Keška pana Kohna
Na úvodních souřadnicích kešku nehledejte. Tam je jen synagoga, kde se jednoho dne potkal pan Kohn s panem Roubíčkem.
- Zdravíčko, pane Kohn. Jak se vede?
- Šalom, Roubíček. Jde to. A jak u nich?
- No u mě báječně. A jim se povede také líp, Kohn. Mám pro ně báječné zboží! Část je až od modrého ledovce severského. Část z krajů rudě zbarvených vycházejícím sluncem. A část je tam jen tak, pro potěchu ducha, aby jejich duše byla svěží jak jarní travička. Vědí co? Jdou se mnou do kavárny a probereme to celé! Zavzpomínáme na naše životy, a pak jim bude jasné, kde si zboží vyzvednou.
Potká pan Roubíček pana Kohna a ptá se: „Tak jsem slyšel, že u nich hořelo, pane Kohn.“ „No jo, Roubíček, všechno shořelo – krám, sklady, zboží. Škody za čtyři sta tisíc! Jsem úplný žebrák.“ „No to je mi líto, Kohn. A měli to alespoň pojištěné?“ „No Roubíček, jsou snad mešugé?! Jak by mohlo hořet, kdyby to nebylo pojištěné?“
Bill Clinton se přátelil se známým rabínem. I stalo se, že seděli tak při skleničce a Clinton začal vyzvídat. „Rabi, musím se vás zeptat na něco, co už mi dlouho vrtá hlavou. Jak je to možné, že jsou židé tak úspěšní v obchodě. To je divné ne? Jak to jen děláte?“ „To nemůžu říct,“ brání se rabi, „to je veliké tajemství židů.“ Ale Clinton naléhá a naléhá, až rabi povolí. „No tak já jim to tedy prozradím. Ale musí mlčet jako hrob! Ono je to totiž tak, že v synagoze se nescházíme jen kvůli modlení a vzývání Hospodina. My tam zároveň řešíme obchody a předáváme si ty nejžhavější novinky. A když někdo má informace včas, tak se mu v obchodě daří.“ Bill Clinton pokývá hlavou, že na tom něco je. Vrtá mu to ale hlavou a netrvá to ani jeden měsíc, než dojde k rozhodnutí. Namaskuje se falešným plnovousem, přilepí pejzy, vezme si jarmulku a vyrazí do synagogy. V synagoze již kantor zpívá a všichni přítomní jsou zahloubáni v modlitbu. Clinton se vmísí mezi ně a čeká, co se bude dít. Čeká půl hodiny a pořád nic. Všichni se jen modlí. Jinak nic. Nakonec to nevydrží a otočí se na svého souseda: „Tak jak jdou obchody?“. Soused dá prst před ústa a řekne: „Psst, dneska ne, dneska je prý tady Clinton.“
Potká paní Roubíčková paní Kohnovou. „A co se děje, paní Kohnová? Co jsou tak smutná?“ Paní Kohnová propukne v pláč a šeptne: „Joj! Už devět dní nepřišel Izák domů. On mi určitě utekl k nějaké ženštině!“ „Nu, nu, Kohnová“, utěšuje ji paní Roubíčková, „nemyslej hned na nejhorší. Třeba jim neutekl. Třeba ho jen přejelo auto.“
Stalo se, že Kohn se v noci pořád vrtěl a házel s sebou tak, až svou ženu vzbudil. „Co je, Izák, proč nespíš?“ zeptala se ho. „Víš, Sára, já musím ráno Roubíčkovi vrátit těch pět tisíc, co mi půjčil. Ale já nemám ani vindru. Tak z toho nemůžu spát.“ „Upokoj se, Izák, všechno jde vyřešit. Já už to zařídím.“ Sára tedy vstane, otevře okno a začne křičet: „Roubíček! Roubíček!“ Za chvíli se v domě přes ulici otevře okno a rozespalý hlas se ptá: „Co se děje, Sára, co mě budějí uprostřed noci?“ „Roubíček, Kohn jim ráno ty peníze nevrátí!“ Pak Sára zavře okno a obrátí se na svého muže: „Tak vidíš, teď můžeš spát. Teď nebude spát Roubíček.“
Jednoho krásného dne se jde pan Kohn projít do parku. Chvíli se prochází, a když se unaví, uvidí lavičku, kde již sedí pan Roubíček. Kohn pokyne na pozdrav a mlčky přisedne. Oba tak sedí, zabráni ve své myšlenky. Po dlouhé době si Kohn povzdychne. „No zrovna mně to budou povídat!“ odvětí Roubíček.
Pan Kohn, obchodník s kořením ve velkém se v synagoze modlí k Hospodinu: „Ó Hospodine! Shlédni prosím na mě a pomoz mi v mém obchodě. Ať tento měsíc vydělám alespoň milión. Jeden jediný milión by mi stačil. A otevřu si novou filiálku. Ó mocný Hospodine, přej mi to ve své dobrotě!“ Zatím kousek od Kohna drmolí svou modlitbu chudý Roubíček: „Milosrdný Hospodine! Už to nejde vydržet. Výdělek je malý, děti pláčí hlady. Sešli mi prosím alespoň padesát korun! Abychom se alespoň jednou dosyta najedli!“ Chvíli se tak ti dva modlí, až to Kohn nevydrží. Sáhne do šrajtofle, vyndá padesátikorunu, podá ji Roubíčkovi a říká: „Tady mají padesát korun, jak chtějí a jdou pryč. Jdou a nerozptylujou mi Hospodina!“
Mladý Kohn narukuje do armády. A ani se tam neohřeje a už jde za velitelem, že by potřeboval pět dní volna. „Kohn! Voni se snad zbláznili!“ zařve velitel, „jsou tu teprve druhý den a už by chtěli volno!“ „Ale přece to nějak jít musí,“ zaprotestuje Kohn, „určitě jsou nějaké výjimky.“ „To jsou!“ vybafne velitel, „ale jen za mimořádné hrdinské činy – zajmutí nepřítele, ukořistění válečného stroje, rozprášení cizí jednotky a tak podobně. Vykonali, Kohn, něco takového? Ne?! Tak marš! Než je dám zavřít!“
Druhý den je Kohn u velitele zase. „Pane veliteli, hlásím, že nastupuji pět dní volna. Ráčejí se podívat z okna, ukořistil jsem nepřátelský tank.“ Velitel vyhlédne a opravdu – v kasárnách stojí arabský tank. Zavrtí nechápavě hlavou, ale dovolenku Kohnovi podepíše. Kohn spokojeně odchází, když potká Roubíčka, kterého vše náramně zajímá: „Nu, Kohn, gratuluji. To je neuvěřitelné. Jak se jim to povedlo?“ Kohn pokrčí rameny a řekne, že to bylo celkem jednoduché. „Sednu do tanku a mířím si to k Libanonské hranici. Kousek za ní narazím na libanonský tank. A pak už to šlo rychle. Já vytáhnu bílou vlajku – on vytáhne bílou vlajku. Já opatrně otevřu poklop – on opatrně otevře poklop. Malinko vyhlédnu ven a zavolám: ‚Hej, Alí, chceš taky pět dnů volna?‘ Nu, a pak jsme si vyměnili tanky.“
Policejní rada dostane zprávu, že ve městě došlo k pohoršení – tři kněží tam hrají hazardní hry. Tak pošle strážníka, aby je přivedl na stanici. A za chvilku před ním stojí jako tři hromádky neštěstí katolický farář, protestanstký kněz a rabín. „Ták,“ vyštěkne policejní rada, „dostal jsem hlášení, že jste hráli hazard, místo abyste šli příkladem ve ctnostech, jak náleží duchovnímu stavu! Copak mi k tomu můžete říct?“ Katolický farář klekne na kolena, sepne ruce a zvolá: „Při panence Marii přísahám, že to není pravda! Žádné hazardní hry jsem nehrál! Jen jsem debatoval a pil čaj!“ Rada pokýve hlavou a pomalu prohlásí: „No, taková přísaha od duchovního má svou váhu. Vždyť to by vás pán Bůh musel ztrestat, kdybyste přísahal nepravdu.“ Otočí se tedy na protestantského kněze, který sepne ruce, pohlédne k nebi a zvolá: „Bůh je mi svědkem, žádného hazardu jsem se nedopustil. Naopak, vedl jsem s kolegy theologickou disputaci!“ Rada opět pokýve hlavou a souhlasí, že od kněze musí být taková slova pravdou. Tak se obrátí na rabína a ptá se, zda nehrál hazardní hry on. Rabi se na policejního radu podívá a klidně se zeptá: „Můžou mi vysvětlit jedno? Jak bych já mohl hrát ferbla jen sám se sebou?“
Svatební dohazovač Roubíček útočí na starého mládence, pana Kohna. „No tak Kohn, ožení se. To nejde žít tak, jak oni žijou!“ „Ale mně to vyhovuje, Roubíček, nenutěj mě do ničeho,“ odvětí Kohn. „Ale kdo se jim postará o byt, kdo uvaří, vypere, uklidí? To pořádně svede jen ženská ruka,“ nedá se dohazovač. „Nemějí starost. Se mnou žijí dvě sestry a ty se o všechno postarají,“ nedá se Kohn. „Ale ani dvě sestry jim neposkytnou to, co jedna žena. Chápou, co myslím – trochu toho tělesného tepla.“ „A proč by neposkytly?“ diví se Kohn, „já jim přece neřekl, že jsou to ausgerechnet moje sestry.“
Pan Kohn má před sebou velikou obchodní transakci, a tak zajde do synagogy. Klekne, sepne ruce a modlí se: „Ó mocný Hospodine! Dej ať se mi obchod vydaří. Jestli to vyjde, jak má, zaplatím Ti novou střechu této synagogy!“ Jenže obchod vůbec nevyjde a Kohn se začne na Hospodina zlobit. Proto před další transakcí nejde do synagogy, ale do kostela. Klekne, sepne ruce a modlí se: „Ó veliký křesťanský Bože! Shlédni na mě a pomoz mi v mém obchodu! Když se vše vydaří, nechám se pokřtít a nechám Ti pozlatit všechny obrázky v tomto kostele!“ Obchod se vydaří nad očekávání dobře. Pan Kohn ale nejde do kostela, nýbrž do synagogy. Klekne a modlí se: „Ó Hospodine, tys moudrý! Tys věděl, že i kdybys mi pomohl, nedal bych ti nic. Ale ten jejich, ten křesťanskej, ten se nechal pěkně napálit!“
Pan Kohn klečí v synagoze a modlí se: „Ó Hospodine! Nula! To je celý výsledek mé snahy vyhrát v loterii. A přitom jich prosím. Po celých třicet let jich tu denně na kolenou prosím, abych alespoň jedinkrát v loterii vyhrál! Roubíček už vyhrál, Blumfield vyhrál. I ten darebák Leibnitz už vyhrál. Jen já pořád nic. A to jsem pokorný! Chodím s hlavou pokrytou! Denně se k tobě modlím!“ Ještě dlouho Kohn takhle běduje, když náhle se zablýskne, ozve se hrozitánská rána a shůry zaduní hlas: „Nu Kohn, já jim slibuju, že vyhrajou. Ale pomůžou mi alespoň trochu a koupěj si los!“
Pan Kohn vyhraje v loterii celých šest miliónů. A hned druhý den ho „náhodou“ potká pan Roubíček. „Tak jsem slyšel, Kohn, že je potkalo štěstí. Co s těmi penězi plánujou dělat?“ „No co. Za dva milióny si se Sárou pořídíme pořádný dům. No a pak po miliónu dostanou děti - Mojše, Izák i Rút. Všechny stejně, tak je to spravedlivé,“ odpoví Kohn. „No ale to jim ještě milión zbude?“ zavětří Roubíček, „to by byl hřích nechat takové peníze zahálet! Vědí co? Půjčí mi ho. Nebudou litovat.“ „To nejde,“ brání se Kohn, „za ten milión postavím pomník Hitlerovi.“ „Joj, Hitlerovi?!“ zděsí se Roubíček, „Jsou snad mešugé? Proč zrovna Hitlerovi? Copak nezabil spoustu našich lidí v koncentráku? Copak tam nezemřeli jejich rodiče i většina rodiny? Copak voni sami tam málem nevypustili duši? Nu?“ „To je sice pravda, byl jsem tam,“ odvětí Kohn a vyhrne si rukáv, „ale co myslejí, která čísla jsem vsadil?“
Pan Kohn měl stánek s občerstvením před státní bankou v Praze. A když tak zase prodává své pamlsky, objeví se pan Roubíček a ptá se: „Kohn, vidím, že jim kšefty jdou dobře, a že nemají nouzi. Vědí co? Půjčej mně čtyři tisícovky.“ „To bych moc rád,“ zesmutní Kohn, „ale nejde to.“ „A proč by to nešlo? Kohn, mají srdce!“ „Nu, opravdu to nejde, Roubíček. Dohody se musejí dodržovat. A já tady s tou bankou uzavřel dohodu, že oni nebudou prodávat jídlo, no a já zase nebudu půjčovat peníze.“
Už devět let se Kohn snažil najít štěstí v New Yorku. Ale ne a ne se mu pořádně zadařit. A co víc – i to málo, v čem měl zatím úspěch, se mu přestávalo dařit. Hrozil mu bankrot, žena mu denně nadávala, děti se ho stranily. Už nevěděl jak dál. Tak se vypravil za jedním slavným New Yorským psychologem, aby u něj našel pomoc. Na správné adrese pak otevřel domovní dveře a vešel do malé místnůstky. Z ní vedly dál dvoje dveře. Jedny s nápisem „Miluje svou matku“ druhé „Nesnáší svou matku.“ Kohn vešel do prvních a narazil na další dvojici dveří – „Miluje svého otce“ a „Nesnáší svého otce.“ Přiznal, že otce miluje, což ho přivedlo k dalším dvěma dveřím – „Příjem nad dvacet tisíc měsíčně“ a „Příjem pod dvacet tisíc měsíčně.“ Kohn prošel dveřmi „Příjem pod dvacet tisíc měsíčně“ a ocitl se zpátky na ulici.
Kohn přijede za Roubíčkem z Třebíče do Prahy a Roubíček jej hned provází po krásách prvorepublikové Prahy. A přitom samozřejmě upozorňuje i na význačné židovské osobnosti, které potkávají. V Jindřišské ulici pak ukáže přes vozovku a poznamená: „Támhle jdou dvě nejbohatší, ale zároveň nejošklivější židovky z celé Prahy.“ „Nejbohatší?“ zablýskne se v očích Kohnovi, „nu to se musím jít podívat zblízka.“ Za chvíli se Kohn vrátí a pronese: „Náš veliký Hospodin je spravedlivý!“
V New Yorku je ulice, kde bylo sedm krejčovských podniků. Nedařilo se jim nijak špatně. Ale jednoho dne některého z majitelů napadlo, že by se mu mohlo dařit ještě lépe a že mu pomůže reklama. A tak si do výlohy vyvěsil nápis: „Nejlepší krejčovství v Qeens“. No, jeho soused se nemohl dát zahanbit a hned si vyvěsil nápis: „Nejlepší krejčovství v New Yorku.“ Další hned přidal nápis: „Nejlepší krejčovství státě New York.“ Čtvrtý se však nedal zahanbit nápisem: „Nejlepší krejčovství na východním pobřeží“ a pátý kontroval: „Nejlepší krejčovství ve Spojených státech.“ Šestý pak pro jistotu napsal: „Nejlepší krejčovství na světě.“ Poslední z krejčích, pan Kohn, na to smutně koukal a přemýšlel, jak by se mohl vychválit ještě více. Nakonec napsal prostý nápis: „Nejlepší krejčovství v této ulici.“
Kohn jde po ulici, když najednou se setmí a začne lijavec. Rychle se schová do nejbližšího obchodu, který je zrovna obchodem řeznickým. Kohn se dívá na vystavené zboží a sbíhají se mu sliny. Pak to nevydrží a zeptá se: „Prosím jich, kolik by stál kousek támhleté šunky?“ Vtom se zablýskne a zemí otřese strašlivý hrom. Kohn zvedne oči k nebi a vyčítavě pronese: „No, zeptat se snad můžu, ne?“
„Nu, tak už vědí, Kohn, kde zboží najdou. A neváhají. Vždyť vědí, že váhavým každý kšeft rychle uteče! Ale zase nemusejí být moc hrr. Pěkně se dívají a uvidí – ne že mi přehrabou celej sklad! Moje zboží je pěkně zkraje, nemusejí nic rozbírat. A pozor na gojim, kterým se tady říká mudlojim, ať neudělaj pogrom a nevyrabujou můj sklad – znají je, nerozumějí nám, a tak nám vše ničí. A ani se pak zbožím moc nechlubějí – aby konkurence nepřišla o radost z kšeftování. A vědí co? Až budou doma zanášet do knih bilanci našeho obchodu, nepíšou jen holé fakty – jako kdy zboží převzali a v jakém bylo stavu – napíšou tam i nějakou veselou histórii ze svého života. Až někdo bude jejich poznámky číst, udělá mu to radost. Vždyť, Kohn, oni toho zažili hodně – dneska jsme vzpomněli jen na několik příhod. Ale oni jich maj!“
Tady původní listing končil. Ale abyste nemuseli prohlížet logy, tady jsou anekdoty v nich obsažené:
"Poslouchaj, Kohn, co by delali, kdyby narazili v poušti na lva?"
"Vzal bych flintu a zastrelil ho."
"A kdyby nemeli flintu?"
"Tak ho picnu revolverem."
"A kdyby nemeli revolver?"
"Tak ho uškrtím páskem."
"A co když nemaj pásek?"
"Tak mu narvu kožich do chrtánu a zadusím ho."
"Ale jdou, Kohn, na poušti takový vedro, kde by vzali kožich?"
"Hele voni, Pick, komu vlastne fandej, mne a nebo tý bestii."
(MA-FI-AN)
Chodi Jezis po svete, zda ho nekde poznaji. V Americe si ale kazdy hledi sveho, v Rusku se radeji nedivaji druhemu do oci, v Africe o nem nikdy neslyseli - zkratka nikdo ho nepoznal. A tak uz chodi marne svetem nekolik let. Nakonec dorazi do Izraele. Dojde az do Jeruzalema, a tam sedi Kohn pred barakem a kouri virzinko. Sotva ho Kohn spatri, vyskoci, otoci se do dveri a zarve: "Mojse, Izaku, honem doneste hrebiky a kladivo - uz je tady zas!"
(DrakMrak)
Mladý, petadvacetiletý Žid si prisedne v rychlíku ke staršímu pánovi, rovnež Židovi. Po nekolika minutách jízdy se mladý Žid zeptá staršího:
"Kolik je hodin?"
Starší Žid mlcí a neodpovídá. Mladý Žid si pomyslí:
"Zrejme cizinec."
Zopakuje svou otázku nemecky, anglicky, francouzsky a v yiddish. Ale starší Žid na nic nereaguje. Tesne pred cílovou stanicí vstoupí do vagónu pruvodcí a oznámí:
"Blíží se konecná, budeme vystupovat."
Starší Žid povídá:
"Dekuji, pane pruvodcí."
Mladý Žid se rozhorcene obrátí na staršího:
"Se mnou, clovekem stejné víry nekomunikujete, a s pruvodcím ano?"
Starší Žid klidne odpoví:
"Podívejte, mladý muži. Vy jste se me zeptal, kolik je hodin. Kdybysem vám odpovedel, zeptal byste se me, kam jedu. Oba víme, kde tento vlak koncí, tak byste to hned uhodl. A urcite byste se chtel u me ubytovat na noc. A vzhledem k tomu, ze mám doma hezkou dceru, urcite byste si s ní chtel neco zacít. A uznejte sám: mužu já dát svou jedinou dceru Židovi, který v petadvaceti letech nemá své vlastní hodinky?"
(Matyou)
Ríká starý Ábeles: "Moricku, jak to prijde, že ses v židovské škole ne a ne ucit matematiku a ted když jsme té dali do krestanské, tak studuješ vecer co vecer?"
Moricek: "No víš tati, když voni to ti katolíci myslej smrtelne vážne. Hned nad dverrma visí nejakej pan pribitej na plusu."
(HaRaKa)
Stary obchodnik Taussig umira. Cela rodina postava kolem jeho loze a umirajici sipave povida:
"Saro, zeno moje, jsi tu?"
"Jiste, Mojse, to vis, ze jsem."
"A Arnost, muj prvorozeny syn, je tu taky?"
"Ano, tatinku, jsem tady."
"A Icik, muj mladsi syn, taky?"
"Ano, tatinku, jsme tu vsichni."
"A KDO JE VE KSEFTE?!"
(Pripluv)
Kohn: "Své nejmladší dceři dám
200 tisíc, prostřední 300 tisíc a
nejstarší 500 tisíc." Roubícek: "A
nerácej snad mít ješte nejakou
starší?"
(Robbies7 a Allies7)
Levi a Samuel krácejí vecer
Centrálním Parkem. Najednou se
před nimi objeví lupic, který na ne
míří pistolí a žádá po nich všechny
peníze, které mají u sebe. Levi
vyndá z peneženky 100 dolarů a
podává je Samuelovi: "Samueli, já
skoro zapomnel, že jim dlužím 100
dolarů. Tady jsou."
(Robbies7 a Allies7)
Kohn jde k Roubíckovi, pujcit si vozejk. Cestou ho však prepadly obavy a Khon si ríká: „Roubícek je lakomec, on mi ten vozejk nepujcí.”
Presto jde dál, ale pred Roubíckovým domem zase mudruje: „No jo, Roubícek je lakomej, ten mi ten vozejk urcite nepujcí.”
Nakonec vystoupá do tretího patra, zazvoní na Roubícka a když mu prijde otevrít, povídá: „Roubícek, když jsou taková svine, tak si ten vozejk nechaj.”
(Jaulik)
Hele táto, rekne Sára svému muži Kohnovi, musíme dceri do pokoje porídit rolety.
Vecer když se svlíká, Roubícek odnaproti ji okukuje.
Ale Sáro, to chce rozum, jaképak rolety, vymeníte si pokoje a rolety bude kupovat Roubícek.
(Mireksen)
Pan Kohn jde z krámu s nákupem. Jde kolem baráku Pana Roubicka a pan Roubicek povídá ,,Pane Kohn pojdte se vykoupat mám nový bazén" . A pan Kohn se otocí a povídá ,,Co bych tam delal plavat neumim a chcát se mi nechce".
(Jalav2)
Prijde Kohn k doktorovi: „Pán tochtor, mi se u ten pširoseny delá takofy boula.”
Doktor ho prohlédne a uklidní: „Kohne, to nic není, to ti roste tretí varle. Prohlídka byla jednoduchá, zaplatíš jenom sto korun.”
Kohn podekuje, zaplatí, vyjde ven a po židácku premýšlí: „No jo, ale sto korun jsou také peníze. Jak já je dostanu zpátky?”
Když vtom potká Icika: „Icik, pojd se vsadit o stovku, že budeme mít oba dohromady pet koulí.”
Icik souhlasí a plácnou si. Kohn zacne rozepínat kalhoty, aby predvedl dukaz, když ho Icik preruší: „Hele, Kohn, ty se ješte nevysvlíkat. Jak nemáš štyry, taks prohrál. Já mám jenom jedna!”
(vlasem)
Kohn se chlubi, jakou ma krasnou zenu. Roubicek si ho vezme stranou.
„Poslouchaj, oni opravdu nevedi, ze jejich zena ma milence?”
„No a?” odvetí klidne Kohn. „Je se radsi podilim padesati procenty na dobrem kseftu nez sty procenty na spatnem.”
(E71man)
Prijde Žid do obchodu s náboženskými potrebami - rozhodnutý, že prijme krestanskou víru a že si tedy koupí ten krucifix. Ukáže na jeden a ptá se prodavace, kolik stojí. "Tisíc korun," odpoví prodavac. "Hm, to je moc," rekne Žid. Rozhlídne se a ukáže na jiný: "A kolik by stál tadyhle ten bez toho atleta?"
(Papr82)
Kohn vidí v galeri obraz Narození Páne a ríká si "Ty krestani jsou teda divní. Na šaty nemají, spí v chléve, ale musí se nechat vymalovat od Rembranta."
(Seal Smith)