdí, že to jsou zbytky měsíců, které obíhaly příliš blízko a rozpadly se.
Charakteristika
Až do věku kosmických sond byly známy tři hlavní prstence A, B, C a dva slabé, ze Země jen občas viditelné D a E. Známá byla též Cassiniho mezera. Sonda Pioneer 11 objevila prstenec F a v druhé polovině 80. let minulého století se sonda Voyager 1 postarala o záznam prstence G. Snímky z Voyagerů však zachytily mnohem rozmanitější strukturu. Prstence totiž připomínají velkou gramofonovou desku. Hlavní prstence se skládají z tisíců dalších. Cassiniho dělení mezi prstenci A a B není mezerou v pravém smyslu. Je to jen řidší oblast s přesto četnými tenkými prstýnky. Prstenec A tvoří částice o průměru asi 10 m. Vnější průměr je přiližně 280 000 km. Ve vzdálenosti 240 000 km je zřetelné Cassiniho dělení. Oproti prstenci A prstenec B vedle tisíců tenkých prstýnků obsahuje skvrny, které mají protáhlý tvar ve směru poloměru. Ty se však rychle proměňují. Částice uvnitř těchto skvrn se pohybují stejnou úhlovou rychlostí, takže jejich pohyb se nejspíše řídí magnetickým polem planety, které rotuje stejnou rychlostí. Šířka prstenece činí zhruba 30 000 km. Dle pozorování sond Voyager se též prstenec B jeví jako nejtmavší s největší tloušťkou a nejmenší propustností slunečních paprsků. Prstenec C je řidší než A a B. Obsahuje velmi husté prstýnky, některé eliptického tvaru. Rozměr částic zde je okolo 2 m. Prstenec C je velmi slabý, nazývaný též krepový či závojový a nejvíce propouští, ale i rozptyluje světlo. Zajímavý je prstenec F. Podle snímků sondy Voyager 1 jsou to tři vzájemně se proplétající prstýnky, Voyager 2 však udává prstýnků pět. Mezery v prstencích jsou způsobeny gravitací vzdálených měsíců i do prstenců vnořených družic. Například částice v Cassiniho dělení se pohybuje s poloviční dobou oběhu než měsíc Mimas. Jiné mezery a poruchy jsou výsledkem šíření hustotních vln v prstencích. V průběhu času se může stát, že prstence díky akumulaci prachu a interakci se saturnovými měsíci ztmavnou a poklesnou blíže k atmosféže Saturnu.
Zajímavost
Prstence jsou tak veliké, že je lze vidět i obyčejným amatérským dalekohledem. Nejbližší částice obíhají Saturn nejrychleji (jednou za 4,9 hodiny) a nejvzdálenější pomaleji (jednou za 2 dny). Odhaduje se, že celková hmotnost prstenců dosahuje pouze 1 % hmotnosti pozemského Měsíce.
|