Loštická křížová cesta
Stage I.
N49°44.689, E016°55.701
sloup Nejsvětější Trojice a kašna se sochou knížete Svatopluka
ůvodní trojiční sloup v Lošticích byl vztyčen někdy ve 30.–50. letech 18. století. V letech 1854–60 byl nahrazen novým, na který sochař Franz Rotter a kameník Vendelin Steiger přenesli titulní plastiku a čtyři sochy světců (Šebestián, Roch, František Xaverský a Karel Boromejský) z původního díla. Uvedení patroni napovídají ochranné funkci sloupu proti moru.
Nový sloup, řešený v duchu novogotiky, je opatřen litinovým zábradlím, na jehož nárožních kamenných soklech stojí sochy svatých Cyrila, Metoděje, Petra (?) a Prokopa.
Roku 1859 vytvořil severně od sloupu kameník Steiger čtyřhrannou kašnu. Ve středu její nádrže stojí sloup se sochou velkomoravského knížete Svatopluka.
Kníže Svatopluk
Svatopluk (? – 894) byl v letech 871–894 třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše (ve středověku označován za krále Pocházel z dynastie Mojmírovců).
Cesta k moci
V roce 870 Svatopluk svěřil nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše a Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karlomana a jeho otce východofranského krále Ludvíka Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a doživotně vězněn v klášteře sv. Jimráma (sv. Emeramma) v Řezně.
Završení vlády
Ke konci vlády vypudil Svatopluk ze země nitranského biskupa (a nástupce Metoděje) Wichinga, který dal po smrti Metoděje v roce 885 vyhnat Metodějovy žáky a nechal potlačit užívání staroslověnské liturgie. Svatopluk sice nejdříve hledal oporu u latinských kněží (vedených Wichingem) a toleroval jejich boj proti kněžím slovanským, záhy ale zjistil, že Wiching se proti němu opakovaně spolčoval s králem Arnulfem.
Svatopluk zemřel roku 894, podle Dukljanské kroniky (kap. IX) sedmnáctého dne v měsíci březnu, podle dnešního kalendáře 9. března. Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše.
Svatý Šebestián
Svatý Šebestián (* Milán nebo Narbonne; † okolo 288, Řím) byl římský voják a křesťanský mučedník.
Ze života
Jeho otec byl úředníkem v Narbonně, jeho matka pocházela z Milána, není jisté, v kterém z těchto měst se narodil. Své mládí strávil v Miláně a kvůli svému dobrému chování se stal důstojníkem tělesné stráže císaře Diokleciána a Maximiana.
Podle legendy se Šebestián, kapitán pretoriánské gardy na císařském dvoře, otevřeně hlásil ke křesťanství a pomáhal chudým křesťanům. Proto ho císař Dioklecián odsoudil k smrti. Tento trest provedli numidští lukostřelci. Ti se domnívali, že Šebestián je již mrtvý, a nechali ho tam ležet. Ale Šebestián mrtvý nebyl a byl nalezen vdovou svatou Irenou. Ta zjistila, že ještě žije, a starala se o něj, dokud se neuzdravil. Šebestián se pak vrátil k Diokleciánovi, aby ho přivedl ke křesťanství. Ten se však rozlítil a přikázal ho v cirku umlátit kyji. Jeho tělo bylo vhozeno do Cloaca maxima, městské stoky. Křesťané pak tělo nalezli, protože jim bylo ukázáno ve snu. Potom Šebestiána pohřbili v katakombách za hradbami. Nad jeho hrobem byla zbudována trojlodní římská bazilika San Sebastiano fuori le mura, která patří dodnes mezi pět nejvýznamnějších poutních bazilik města Říma.
Úcta a patronát
Po svatořečení začal být uctíván jako patron vojáků, střelců, hrnčířů, kartáčníků a obchodníků s kovovým zbožím.
Jeho svátek 20. ledna připadl na výročí svatého Fabiána papeže a od 11. století byli uctívání ve dvojici. Ve skupině svatých pomocníků je spolu patronem svatého Rocha proti moru. Často se objevují na barokních morových sloupech.
Roch z Montpellieru
Svatý Roch z Montpellieru (okolo 1295? Montpellier – 16. srpna 1327 Montpellier) je francouzský katolický světec, uctívaný jako patron proti moru.
Život
Podle legendy pocházel ze zámožné rodiny z jihofrancouzského města Montpellier. Poté, co mu zemřeli rodiče, rozdal svůj majetek chudým a vypravil se jako prostý poutník do Říma. Během své cesty údajně řadu lidí zázračně uzdravil od moru, nakonec se však sám v Piacenze morem nakazil. Uchýlil se do ústraní za město, aby tam bez pomoci a sám zemřel, ale přidal se k němu jakýsi pes, který nemocnému Rochovi přinášel jídlo. Roch se překvapivě uzdravil a vrátil do svého rodného města. Tam, nikým nepoznán, byl uvržen do žaláře jako cizí vyzvědač. Roch se svou totožností nikomu nesvěřil, a tak vyšla najevo teprve poté, co pro něj po pětiletém věznění přišla smrt.
Kult
Již v 15. století se svatý Roch těšil velké oblibě a byly mu, podobně jako svatému Šebestiánovi, adresovány přímluvy za uzdravení nemocných při morových epidemiích. Střediskem jeho kultu se staly Benátky, kam byly Rochovy ostatky přeneseny. Rochova popularita byla velká zejména v Itálii, Francii a Německu. Rochův svátek připadá na 16. srpna.
Ikonografie
Svatý Roch bývá znázorňován jako mladý zarostlý muž v poutnickém odění (široký klobouk a hůl), který si vykasává oděv na noze, takže jsou patrné praskající morové vředy na jeho stehně. Doprovází jej pes, který někdy olizuje hnis, vytékající z vředu na noze. Velmi častým protějškem svatého Rocha v sousoších či obrazech je svatý Šebestián.
František Xaverský
Svatý František Xaverský (Francisco de Jaso y Azpilicueta; 7. dubna 1506 Castillo de Javier – 3. prosince 1552 ostrov Šang-čchuan) byl navarrský katolický kazatel a misionář, spoluzakladatel Tovaryšstva Ježíšova. Je označován za apoštola Dálného východu.
Byl průkopníkem katolického misijního úsilí na Dálném východě, podnikl misijní výpravy v oblasti Indie, Zadní Indie a Japonska. Zemřel na cestě do Číny. Je považován za jednoho z největších misionářů všech dob.
Katolická církev jej prohlásila za svatého, jeho svátek se slaví ve výroční den jeho smrti, tj. 3. prosince. Je patronem misionářů, východních misií, námořníků, katolického tisku, Indie a jezuitů. Mezi jeho atributy patří kříž v ruce, miska se svěcenou vodou, někdy lilie nebo planoucí srdce; často je zobrazován, jak křtí. Jsou mu zasvěceny stovky kostelů, zejména těch založených jezuity a misionáři.
Karel Boromejský
Svatý Karel Boromejský (italsky: Carlo Borromeo, latinizovaně: Carolus Borromeus) (2. října 1538, Arona – 3. listopadu 1584, Milán) byl italský biskup a kardinál. Je patronem biskupství Lugano, univerzity v Salcburku, „Boromejského sdružení“, duchovních správců, seminářů, boromejek a proti moru. Jeho svátek se slaví 4. listopadu. Karel pocházel ze zámožné rodiny, studiem a spřízněním se s papežem Piem IV. se dostal na vysoké církevní posty. Později pomáhal chudým a ve svých 46 letech vyčerpán zemřel.
Po smrti byl Karel pochován v kryptě milánského dómu. V roce 1602 byl Karel blahořečen a o 8 let později, roku 1610, byl papežem Pavlem V. svatořečen. Dnes je zobrazován v kardinálském nebo biskupském oblečení, obvykle s důtkami, nebo provazem kolem krku, jako symbol pokání.
Karlu Boromejskému je zasvěceno také mnoho kostelů po celém světě. V Praze je to dnešní pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, který byl až do roku 1935 katolický. Jeho jméno také nese Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského.
Petr (apoštol)
Apoštol Petr, původním jménem Šimon (papežem cca 30 – 64/67 Řím) byl jeden z dvanácti původních apoštolů – učedníků Ježíše Krista. Je považován za prvního papeže.
Život a legenda
Podle biblických pramenů se Svatý Petr narodil v Betsaidě jako syn rybáře Jana nebo Jonáše a jeho rodné jméno bylo Šimon. Základní vzdělání získal v otcovském domě a synagogální škole. Oženil se a usadil se v Kafarnaum, vesnici u Genezaretského jezera, a se svým bratrem Ondřejem se živili rybářstvím. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okolo Ježíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem.
Byl svědkem mnoha Ježíšových činů a zázraků. Například hned při návštěvě v jeho domě v Kafarnaum uzdravil Ježíš Petrovu tchýni. Právě jej si také Ježíš vyvolil, aby se stal prvním z dvanácti apoštolů, které vybral mezi svými učedníky, aby hlásali evangelium a konali zázraky. Tehdy mu také dal jméno Petr: „Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam“. (Ty jsi Petr, to znamená skála a na této skále postavím svou Církev, a brány pekla ji nepřemohou.) Tento známý citát z bible v sobě skrývá slovní hříčku, neboť v původním aramejském textu je použito slovo „cepha“, které znamená i Petr i skála.
Postava Petra má v sobě i cosi obecně lidského a nadčasového. Přestože byl prvním z vyvolených a Ježíš ho přímo jmenoval jako hlavu budoucí církve a přestože byl podle evangelií svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách a málem utonul, protože zapochyboval. Když vojáci Krista zatkli, třikrát ze strachu prohlásil, že ho nezná, přesně tak, jak mu sám Kristus předpověděl („Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš“).
Patron
Sv. Petr je patronem papežů, církve, řezníků, sklářů, truhlářů, hodinářů, zámečníků, kovářů, slévačů olova, hrnčířů, zedníků, cihlářů, moštářů, motorkářů, kameníků, síťařů, soukeníků, valchařů, rybářů, obchodníků s rybami, lodníků, trosečníků, kajícníků, zpovídajících se a panen, a měst Chartresu, Lovani, Leidenu, Peterboroughu, Petrohradu, Říma a Trevíru. Petr je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Jeho záštitou je dlouhověkost.
Svátky
Svátek se podle občanského i církevního kalendáře slaví 29. června společně se svátkem svatého Pavla. V církevním kalendáři najdeme ještě další dny zasvěcené svatému Petru a to: 22. únor a 1. srpen.
Ikonografie
Dva zkřížené klíče, obrácený kříž (byl ukřižován hlavou dolů), berla s třemi příčnými břevny (papežská), kniha (evangelium), kohout (jeho zapření Krista) a někdy i ryba nebo loď (symboly církve a křesťanství, ale i rybářství)
Svatý Prokop
Sv. Prokop (kolem 970 Chotouň – 25. března 1053 Sázava) byl původně světský kněz a později poustevník, zakladatel Sázavského kláštera.
Život
Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, stal se knězem a se svou manželkou měl syna Jimrama.
Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře na Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem (zřejmě se jedná o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou).
Ikonografie
Ve středověku byl svatý Prokop zobrazován jako řeholník v mnišském oděvu. V baroku také jako opat v pontifikáliích s berlou a mitrou. Může mít též knihu a od 17. století kříž. Jeho hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí.
Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj,
označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako Apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěstové. V rámci své misie na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.
Svatý Konstantin, zvaný Filosof 827 v Soluni – 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy. Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril, pod nímž je známější.
Svatý Metoděj (813 v Soluni – 6. dubna 885 na Moravě), křestním jménem Michal, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem a přijal jméno Metoděj, diakonem a nakonec prvním moravsko-panonským arcibiskupem.
Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril; Strachota špatným překladem: řecké Methodios bylo mylně přikloněno k latinskému metus („strach“) a přeloženo. Cyril a Metoděj jsou hlavními patrony Moravy.
Svatá Trojice: zde splň tento úkol a bedlivě si zapiš
A – počet soch na obvodu Svaté trojice
B – počet reflektorů osvětlujících Trojici
C – počet postav v plastice ve střední části obvodu Trojice
Stage II.
Svatý Jan Nepomucký
N 49°44.659, E 016°55.856
také Jan či Johánek z Pomuka, (mezi 1340 a 1350 v Pomuku, dnešním Nepomuku – 20. března 1393 v Praze) byl generální vikář pražského arcibiskupa a mučedník katolické církve, jeden z českých zemských patronů.
Dne 20. března 1393 se brzo ráno sešel král Václav IV. s Janem z Jenštejna. Po krátké hádce nechal král zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu, Jana z Pomuka, Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a laika arcibiskupského hofmistra Něpra z Roupova. Ti byli vyslýcháni na Pražském hradě, poté na Staroměstské radnici, kde byl posléze držen Něpr a ostatní byli přesunuti do staroměstské rychty (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku), kde byli mučeni. Jan zemřel během tohoto mučení, ostatní byli propuštěni. Okolo deváté večer pak bylo jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. Až do průzkumů tělesných pozůstatků antropologem Emanuelem Vlčkem se předpokládalo, že Jan zemřel utonutím, Vlček objevil poranění hlavy, která vznikla nejspíš při mučení a vedla ke smrti ještě před svržením do řeky. 17. dubna našli Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy, nedaleko svého kláštera (v místech, kde dnes stojí Základní škola a Gymnázium Dušní ulice) rybáři. Od nich jeho tělo převzali bratři Křižovníci s červeným srdcem – cyriaci, jejichž novicové jej uctivě vyzvedli a s úctou odpovídající jeho hodnosti jej pochovali v kostele sv. Kříže většího při svém klášteře. Generálním převorem byl tehdy bratr Jan (1373–1403), třetí generální převor řádu, od přenesení sídla řádu do Prahy.
Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí – legenda o jeho životě a především smrti prochází v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi.
Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti (1401) životopisec Jana z Jenštejna uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka. Augustiniánský opat Ludolf kolem roku 1398 označuje Jana z Pomuku za „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“. Před rokem 1416 je tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v katedrále sv. Víta. Roku 1449 zveřejňuje Tomáš Ebendorfer z Haselbachu domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Kolem roku 1480 zachycuje inventář svatovítského pokladu votivní dar ke cti „blahoslaveného Jana z Pomuku“. Jan z Krumlova, děkan svatovítské kapituly zaznamenává roku 1483 omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka – 1383. Tato svědectví promlouvají o tom, že vzpomínka na Jana z Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v českých zemích živá.
Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541) rozlišuje dva Jany, Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383, druhý roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky své doby nakonec v obecném mínění převládl. Roku 1599 však zařazuje Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka „Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony. To potvrzuje domněnku Pekařovu, že kult sv. Jana by se v Čechách nejspíše prosadil, i kdyby nebylo Bílé hory.
Ikonografie
Jan je v křesťanské ikonografii (tak ho zobrazil poprvé již Brokoff) zobrazován jako kanovník, tedy oblečen v albě, rochetě, klerice a kanovnickým pláštíkem (mozetta) s biretem.
Janova svatozář je obvykle doplněna pěti hvězdami, v ruce drží kříž a též palmovou ratolest, někdy také knihu. Palma je symbolem vítězství, hvězdy zastupují legendu, podle níž vltavští rybáři nalezli po smrti Janovo tělo, případně pět ran Kristových či písmena latinského tacui (mlčel jsem). Nevyzrazení zpovědního tajemství je symbolizováno prstem na ústech. Hvězdy kolem hlavy jsou atribut mezi světci velmi zvláštní, neboť s hvězdami kolem hlavy je zobrazována pouze Panna Maria. Jiným atributem je jazyk, který měl být nalezen v 18. století v Janově lebce neporušený; podle nových výzkumů se však jednalo o mozkovou tkáň. Dalšími atributy jsou Palladium země české ve Staré Boleslavi (podle barokní legendy sem sv. Jan putoval), most, kotva či chuďas, jemuž Jan udílí almužnu.
Socha sv. Jana Nepomuckého: zde splň druhý úkol a taktéž si pečlivě zapiš
D – počet hvězd na svatozáři
V blízkosti sochy se nachází ?
1, květinářství a skála, pak E = 4
2, zahradnictví a řeka, pak E = 5
3, květinářství a řeka, pak E = 6
4, zahradnictví a skála, pak E = 7
Stage III.
Kříž pod lípami
N49°44.561, E016°56.161
Poslední zastávka - kříž Krista, myslíme si, že informací máme o něm snad všichni dost.
Památný kříž s plastickým korpusem Krista z roku 1770.
Kříž Krista: zde si naposledy vše spočítej a buď pečlivý
F – na přední straně kříže je římskými číslicemi napsán letopočet, F = ciferný součet tohoto letopočtu
G – počet „ stovek „ v tomto letopočtu
Finální souřadnice:
N 49° (A/2 )(A/2). (B+1)(B+1)(C-5).
E 016° DE. (F+2) G
Kontrola:
A+B+C = 21
D + E +F + G = 29