Dne 11. června 1825 – smutný den v dějinách Osečné. Toho dne zachvátil obec požár a ohni padlo za oběť 25 domů, radnice, fara a kostelní věž. Všech 5 kostelních zvonů se roztavilo…
A teď něco ze staré kroniky „Geschichte der Stadt Oschitz“ …
Přesně o sto let později, 11.června 1925, se historie málem opakovala a ohrožena byla především škola. Pomocná učitelka Hilarie Rauberová předváděla s žáky u příležitosti oslav 100. výročí požáru rekonstrukci této hrozné události. Z krabic od margarinu děti vyrobily zdařilou maketu náměstí se všemi domy, radnicí, farou i kostelem. Maketa byla umístěna na školním pozemku hned vedle kůlny na nářadí.
V uvedený den se u školy shromáždilo velké množství obecenstva ze širokého okolí. Pro všechny případy se dostavili členové pohřebního spolku „URNA“, připraveni poskytnout okamžitě poslední pomoc případným obětem, nastoupila i zvláštní pátrací četa „Fajruje To Fest“, která zajišťovala, že osečenští hasiči byli u požárů vždy první. Přítomni byli i psovodi se psy, vycvičenými na vyhledávání troskami zasypaných lidí. Starosta pronesl projev a místní hasičský sbor předjel s novou stříkačkou. Chalupník Bär (oděný v kostýmu svého prapředka mnicha Bruna) jí symbolicky požehnal. Poté vystoupili zástupci Sokolské župy z Rovenska, kteří předvedli vtipnou sestavu „Ohně my se nebojíme“. Slavnostního zapálení se ujal jako čestný host náčelník spolku hasičů „Ploučnice“ z České Lípy R. Wieh, nadlesní Kokrčíková přitom hrála na harmoniku a zpívala píseň „Červená se line záře“…
Požár se vydařil – všechny domy rychle vzplály a když začal hořet i kostelík, lidé začali nadšeně tleskat a provolávat slávu. Nyní měli nastoupit hasiči a požár měl být zdárně a rychle uhašen. Nikdo však nepočítal s tím, že oheň přeskočí z kostela na kůlnu na nářadí – ta začala okamžitě hořet a hrozilo nebezpečí, že se požár přenese i na školní budovu…
Hasiči však nezaváhali, vrhli se neohroženě do plamenů a vynášeli z kůlny školní nářadí. V krátké době byla uvedena do provozu i stříkačka a tak byly zbytky kůlny uhašeny a nebezpečí požáru samotné školy bylo zažehnáno. Psovodi se psy pro jistotu prozkoumali požářiště, URNA zůstala tentokrát bez práce…
Celou akci se zájmem sledoval i osečenský mlynář a člen Okrašlovacího spolku Donald Enterich. Všiml si, že hustý dým dráždil oči hasičů a nutil je k slzám. Pohled na plačící hasiče pak velmi depresivně působil na přihlížející občany, takže všichni propadali zoufalství a hlasitě vzlykali. I samotného Entericha to tak silně dojalo, že měl několik dnů chmurnou náladu…
Asi za týden po požáru projížděl obcí Enterichův dávný přítel Jarnow z Turnova. Tento zdatný podomní obchodník zbohatl na prodeji vánočních pohledů a nočníků a věnoval se nyní obchodu s hasičskými potřebami. Když mu Donald vyprávěl o plačících hasičích, nabídl mu Jarnow nejnovější model protislzných brýlí a Enterich od něho získal výměnou za dva pytle mouky sérii těchto brýlí pro celý hasičský sbor. Vybral typ „Veselá kopa“ a věnoval je hasičům zdarma jako poděkování za to, že mu kdysi zachránili život na Hodináři.
Příležitost k vyzkoušení nových brýlí dostali hasiči hned následující sobotu při lesním požáru v Podvrší. Brýle se plně osvědčily – nikdo z hasičů neslzel, na přihlížející občany působili hasiči naopak radostným dojmem a díky brýlím u nich vzbuzovali bujaré veselí…
V krátké době po tomto zásahu začalo v obci vznikat nebývalé množství menších požárů – nebyl pomalu den, aby by něco nehořelo. Dřevník, chlívek, kupka sena, nůše šišek, krmelec atd. Hasiči měli stále co dělat a byli v jednom kole. Ke každému požáru se okamžitě sbíhali lidé z celého okolí, povzbuzovali hasiče a radovali se z jejich zásahů. Hasičskému sboru z Osečné se brzy začalo říkat „Veselí hasiči“…
Zájmu zejména starších občanů o požáry vyhověla pomocná učitelka Hilarie Rauberová, která si narychlo pořídila oprávnění k řízení autokaru a začala k požárům svážet za mírný poplatek seniory, kteří by se jinak k atrakci těžko dostávali. Pomáhal jí v tom zeměměřič Kopftütze, který znal dokonale celou oblast a měl prozkoumané a zmapované všechny přístupové cesty.
Po měsíci neustálých požárních zásahů byli „Veselí hasiči“ již zcela vyčerpáni. Zvýšený počet požárů vrtal Enterichovi hlavou a pojal hrozné podezření, že si občané zapalují různé drobné objekty sami, jen aby přilákali „Veselé hasiče“ a pobavili se jejich činností. Enterich proto po domluvě s obchodníkem Jarnowem u něho vyměnil brýle typu „Veselá kopa“ za typ „Zoufalec“. A jaký byl výsledek? Po prvním zásahu hasičů s novými brýlemi požáry jako zázrakem přestaly! Až do vánoc v obci už ani jednou nehořelo, hasiči si mohli konečně oddechnout a chválili Entericha za dobrý nápad. Zklamaná byla jen pomocná učitelka Rauberová – přišla o výdělek a přivydělávala si pak jako obvykle sběrem šišek…
Kešku naleznete na tichém a příjemném místě – na kopečku, ze kterého Kopftütze kdysi vyhlížel, zda někde nehoří. Dnes je kopec zalesněný, ale z jeho úpatí je hezký výhled na Ještěd…
A tady jsou souřadnice:
50.41.XXX a 014.54.XXX
