Long Description
Pokud se chcete dozvědět něco víc o zámku, kde se natáčely filmy Šíleně smutná princezna (slavná lodičková scéna) a Bílá paní, přečtěte si listing tématicky spřízněné kešky Zámek Blatná - GCVQD5. A nejlépe si rovnou jděte zámek prohlédnout. Až skončíte, můžete kolem nejstarších částí zámku, které se nacházejí vpravo od dřevěného můstku, projít do zámeckého parku.
Blatenský zámecký park se vymyká z běžného konceptu jiných zámeckých parků tím, jak důležitou roli v něm hraje voda. Samotný zámek stojí vlastně na ostrově a původně byl přístupný pouze po padacím mostě. Okolo zámku je na vodě několik ostrovů zarostlých většinou olšemi. Ve vodě pak kvetou stulíky a lekníny.
Celý park je vlastně oborou určenou pro chov daňků. Má celkovou rozlohu 42 ha a je veřejnosti trvale přístupný. Lidé si tudy zkracovali cestu přes město už za časů Ferdinanda Hildtprandta, tchána současné majitelky, paní Kornélie
Východní část parku, která navazuje na zámecký areál, je tvořena loukou se soliterními stromy, v její jižní části pak stojí empírový dům, kde dnes žije rodina Hildprantů. Tato úprava vznikla z původní obory za Františka Hildprandta. V této části parku najdeme kromě jiných zajímavých stromů také ořešák černý, který byl 11.10. 2011 pojmenován Ořešák Jana Evangelisty Purkyně. Jan Evangelista Purkyně, pozdější slavný biolog, působil v l. 1810– 1813 jako vychovatel v rodině Hildprandtů na zámku Blatná.
Větší část parku má charakter lužního lesa a prochází jí lipová alej s průhledy na travnaté plochy. Toto území bylo uchováno v původní podobě se sejpy dávných rýžovišť zlata porostlými letitými stromy. Celý park je protkán potůčky, mostky a cestičkami s nádhernými alejemi.
V roce 1810 současně s výstavbou nové silnice nechal baron František vybudovat v jihozápadní části parku uměle vytvořené návrší se skalami a v něm pak vytvořit jeskyně propojené kamennými chodbami. V dobách napoleonských válek poskytla tato úprava parku práci a výdělek tehdejším obyvatelům panství. V parku bývala také oranžérie, divadlo, švýcarský dům, myslivna a střelnice, ale tyto stavby už patří minulosti.
Oblíbenou atrakcí zámeckého parku je početné stádo daňků skvrnitých, kteří se zde volně popásají a jsou velmi krotcí. Ozdobou parku je množství věkovitých dubů, z nichž už bohužel mnoho podlehlo zubu času. K nejznámějším patří Dub královny Johanky.
Býval to statný a vysoký památný strom v zahradě zámku. Oficiálně jako památný vyhlášen nebyl, zákona o ochraně přírody z roku 1992 se nedožil. Prý pod ním sedávala královna Johanka z Rožmitálu, než si vzala krále Jiřího. Vypráví se, že si pod tímto stromem před sňatkem často povídali a dokonce si tu dali i slovo. Dokud byl dub zdravý, tyčil se přes 30 metrů vysoko a jeho kmen dosahoval průměru 180 centimetrů. Pak ale korunu stromu srazil blesk a v sedmdesátých letech už ze stromu nebylo víc než 7 metrů vysoké torzo s vypálenou dutinou. I to ale bylo pozoruhodné, dutina se ve výšce 1-3 metrů na mnoha místech otevřela a jen umocňovala dojem z 800 let věku. Královnu Johanku měli lidé rádi a pozitivní vztah přetrval věky díky pověsti: Komu se prý Johanka u dubu zjeví, bude mít štěstí a radost. V 80. letech 20. století se ale i majestátní torzo rozpadlo a z kmene už zůstaly jen dva pahýly. V květnu 2002 při natáčení televizního pořadu Paměť stromů u těchto pozůstatků Luděk Munzar prorokoval, že tady už se Johanka nezjeví. Jeho slova se bohužel vyplnila, ještě roku 2002 smetla zbytek stromu povodeň. Podoba stromu se dochovala na mnoha malbách a kresbách, nejznámější pocházely od akademického malíře Jaroslava Turka. Ve svých verších ho (ve stejnojmenné sbírce) zachytil i básník Ladislav Stehlík.
Ladislav Stehlík: Dub královny Johanky:
Houslovým klíčem kapradiny
slunce odmyká jaro
tůním probouzí zrak
zobáčky ptačí rozklokotá
v rašící oboře
za starým vodním hradem
kde věž a arkýře
pokaždé dvojitě zřím.
Jednou z modrava nebe
Po druhé v blankytné hládi.
Kolikrát v stříbře zrcadla
jsem spatřil sličnou tvář
jež patřívala české královně
a žije stále v blahé paměti.
zůstal tu po ní leknínový květen s chvějivou chůzí bankou v listoví
jakou tu mají paní v závojích
na starobylé malbě ve věži.
Kolikrát se tu moje chlapectví
zasnilo pod jedním dubem letitým
který už uvnitř celý vyhořel.
Dnes bez jediné snítky zelené
tak plný jizev a ran na kmeni
tu tiše trčí
troska z bezčasí
tma tmy a hrobu hrob.
Jen prudké ťukání datla
svým rytmem milence plaší
a červnové večery teplé
jsou teskně rozeznívány
žabími chorovody
ve vůni sen
zatím co nad vodou syčí
hořáky bzukoty komářího.
Brouci roháči z celé obory
se sem sletují
k prudkým zápasům lásky
jak daňci k říji
jejichž nádherné paroží
tu opakují houby kuřátka
a podzim na trouchni pařezů
kouzlívá jim větvivou houbičku
kterou už dávno pokřtili.
Překrásným jménem krásorůžek
Nic tu nemůže rozšumnět strom
pod jehož kůrou míra nezavzlykne
jen láska umí křesat zpěv i z ran
a zalíti je pryskyřicí slz
a dlouho trvá než se zajizví
a dlouho ještě hmátne živý cit
po čerstvé kůře
kterou rozbolí
i kradmý dotek náhlé vzpomínky.
Jak může lásce někdo rozšumět
kdo její hoře nikdy nezakusil?
Lehounký krokem z nenávratna
dvojice dávná
Adél a Jan
zeleným stínem lehce oděná
v zákrutu cesty se mi mihla.
Hraběcí kočár právě zastavil
na čistém písku uprostřed nádvoří
a vyšel z něho dívčí obličej
zvídavé oči jemná vlna úst
Nežli se po něm stačím ohlédnout
Plavými kroky mizí na schodech.
V knihovně dumá mladý preceptor
v modravém fráčku
jak se nosíval.
Snad právě splnil svoji povinnost
a oddává se vlastním zálibám.
Překládá verše drahých básníků
či zkoumá něco v temné komoře?
Kráčejí ve dvou hlavy u sebe
alejí dubů v zlatém slunečnu
svou hořkou vůni.
Kvetoucí střemcha prudce vydychla
svou hořkou vůni
když tu rozpřádal
učené řeči z tajů přírody
i se sny se jí někdy svěřoval
na cestě vědy
kterou by šel rád.
Dovoněl brslen
Plody nasadil
podobné tvarem kněžským kvadrátkům
a z mlhy něžný dialog
Potom se cesty navždy rozešly.
Ta jeho stoupá strmě za slávou
a její končí v horách Meranu
Když pečetila jeden vonný listopad
od svíce náhle zaplál její šat
a skončila jak předtím jeho dopisy
jež změnily se v popel troud a dým
A její listy?
Dávno po smrti
je všechna našli v tajné zásuvce
a mladí četli plni údivu
co zpravidla se synem neříká.
Jak může lásku někdo pochopit
kdo její hoře nikdy nepoznal?
Už dávno z Písku přiharcoval vůz,
a zastavil se U českého lva
jediný herec vyšel z podplachtí
a kolem vody míří do zámku
vcházeje branou
jako by byl zván.
Kdo rozšifruje písmo života
jejž píše jeho potácivý krok?
Tvář nalíčenou vlastní bledostí
z pudřenky smrti
zrylo rydlo běd
jak příkrov rakve tíží víčka snů
a v očích studí těžké pavoučí.
Ztupí čas někdy ostny výčitek
pro jeho lásku s dvěma sestrami?
Z toho ráje
věčně syčel had
a jedou srdce vždycky uštkl z tmy.
Co z hroznu ženství zakázaně bral
to pohoršením bylo ostatním.
Pro tuto lásku bloudil stále štván
od města k městu s houfem aktérů
a křísil z hrobu české divadlo.
Tak blízko skonu vyšel z obory
kde tehdy stálo malé jeviště
na němž hrál jednou.
Ještě netuší
že brzy skončí jeho bludná pouť
ustane nemoc
bída
toulky
trápení
žárlivá zloba starých nepřátel
a napověděv malý zvoneček
mu záhy v Plzni oči zatlačí
v zákrutu cesty vyšli milenci
blaženi láskou.
Hlavy u sebe
usedli tiše v stínu na lávce
a jistě neví ani jeden z nich
kde kdysi stálo staré divadlo
Já vím
a stále myslím na dva malíře
nad jejichž kroky přelétlo sto let.
První z nich poznal v mládí zdejší kraj
a druhý zvídá mladost otcovu.
Bažantí peří rozžal barvami
jež stále září jako vzácný šperk
na jednom z jeho lovných zátiší.
Co představuje jiný obrázek
jejž na místě tu kreslí pro Květy
sám Josef Mánes
jeho starší druh?
K vodnímu zámku labuť přikouzlil
paroží daňků dal nést oblohou
na mostě duní prudký koňský cval
a nad komíny šumí táhlý čapí let.
Pod tužkou vyšly
z pavučiny čar
jak snový úsvit tváře barones.
Tichounce před ním stojím modelem
a štíhlých prstů někdy bojí se
když dlouhým nehtem škrábnou o papír.
V padání rosy pobíhá tu sám
se žlutou růží v zhaslém pohledu
již marně hledal v lesích šumavských.
Když v listí houstne vlhký modrý stín
světlo se mění v plavý přelud žen
a jeho obdiv rajské nahoty
se s křivkou boků dlouze mazlívá
tu žlutou růži nikde nenašel
a krásné ženy z očí odešly
jen jejich vůně vchází do chřípí
neodvane ji jednou průvan tmy.
Je zase červen
V staré oboře
teplounké deště prší do listí
ťukají do vod sladká vábení
a v travách zháší zvučné jiskry včel.
Kukačka ťuká
Tiše naslouchám
kolik mi ještě odpočítá let
Jen arkýře a vyhořelý dub
tu pamatují pannu Johanku
kterou král Jiří blahé paměti
si po oddavkách vezl na svůj hrad
A učinil ji českou královnou.
Co já o ní vím?
Tu chvíli vánek růži rozvoněl
a z hloubi stínů zazněl lesní roh.
Pro krásnou paní
mladí rytíři
lámali dřevce v mnoha turnajích
a nádvořími zněly fanfáry
když věnčívaly hlavy vítězům.
Sám švagr králův vedl poselství
jež více zemí koňmo projelo
od Blatné tehdy směrem na západ
až k mořské skále
kde už končil svět.
Poupátko krásné
českou princeznu
do Němec vdali příliš maličkou
Když porodila první děťátko
stavěli k rakvi bledé stráže švec
V Míšni jsem viděl její náhrobek
a slzou jsem k ní domov přivolal
Kadidlo odplyň
Slunce láká ven
mravenčí chůvy kukly vynášet
a defilírka dětských kočárků
na cestách parků znova začíná
s šámavou chůzí starých babiček
jež dávno mají všechno za sebou.
Opojně šumí příval zeleně
jak mladé víno
Teskný rybář snů
tu lovím z oblak dávné chlapectví
pel vracím křídlům
hudbu prameni
lesk dívčím vlasům
vůni růžím rtů
Co tanec vteřin v stínu orloje
nad bránou erby
měnící se v prach
a v dumné tůni obraz královnin?
Na to by mohla odpovědět tma
zrcadlo luny v černém stříbře vod
A starý dub
jejž navštěvuje blesk.
A kdo vlastně byla královna Johanka? Johana z Rožmitálu (* kolem 1430? – 12. listopad 1475, Mělník) byla česká královna a manželka Jiřího z Poděbrad. Stejně jako její manžel, i Johana byla jedinou českou královnou pocházející ze stavu domácí šlechty.
Po boku Jiřího se tak Johana stala v roce 1458 korunovanou královnou. Johana byla velkou Jiřího oporou také v politice, kdy mu byla nejen rádcem, ale sama se na ní aktivně účastnila – účastnila se jeho politických jednání. Získala si ovšem uznání i jako manželka a matka. Ke svým vlastním i nevlastním dětem do králova sídla na Starém Městě v Praze přijala i mladičkého Matyáše Korvína a saskou princeznu. Johana svému bratrovi Lvovi propůjčila svůj průvodní list na cestu po západní Evropě v letech 1465-7 a prosadila svého synovce Zdeňka Lva za člena zemské rady. Pro manžela dala zhotovit tzv. Modlitební knihu krále Jiřího s krásnými ilustracemi. Když roku 1464 papež Pavel II. prohlásil Jiřího za kacíře a uvrhl Čechy do klatby, vztahovalo se to i na jeho ženu a děti. V srpnu 1470 svolala královna zemskou hotovost a v jejím čele se vydala proti vojsku Matyáše Korvína. Jako královně-vdově (Jiří zemřel v roce 1471) se jí podařilo prosadit Jiřího záměr a českým králem se stal Vladislav Jagellonský. Nový král si byl dobře vědom významu osobnosti královny-vdovy a Johana mu byla velkým pomocníkem. Roku 1473 Johana zahájila zemský sněm v Benešově, kde stavům připomněla politický odkaz svého manžela a jeho snahu o kompromis mezi katolicismem a utrakvismem. Asi od roku 1473 Johana přesídlila do sídla českých královských vdov, věnného města Mělníka. Zdejší královské kolegiátní kapitule sv. Petra a Pavla odkázala šest tisíc hřiven stříbrných. Královna Johana zemřela 12. listopadu 1475. Podle své poslední vůle měla spočinout v mělnickém kostele, jiné prameny však uvádějí, že byla pohřbena v chrámu sv. Víta vedle Jiřího z Poděbrad a pohřbu se zúčastnil i Vladislav Jagellonský. Jiné zdroje ale uvádějí i jiná místa pohřbu královny
A teď už k vlastní kešce. Čeká Vás test z botaniky a také z poezie. V létě nemusí být luštění nijak zvlášť obtížné, ale když stromy na zimu ztratí listí, může být obtížnost poměrně vysoká. Na začátku Vás také chceme upozornit, že v parku je povoleno chodit pouze po cestách. Všechno luštění a hledání jsme se proto snažili udělat tak, aby nebylo nutné toto pravidlo porušovat.
Pokud vyluštíte správně první úkol, získáte souřadnice mikrokeše, ve které je ukrytý úkol druhý. Jeho vyluštěním pak získáte souřadnice finále. Do parku si s sebou rozhodně vezměte listing nebo alespoň přístroj, na kterém si ho můžete zobrazit. A teď už hurá na první úkol:
Hledáme souřadnice ve tvaru: N 49°25. ABC E 013°52. DEF
Správná čísla zjistíte tak, že za písmena dosadíte číslo stromu, který se nachází na níže uvedených souřadnicích:
Písmeno A : N 49°25. 402 E 013°52.624
Písmeno B : N 49°25. 408 E 013°52.600
Písmeno C : N 49°25. 376 E 013°52.565
Písmeno D : N 49°25. 406 E 013°52.671
Písmeno E : N 49°25. 439 E 013°52.597
Písmeno F : N 49°25. 407 E 013°52.571
Významné stromy v zámeckém parku:
Borovice limba 0
Buk červenolistý 5
Dub letní 7
Javor amurský 9
Jasan převislý 3
Jasan ztepilý 4
Jilm vaz 1
Katalpa obecná 5
Křídlatec trojlistý 8
Lípa srdčitá 6
Modřín opadavý 2
Olše lepkavá 0
Ořešák černý 4
Šeřík čínský 9
Kontrolní součet:24
K odlovu kešky:
Při vyzvedávání mikrokešky buďte, prosím, velmi opatrní. Je uložena poblíž poměrně frekventovaného místa. Chtěli jsme ji ale uložit do míst, kde stával Dub královny Johanky a zároveň jsme museli myslet na to, abychom se nedostali do kolize s keškou Zámek Blatná - GCVQD5. Tím se výběr umístění značně zúžil. Kontrolní součet celých souřadnic finálky: N-29 E- 18
V místě umístění finálky bývá poměrně klid. Dbejte, prosím, na její opětovné řádné zamaskování.
Park je v zimním období otevřen každý den od 6:00 do 18:00 a v letním od 6:00 do 20:00. Jednorázové vstupné do zámeckého parku činí 25 Kč. Více informací zde.
Zdroj informací: internet, L. Kočovská, R. Vokrojová, M. Šobr, P. Štěrba: Stromoknížka, Pavel Toufar. Od Blatné k Otavě
