Chebske povesti - Krejciho dcera Multi-cache

Nedaleko Chebu ve vesnici Treunitz, zvané dnes Dřenice, žil před dávnými časy krejčovský mistr. Jeho dílna patřila mezi nejvyhledávanější v kraji a není tedy divu, že práce měl vždy dostatek. Tak jak bylo v té době zvykem, obstarával řemeslo se svým tovaryšem.
 
Jak kvetlo řemeslo, rozkvétalo i všechno v mistrově okolí. Také jeho dcera, která byla vskutku krásná a vždy usměvavá. Ve všem mu v domácnosti vydatně a ráda pomáhala. Každý den poklidila světnici, napekla a uvařila dobré jídlo a zbyl-li čas, vypomohla i s drobnou prací v dílně.
 
Každý týden, vždy v úterý po obědě, se mistr vpravil do města Chebu, aby vyzvěděl novinky, odevzdal vyhotovenou práci a za utržené peníze nakoupil vše potřebné pro dílnu i pro domácnost.
 
Na zápraží se pokaždé rozloučil se svou milou dcerou, na záda hodil ranec s vyhotovenými oděvy a vyrazil. Tak to šlo každý týden, měsíc, rok co rok.
 
Jednou, několik dnů před koncem zimy, mistrova dcera těžce ochuravěla. Krejčí byl nešťastný. Rozhodl se, že toho dne do města nepůjde, i kdyby měl přijít o svůj několikatýdenní výdělek.
 
„Dceruško má, musím zůstat s tebou,“ stále jen opakoval.
 
„Jen běž, neboj se o mě, tatínku,“ bylo jediné, co toho dne dcerka vypravila.
 
Těžké bylo jeho rozhodování. Jít, jak si přeje dcera, nebo u ní raději zůstat?
 
Toho dne musel odevzdat jednomu bohatému měšťanovi šaty, které byly určeny na slavnostní uvítání vzácných hostů až z daleké Vídně. Šlo vskutku o překrásný oděv, na který byl mistr právem hrdý. Byl střižený podle poslední módy, plný překrásných krajek a vše zdobila zlatá a stříbrná nit.
 
„Nezajdu-li dnes do města, utrpí moje řemeslo hanbu, půjdu-li, mohu zároveň navštívit městského doktora a požádat ho o radu.“
 
Po dlouhém váhání se rozhodl, že do města přece jen zajde. Přikázal tedy tovaryšovi, aby o dceru v době jeho nepřítomnosti pečoval a aby se ani na krok od ní nevzdaloval. Sebral zabalené šaty, rozloučil se a vyrazil.
 
Nešlo se mu lehce. Do tváře ho šlehal studený, mrazivý vítr a vločky okolo něj tančily, jako kdyby byly živé. Měl pocit, že cesta, kterou jindy šel ne více než půldruhé hodiny, mu dnes trvá nekonečně dlouho.
 
Byl už asi v půli cesty mezi Dřenicí a Chebem, když v dáli před sebou zahlédl nevelké, ale jasné blikající světélko.
 
Co to asi může být, vždyť tímto směrem není žádné stavení? „Snad jsem v tom nečase nesešel z cesty,“ opakoval si a opatrně se blížil k místu, odkud světlo blikalo. Se zatajeným dechem udiveně pozoroval, že poblikává volně ve vzduchu. Stále a se stejnou intenzitou.
 
Popadl ho strach, ale šel blíž, jako by ho k tomu místu táhla neznámá tajemná síla. Pokoušel se vzdorovat, ale marně. Stále něco vedlo jeho nohy k tomu zvláštnímu světlu. V tom zaslechl hlas. Někdo nebo spíš něco k němu promlouvalo: „Neboj se o svou dceru, uzdraví se!“
 
Než se krejčí vzpamatoval, hlas utichl a světélko zmizelo. Udivený muž odložil ranec se zbožím a rychle spěchal k sošce Panny Marie, která stála opodál, aby se pomodlil. I slíbil Bohu, že pokud se jeho dcera skutečně uzdraví, vystaví na místě, kde se zjevilo podivné světélko a dalo mu tolik naděje, kapli.
 
S rancem na zádech pospíchal dál do města. Zde vyřídil vše potřebné. Vyzvěděl novinky, odevzdal vyhotovenou práci, za kterou dostal odměnou měšec plný zlaťáků, nakoupil pro dílnu i pro domácnost a od doktora si vyzvedl mast a rady.
 
Cestou zpět, jak spěchal a myslel jen na svou dcerku, ani nevzpomněl na to, co se mu vlastně při cestě do města přihodilo. Vítr už nefoukal s takovou silou, sníh přestal padat a chvílemi vysvitlo slunce.
 
Před zápražím stála dcera a už z dálky na něj mávala. Usmívala se a oči jí zářily radostí. Po nemoci žádné známky.
 
V ten okamžik si mistr krejčí vzpomněl na zvláštní příhodu a jak slíbil, tak také učinil. Na místě, kde mu dalo světlo naději, nechal vystavět kapli.