Delší procházka pro ty, co mají rádi podzemí, vlhko a smrad... zkrátka pro kanálníky!

Tuhle zprávu ti nepíšu proto, abych ti řekl, že jsem v pořádku. Určitě jsi slyšel o tom, co se stalo. Přežil jsem, ale v pořádku, v pořádku už nebudu. Potřebuju ti jen předat jednu věc. Celou dobu jsem přežíval ve sklepě. Můj dědeček ho za války přestavěl, aby fungoval jako kryt v případě náletů. Tam jsem si ve tmě, chladu a samotě prožil čas, o kterém se nedá vyprávět. Nedá se popsat stav, ve kterém je milosrdným činem, když svého psa zabiješ a sníš, protože nechceš, aby vedle tebe zvolna umíral hlady. Na to, jak to všechno začalo, mám jen mlhavé vzpomínky plné hrůzy, na kterou se bojím myslet. Co ti ale vyprávět můžu, je, jaký byl konec.

Nakonec jsem vyšel ven. Ne proto, že by se ke mně dostala zpráva o tom, že už je to bezpečné. Ne proto, že bych sám bezpečný čas dokázal odhadnout. Ale možnost žít dál v tom sklepě a zvolna vyhladovět a možnost umřít venku se už nějakou chvíli pohupovaly na vahách lákavosti na stejné hladině. A pak přišly ty zvuky. Víš, tenkrát hned po té nehodě nastal hrozný hluk. Křik, pláč, rány, skřípění. A postupně to sílilo, i pod zemí jsem slyšel dost. Řev, střelba, stovky různých zvuků v jednom velkém panickém orchestru. Po nějaké době jsem to přestal poslouchat a stal se z toho šum, který mi v hlavě postupně utichal. Proto mi nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomil, že se město utišilo i doopravdy. A to ticho pak trvalo snad nekonečně dlouho. Ale před nějakou dobou jsem zvenku poprvé něco zaslechl - zvuk nějakého stroje a náznak něčeho, co mohl, ale taky nemusel, být lidský hlas. Fantazie ve tmě sílí. Čekal jsem, jestli neuslyším něco dalšího. Čekal jsem možná pár hodin, možná celé dny. Čas časem zmizí. Čas je jako prostor. Jako se člověk bez mapy ztratí v hlubokých lesích, ztratí se mu bez hodin i čas. Může být kdykoli. Další zvuk nepřišel. Ale během toho čekání se ve mně všechno rozhodlo a varianta riskovat smrt vyhrála. Myslel jsem na to, že ten, kdo se tam pohyboval, třeba už věděl, že je bezpečné vyjít. Že by se tam venku nikdo nepohyboval a nemluvil bezdůvodně.

Venku to vypadalo na první pohled mnohem obyčejněji, než jsem čekal. Všechno stálo na svém místě, všechny domy v naší ulici byly nepoškozené, vypadaly jenom jako by všichni majitelé odjeli na dlouhou dovolenou a ani za sebou nezavřeli dveře. Zahrady byly zarostlé plevelem. Sousedovy opečovávané tulipány se topily v moři kopřiv. Moje žena ty jeho tulipány prostě zbožňovala. Onen den domů nepřišla. Neustále jsem si v hlavě udržoval představu, že se třeba nemohla dostat domů, tak se ukryla jinde. Procházel jsem prázdnou ulicí, občas se na ní válely kusy plechu nebo střepy. Na první mrtvé jsem narazil až na křižovatce. Byli cítit zdálky. Nikdy předtím jsem mrtvolu necítil, ale když člověk vidí auto rozmlácené o betonový sloup a ve vzduchu je nasládlý zápach, tak mu to tak nějak dojde. Neměl jsem chuť si je prohlížet. I dalším místům, kde jsem cestou tušil oběti, jsem se vyhýbal pohledem. Stezkou, kterou jsem chodíval často, jsem došel až k řece.

Ta krátká procházka mě vyčerpala natolik, že jsem si u vody musel sednout na zem. Zul jsem si boty a smočil nohy ve vodě. Když jsem se nad ní sklonil, uviděl jsem odraz ve vodě. Chvíli jsem se musel soustředit, abych v něm našel člověka, kterého jsem léta vídával v zrcadle. Ozáření, které mě muselo zasáhnout před ukrytím, mě zbavilo vlasů i vousů, to jsem věděl, ale netušil jsem, kolik mám vrásek, jak staře a sešle vypadám. Spíše mrtvě než živě. Seděl jsem u vody dlouho a sledoval, jak se houpe lahev zachycená v kořenech stromu rostoucího u vody. Všiml jsem si, že je to obyčejná plastová lahev od Coca-Coly. Pousmál jsem se. Bylo tak zvláštní, že tu byla ta lahev, ale nikde kolem nebyl ten bezstarostný svět, do kterého patří popíjení studené limonády. Natáhnul jsem se pro ni s myšlenkou, jestli v lahvi nezůstala aspoň trocha té sladké vůně. V lahvi byl stočený nějaký papírek, což mě nejdřív nepřekvapilo. Sám jsem měl ve zvyku do prázdné lahve strčit igelit od svačiny či obal od sušenky a vyhodit pak všechno najednou. Při bližším pohledu to ale jako obal nevypadalo. Zdálo se, že je tam něco napsáno rukou. Otevřel jsem lahev, vůně v ní ještě byla, ale zastřená zkaženým pachem. Papír nešel vyklepat ven. Proto jsem vytáhnul nůž, který jsem nosil v kapse, abych ho ve tmě sklepa měl stále po ruce, a rozříznul jsem lahev. Vyndal jsem a rozvinul papír.

Nebýt netečnosti, která v té době tlumila všechny moje pocity a dojmy, musel bych být v naprostém šoku, když jsem zjistil, že je to vzkaz. Nevím, jak byl starý, ale byl od lidí, co měli štěstí a stihli se zřejmě schovat včas do bezpečí. Teď ale jsou v nouzi a proto tímhle zoufalým způsobem prosí o pomoc. Já po nich pátrat nepůjdu. Jsem vyčerpaný. Musí to být v jiné části města, svoji ženu bych tam určitě nenašel. Zůstanu v našem domě. Pokud přežila, tak mě určitě přijde hledat sem. A i kdyby ne, jaký smysl by mělo to celé protahovat? Odjet do jiného města, roky trávit v nemocnicích, kašlat krev a sledovat lékaře, jak se marně snaží mě zbavit nových a nových nádorů? Vím, jak to chodí a není to nic pro mě. Patřím sem, už teď se cítím skoro tak mrtvý jako tohle město. Proto ti to všechno píšu a posílám ten dopis z lahve. Máš zkušenosti a můžeš si sehnat dobré ochranné vybavení. Šance není velká, ale třeba ještě není pozdě. Jednou jsi mi říkal, že se zabýváš hledáním pokladů a teď můžeš najít a zachránit jeden s cenou mnoha lidských životů.

Snad tenhle vzkaz někdo najde. Je to naše poslední naděje. Už jsme tady dlouho a bez pomoci se odsud nedostaneme. Vlastně ani nevíme, jestli vůbec je kam se dostávat. O světě nahoře nemáme žádné zprávy. Možná široko daleko není nikdo, kdo by měl šanci náš vzkaz najít. Ale třeba ano, třeba ještě nejsme ztraceni. Když se TO stalo, vracel jsem se zrovna na kolej. Panika se mezi lidmi šířila rychle. Sám jsem najednou nevěděl, co dělat. Nikomu jsem se nemohl dovolat. Samozřejmě. Byl bych teď nejspíš dávno mrtvý, kdybych nepotkal Davida, spolužáka z fakulty. Zdálo se, že někam vede skupinku kamarádů. „Pojď s námi,“ zavolal na mě. „A pospěš si.“ Nenechal jsem se pobízet dvakrát. Vyrazili jsme tam, odkud jsem přišel – mířili jsme zpátky k tramvaji. Cestou jsem se od Davida dozvěděl, že prý ví o nějakém místě, kde bychom mohli přečkat.

Město bylo vzhůru nohama. Všichni někam spěchali, lidé si navzájem překáželi a strkali do sebe. Ozývalo se troubení aut občas následované zvuky skřípění kol či nárazu. A byla tma. Jediným zdrojem světla byla právě auta, jen občas měl někdo ruční svítilnu. Víckrát jsme viděli někoho utíkat, ale David říkal, že nemá cenu běhat, že je to dost daleko. Pak se zastavil, začal přemýšlet, a za chvíli z něj vypadlo, že tam nemůžeme dojít včas. Pak udělal něco, čemu jsem nechtěl věřit. Začal zastavovat okolo jedoucí auta tím, že jim vstoupil přímo do cesty. Několikrát ho někdo málem přejel, ale vždycky včas uskočil. Až jedna slečna zastavila. Zdála se být vyděšená a při zastavení jí chcípnul motor. Vypadala velmi mladě, vsadil bych se, že ještě chodila na střední. David neváhal, skočil ke dveřím auta, otevřel a vytáhnul jí ven. Prudce s ní mrštil na ulici a zakřičel: „Nastupte!“ Sám sedl na místo řidiče, nastartoval, a než jsme za sebou všichni zavřeli dveře, už se rozjížděl. Seděl jsem za ním a pomalu se vzpamatovával z právě prožitého šoku. Přejeli jsme tramvajové koleje a kličkovali mezi stojícími auty. V autě nejdřív vládlo ticho, ale pak někdo prolomil ledy. Dozvěděl jsem se, že David se svými kamarády zrovna mířil do hospody, i pro ně to tedy byla šťastná náhoda, jinak by prý nikdo z nich nevěděl, kam jít. Když jsme projížděli kolem nemocnice, Šárku napadlo, že bychom měli sehnat nějaké jídlo. „S tím se počítá,“ ozval se David zepředu. „Kousek odsud je Penny market, tam zastavíme.“

Chvíli nato jsme přijeli ke křižovatce. Uprostřed byla dvě do sebe zaklíněná auta. Tato nehoda však nepředstavovala žádný problém, auta se dala bez problémů objet. Tvořila střed pomyslného kruhového objezdu. A řidiči přijíždějící z různých stran to tak víceméně brali. Každý asi intuitivně zpomalil, když viděl bouračku. Projeli jsme kolem a pokračovali stále stejným směrem. Při tom jsem si všimnul, že v jednom z nabouraných aut stále sedí zaklíněný řidič. Mával rukama, ale nikdo nezastavil, aby mu pomohl. Projeli jsme kolem čerpačky a už byl vidět slíbený supermarket. David k němu zajel a zastavil hned u vjezdu. A dobře udělal. Stejný nápad jako my mělo očividně víc lidí a parkoviště se chaoticky plnilo. Tomáš a Šárka zůstali v autě, aby mohli odjet a počkat na domluveném místě, kdyby se něco semlelo. My ostatní jsme se vydali „nakupovat“. Vrátili jsme se se dvěma plnými vozíky jídla a jali se jejich obsah skládat do auta. Při odchodu z krámu mě napadlo, že by se mohly hodit nějaké tašky. Vzal jsem jich spoustu, což se později ukázalo jako rozumné. S naloženým autem jsme vyrazili z parkoviště a chtěli pokračovat v cestě. Jenže to prostě nešlo. Celá ulice tím směrem byla ucpaná, plné aut byly i okolní chodníky a trávníky. Nezbývalo než se vrátit, odkud jsme přijeli. Na křižovatce s bouračkou jsme znovu projeli kolem zaklíněného řidiče, který stále mával, a pokračovali vpravo. David byl zřejmě nervózní ze zdržení a pořádně na to šlápnul. Řítili jsme se z kopce, až jsem se začal bát. Pořád mám v živé paměti ten náraz na železničním přejezdu; myslel jsem, že se auto rozpadne. Jeli jsme ale dál, pořád víceméně rovně. Chvíli byly nad ulicí troleje, pak pokračovaly vlevo, zatímco my jeli dál rovně, a za nějakou dobu se připojily jiné zprava. Chvíli potom jsme přijeli na další křižovatku s nehodou, opět se však dala objet. Ani jsem se nekoukal, jestli v havarovaných autech někdo nezůstal. Stejně na tom nezáleží – kdo se nemá kam ukrýt, je odsouzen k smrti. Těžko říct, kam až sahá zóna zamoření, ale zkoušet tomu ujet asi nemá smysl.

Pokračovali jsme doleva přes most. Jak jsme opustili město, silnice byla čím dál volnější. Hlavně nikdo nejel proti nám. Všichni se pokoušeli město opustit. Zajímavé. Projeli jsme kolem hřbitova a pokračovali zahrádkářskou kolonií, až jsme se dostali do polí. Řítili jsme se noční krajinou nevím jak dlouho a pořád se vzdalovali od Plzně. V nejbližší vesnici jsme ale zabočili doleva. Vzpomínám si, že na té ulici byly ze začátku dlažební kostky místo asfaltu. Pokračovali jsme stále dál a řezali zatáčky mezi domy. Přejeli jsme most přes nějakou řeku, za kterým následovala táhlá zatáčka doleva. Tam David začal zpomalovat. Na rovném úseku pak pořád koukal doleva. Až těsně pod kopcem našel to, co hledal. Ze silnice tam odbočovala nenápadná cesta dolů. Vystoupili jsme, každý popadl, kolik tašek unesl a pospíchali jsme stezkou do křoví. Za chvilku jsme ve svitu baterek spatřili asi metr vysokou betonovou stavbu. Když jsme přišli blíž, všiml jsem si, že nahoře je nějaký poklop. Právě tam David zamířil. Odsunul ho stranou a odhalil tak šachtu, ze které šel chlad. Na stěně byl žebřík, takže jsme všichni postupně slezli dolů a dopravili tam i naše zásoby jídla. Poslední šel David, který za námi důkladně zavřel poklop. Od té doby už jsem neviděl denní světlo. Ani noční. Celou dobu jsme sice jeli v noci, ale až tady byla skutečná tma.

Dole jsem se začal rozhlížet. Okamžitě mě zaujalo zurčení podzemního potůčku. Nebyli jsme ale v žádné jeskyni, bylo to umělé. Stáli jsme v jakési místnosti, která měla v rohu otvor v podlaze. Odtud byly slyšet ty zvuky. Na stěně byla stupátka, po kterých jsme slezli dolů. Voda přitékala z veliké roury a mizela v dálce v tunelu. Zdála se být křišťálově čistá. Jeden za druhým jsme se vydali do tunelu. Šli jsme lehce shrbeni a vedle nás stále šplouchala voda. Necítil jsem se tam příjemně a jen díky přítomnosti ostatních jsem se nebál. Na stěnách byl nátěr, který se místy olupoval, a ze stropu občas něco viselo. Tunel už asi měl svoje nejlepší léta za sebou. Zanedlouho jsme dorazili k vyvýšenému místu. Bylo příjemné se pořádně narovnat. Nad námi ústila velká roura vedoucí vzhůru neznámo kam. Kousek vedle byla stupátka, po kterých se dalo vylézt nahoru do malé místnosti podobné té, skrz kterou jsme se do podzemí dostali. Zdálo se nám to jako dobré místo pro úkryt, lepší než v tunelu u vody. Vytahali jsme tedy všechny naše věci nahoru a rozhodli se zůstat. Bylo to tam malé, ale ještě výš byla další patra, do kterých vedly žebříky, tak jsme se tam všichni pohodlně vešli. Nějakou dobu jsme tam strávili, ale bylo těžké vydržet úmorné nicnedělání. Věděli jsme, že nemůžeme vylézt a že v podzemí pravděpodobně strávíme dlouhý čas, ale co takhle dole dělat? Naštěstí někoho při „nákupu“ napadlo vzít spoustu baterií, takže jsme si mohli svítit.

Stejně jsme se ale brzy rozhodli vyrazit na průzkum dál do hloubi tunelu. Všechny věci jsme nechali na místě. Nechtěli jsme se s nimi tahat, když jsme nevěděli, jestli najdeme nějaké lepší místo. Moc dlouho jsme nešli a narazili jsme na menší tunel vpravo. Pokračovali jsme dále po proudu a za chvíli narazili na další menší přítok, tentokrát zleva. Nikde však nebylo žádné vhodné místo pro přečkání delšího času. Pokračovali jsme stále dál, až jsme přišli k místu podobnému tomu, kde jsme nechali naše věci. Tentokrát však jen s jedním patrem. Nelíbilo se nám tam, a tak jsme se vydali na další průzkum stále po proudu. Minuli jsme další chodbu, kterou tekla trocha vody, a po nějaké době jsme dorazili k dalšímu vyvýšenému místu, kde bylo možné po stupačkách vylézt do prostor nad tunelem. Vypadalo to tam však stejně jako v těch předchozích, takže jsme radši pokračovali ještě dál tunelem. Ze stěn sem tam na několika místech trčely roury s pákovými ventily. Narazili jsme i na jakýsi tlakoměr; nikoho ale nenapadalo, k čemu by mohl sloužit. Už jsme si říkali, že se radši vrátíme, že už na žádné lepší místo nenarazíme, když se před námi vynořilo další vyvýšené místo. Tentokrát to tam vypadalo trochu jinak, šachta vedoucí vzhůru měla kruhový profil. Jinak se ale zdálo být vše při starém. Až v posledním patře nás zaujala krátká chodba.

„Tady si můžeme lehnout všichni k sobě,“ řekla Jana nahlas to, co asi napadlo i ostatní. V našem původním úkrytu jsme totiž museli spát ve více patrech, do jednoho jsme se nevešli. Nikdo nic nenamítal, takže jsme se vrátili pro naše věci a přinesli si je do nového úkrytu. Když jsme všechno vytahali až nahoru, byli jsme dost unavení. Najedli jsme se, vypili 2 vína (když už je s sebou taháme, tak proč je neotevřít?) a šli celkem spokojeně spát. Nikoho přitom nenapadlo, jaká hrůza nás čeká. Probudil nás hluk vody. Znělo to najednou jinak, než jsme byli zvyklí. Další změnou byl smrad. Nemůžu říct, že by to tu předtím nějak vonělo, to ne. Přeci jen jsou to vlhké nevětrané podzemní prostory. Tohle ale bylo jiné. Lezli jsme dolů k potůčku a okamžitě odhalili příčinu. Vody výrazně přibylo a nebyla už to voda, ale odporně páchnoucí břečka. Zvedal se mi z toho žaludek. To byl začátek konce. Hladina sice později opět klesla, ale to, co tam teklo, bylo pořád stejně odporné. Včetně nesnesitelného zápachu, který se rozšířil až k našemu dočasnému příbytku. Od té doby se vzestup a pokles hladiny několikrát opakoval. Neodvažovali jsme se znovu vydat tunelem, nikdo z nás si nepřál smrt utopením v tom, co tam teklo. Teď už nemáme dost sil se odsud vůbec dostat. Pomozte. Když už to neuděláte kvůli nám, tak vězte, že jsme sem nepřišli s prázdnou. Máme něco, po čem každý dobrodruh jako vy určitě baží.