PERLEŤÁŘSTVÍ V BEDNÁREČKU

Vznik: Domácká výroba

Výroba perleťových knoflíků má v tomto kraji a hlavně v této vesnici dlouhou tradici. Podle starých pamětníků v Bednárečku se rozběhla ještě dávno před 1.světovou válkou. Dostala se sem krátce po zavedení v kolébce perleťářského průmyslu v Žirovnici, kam byl tento průmysl přiveden z Vídně panem Josefem Žampachem v roce 1864 a záhy se značně rozšířil.

Původně byl tento průmysl zanesen z Ameriky do Vídně, kde mnoho lidí ze zdejšího kraje pracovalo a tomuto řemeslu se vyučilo.

Primitivní výroba

Ještě dříve než zde byla postavena továrna, vyráběly se knoflíky ručně „po domácku”. Podle vyprávění pamětníků se zde již kolem roku 1875 dělaly knoflíky jednoduchých tvarů a odváděly mistrům do Žirovnice.

Původní ruční výroba knoflíků (říkávalo se ručně dodělávat, trádovat, dírkovat, šrupovat, šlejfovat, pulírovat, atd.) se prováděla pomocí ze dřeva zhotovených nástrojů a nářadí.

Šlus (futro) sloužilo k šrupování, trádování, dírkování, leštění knoflíků atd. Trádovalo se auserštálem nebo hulštálem, podle potřeby fasony. Dírkování se dělalo pomocí fírku na 4 díry nebo na 2 díry a brusnému pilníku se říkalo „štál“. Leštění se dělo v plátěném pytli. Knoflíky, které měly být vyleštěny, se nasypaly dovnitř s pilinami a leštícím práškem triplem. Dva dělníci uchopili pytel každý z jedné strany, stáli proti sobě a střídavě tahali, čímž knoflíky uvnitř běhaly sem a tam a třením o stěny dostávaly lesk.

Samozřejmě takováto ruční primitivní zařízení nedovolovala zhotovit tolik a ani přesné a pravidelné výrobky jako pozdější stroje. Vadnému zboží se říkávalo aušus.

Perleťárna

Jan Fišer, majitel továrny, začal v Bednárečku provozovat výrobu perleťových knoflíků již kolem roku 1899, a to na místech, kde stojí nynější budova továrny. Původně stál na tomto místě mlýn (Josefa Bílkovského) s vodním pohonem. Z takzvaných vantrok se pouštěla voda na kola, prý zde byla celkem tři.

Dvě kola poháněla mlýn a jedno pilu. Mlynář Bílkovský pronajal Fišerovi 3 místnosti s vodním pohonem. Původně mu snad uvolnil jedno kolo, které pohánělo pilu. Továrník Fišer sem navezl stroje, které byly dovezeny z Ameriky, zařídil dílnu a tak začal s výrobou v menším měřítku. Pracovalo se zde pro něho také hodně po domácku, jak je patrné z toho, že ještě sem tam po stavení stojí tzv. dřevěný ponk. Lidé brzy poznávali, že se jim mnohem lépe žije při výrobě perleťových knoflíků a začali vyměňovat dřívější tkalcovskou a jinou výrobu za soustruhy. Podle starých pamětníků nebylo ve vsi snad jediné stavení, kde by se byly nevyráběly knoflíky. I rolníci po skončení svých prací dělali knoflíky, nebo jak se říkávalo „čamrdy“.

Rozmach

Do vsi se začali stahovat dělníci z okolních vesnic, dělníků stále přibývalo a výroba tak byla rozšiřována. Vodní mlýn byl zrušen, přestalo se mlít a začaly se vyrábět knoflíky na celém bývalém mlýnském prostoru. Fišer koupil od mlynáře Bílkovského celý mlýn a v pozdějších letech budovu rozšířil o další poschodí. Prostor nově zařídil, přikoupil nové stroje, postavil parní stroj s továrním komínem, 2 turbíny na vodu (jednu na pohánění strojů, druhou na dynamo na osvětlení továrny). Později byl postaven benzínový motor (15 HP) a po válce byl předělán na plyn.

Tehdejší doby byly blahobytem obce. Dělník si podle druhu práce a šikovnosti vydělal 8-10-12 zl týdně. Pamětníci vzpomínají, že tehdy neexistovala bída.Pořádaly se zábavy i ve všední dny, a to v obou hostincích. Hudba, zpěv a bezstarostný život zahaloval naši ves. Peněz bylo dost, jak je vidět z toho, že mnohý dělník v sobotu po výplatě, když odvedl svojí práci a dostal peníze, dal se doma do pucu (jak se říkávalo) a navracel se do práce až někdy v úterý nebo ve středu. Ostatní dny a noci hýřil po hospodách. Aby se pak dohnal ztracený čas, pracovalo se celou noc a celý den, čemuž říkali staří čamrdáři, že dělají „turchmarš“. Příští týden se toto opakovalo a v hospodách bylo stále veselo.

Perleťářský průmysl dosáhl u nás největšího rozmachu od roku 1900 až do první světové války 1914-1918. Suroviny sem byly dováženy až ve 12ti vagónech najednou. V továrně bylo zaměstnáno cca 100 dělníků a dělnic, po domácku pak dalších 50 dělníků. Tedy celkem v plném provozu na 150 dělníků – rodin v místě a okolí mělo slušnou obživu.

Během války pak výroba opadla, protože dovoz surovin hlavně z anglických trhů byl takřka nemožný.

Po první světové válce

I po válce se zdejšímu průmyslu nevedlo špatně. Zboží se neprodávalo jen v tuzemsku, ale velká část díky své kvalitě se exportovala do evropských zemí, do Asie, Ameriky a vůbec celého světa.

Po zavedení elektrického proudu do vsi v roce 1926 se namáhavý pohon „na šlapání“ nahradil eletromotorem. V této době si zdejší dělník vydělal průměrně 500-800 Kč dle zařazení. Že stále čamrdářům na penězích moc nezáleželo, je patrné z historek, kdy si zapalovali 20 Kč cigarety (např. St. Hamzal). Tři dny se dělalo a tři dny se pilo. Vesnice Bednáreček a její veselý a lehký život byly daleko široko známy.

Bohužel ač po zboží byla hladová poptávka, surovin byl nedostatek. Hlavně následkem války, dovoz surové perleti z anglických trhů byl úplně zastaven. Začaly se zpracovávat perleťové odpadky, které ještě před válkou byly vyhozeny jako nepotřebné. Překopávaly se cesty, dobývaly staré hromady a mnoho stavení vykopávalo odpad, který byl zavezen pod podlahou (pod „žentourem“). Před tím se nikomu ani nezdálo, jakou cenou surovinou jsou dlážděny cesty nebo jakou hodnotu skrývá odpad zavezený do škarpy.Vykopávaly se staré zavážky se zbytky mušlí a vyrábělo se z tohoto odpadu. Hostinský Bílkovský dokonce zbořil svůj dům, protože na jeho základy použil zbytky mušlí. Za ztržené peníze postavil nejen nový dům, ale dařilo se mu tak dobře, že si hned po válce pořídil první automobil ve vsi.

Doba stagnace

Bohužel po zboží byla stále menší a menší poptávka. Ceny klesaly a tím i mzdy dělníků. Továrna přestala téměř úplně pracovat. Menší výrobci omezili výrobu na polovic nebo přestali úplně pracovat. Přišel rok 1927-28 a začátek krize. Velká část dělníků byla bez zaměstnání a jejich řady neustále houstly. Průmysl, který dával obci téměř hlavní obživu a části okolí, pomalu zanikal. Zboží se podbízelo a mnohdy se prodávalo levněji, než byla jeho výrobní cena. Celá řada perleťářů povětšinou z Žirovnice přišla i o veškerý majetek i s chalupou. Rychlé změny cen nadělaly z perleťářů chudáky. Začaly se šířit konkurzy a bankroty.

K celkové situaci značně přispívaly tehdejší světové poměry – vysoká cla (vystupňovaná v celní válku) a ze značné míry také japonská konkurence.

Vynalézavost perleťářského průmyslu

Zboží nešlo na odbyt, říkávalo se, že „čamrdy nejdou“. Mnozí vymýšleli a začali perletí nahrazovat všechny možné jiné výrobky, začaly se dělat umělecké věci – různé rytiny, popelníčky, brože, kytky aj. Později se začaly vyrábět perleťové lístky, různé perleťové květiny jako lekníny a růže, a řada jiných fantazií. Nápad to byl neobyčejně šťastný, protože květiny z perleti hýřily barvami.

V roce 1934 si firma Stanislav Bílkovský z Bednárečku nechala patentovat:

• Perleťový šnek jako držák lustru a stínidlo
• Perleťová růžice jako stínidlo na lustru
• Perleťová mušle sloužící jako spodek nástěnné lampy.

Firma Fišer začala s výrobou perleťové drti a perleťovými obklady. Provádělo se perleťování zdí, omítek, fasád a výkladů (např. v některých pražských palácích).

Perleť se zhodnocovala až do krajnosti a využívala se každá možnost.

Druhá světová válka

Již od roku 1938 začala živější poptávka po knoflíkách. Zase začaly stavět domky, rozšiřovat dílny. Ceny šly raketově nahoru. Vzmáhal se černý trh a mnoho lidí si zřídilo domácí fušerskou výrobu. Během prvního roku války se ceny téměř zdvojnásobily a pak stále stoupaly až do nekonečných výšek. Některé knoflíky podražili až 1000%-2000% a víc, koncem války ceny černého trhu stouply na 3000%. Zpeněžil se každý odpad, méně kvalitní zboží se prodávalo jako kvalitní a stále bylo málo. Ceny knoflíků byly 180-300 Kč.

Jenže o peníze pomalu nikdo nestál a k prodeji zboží za peníze se nikdo nenutil. Ostatně peněz bylo u obchodníků s černým zbožím spousty. Každý, kdo s něčím obchodoval měl peněz plné kapsy. Zboží stále ubývalo a penězům se přestalo věřit. A tak se začalo zboží vyměňovat, většinou se dělaly obchody za živobytí.

Kde co bylo, jakýkoliv odpad z perleti se zpracoval. A pak již nebylo z čeho vyrábět. Knoflíky se začaly dělat z různých „mas“, pryskyřice a papíru.Ale stále se všechno prodalo, každý „šmejd“ za drahé peníze. Chodily cenové kontroly, dávaly pokuty za obcházení ceníků a účtování vysokých cen. Pokuty to byly značné a mnohdy šly až do statisíců (např. Jan Smíčka z Žirovnice hradil 750.000 Kč).

Výrobci a obchodníci měli peněz dost, ale i dělníci se neměli špatně. Jen za peníze již nebylo pomalu nic ke koupi. Každý byl nervózní stále novými nařízeními, odvody na práce do Říše, totálním nasazováním ve zbrojních podnicích, pracovními povinnostmi a konečně nekonečným průtahem války.

Výrobní družstva

Po komunistickém převratu v roce 1948 byly perleťářské továrny a dílny znárodněny. 26.7.1949 bylo převedeno 26 řemeslných podniků a 55 podniků výrobního družstva Perlex do národního podniku Koh-i-noor výroba perleťových knoflíků. Závod v Žirovnici podléhal Okresnímu národnímu výboru v Kamenici nad Lipou a od roku 1953 Krajskému národnímu výboru v Jihlavě. V roce 1956 se změnil název podniku na Knoflíkářský průmysl Žirovnice, národní podnik. Nedostatek knoflíků pro oděvní průmysl vedl ke změnám výroby. V letech 1960-62 se začaly dělat knoflíky z perleťového polyesteru.

K samotné keši: