Jaroslav Heyrovský byl český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959.
Studoval na Univerzitě Karlově, poté odešel na University College London, kde se zabýval fyzikální chemií. Zde získal titul bakaláře přírodních věd a v rámci postgraduálního studia se začal zajímat o elektrochemii. Během první světové války sloužil jako zdravotník v Innsbrucku. Po válce působil na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1926 stal profesorem. Roku 1922 objevil polarografii, což je metoda měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat cenné informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Výsledků se využívá při chemické analýze i při základním fyzikálně-chemickém výzkumu. Pro urychlení zaznamenávání hodnot s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který tyto křivky automaticky zaznamenával. Za tento objev a rozpracování analytické polarografické metody v roce 1959, kdy byl na Nobelovu cenu nominován již poosmnácté, získal Nobelovu cenu za chemii.
Během druhé světové války, přestože v Protektorátu byly univerzity zavřené, mohl dále vědecky pracovat. Po válce byl vzhledem k tomuto povolení vědeckého výzkumu obviněn z kolaborace, která mu ovšem nebyla nikdy prokázána. V roce 1951 spoluzakládal Polarografický ústav, v jehož čele stál do roku 1963. Poté odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel v roce 1967 ve smíchovském sanatoriu. Byl ženatý a měl dvě děti, Jitku a Michaela, oba se věnují vědecké činnosti v oblasti přírodních věd.
Narodil se v Praze. Měl tři sestry Kláru, Marii a Helenu a bratra Leopolda. Otec byl profesorem římského práva na Univerzitě Karlově a také její rektor. V roce 1901 byl přijat na Akademické gymnázium, kam později do stejné třídy přistoupil Karel Čapek. Roku 1909 se zapsal na Karlovu univerzitu, kde navštěvoval přednášky chemie, fyziky a matematiky. Absolvoval zde dva semestry.V roce 1910 odešel studovat na University College do Londýna. Důvodem byl zájem o fyzikální chemii, která byla na vysokých školách v Rakousku-Uhersku na nízké úrovni. Na University College tehdy přednášel například Sir William Ramsay. Díky studiu v Anglii se naučil experimentovat co nejjednodušeji a laboratorní deník si vedl v angličtině. Roku 1913 získal titul bakaláře přírodních věd.
Během spolupráce s profesorem Donnanem se začal zajímat o elektrochemii. O prázdninách roku 1914 se vrátil domů, kde kvůli první světové válce musel zůstat. Do konce roku 1914 pracoval v laboratoři profesora Štěrby-Böhma v Chemickém ústavu Karlovy univerzity. V lednu 1915 narukoval.V roce 1916 se s plukem přesunul do nemocnice v městské části Innsbrucku. Tady začal pracovat na dizertační práci o elektroafinitě hliníku.Onemocněl však zánětem středního ucha a odjel se léčit do Prahy.
Objev polarografie
Koncem roku 1921 napadlo Heyrovského měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou.První závislosti zaznamenal 10. února 1922 při elektrolýze roztoku chloridu sodného. Začátkem roku 1922 mezi kapkovou elektrodu a potenciometr zařadil galvanometr. Metoda byla objevena při zkoumání elektrolýzy se rtuťovou kapkovou katodou, kterou byly při objevu z roztoku deponovány alkalické kovy. V říjnovém číslem roku 1922 časopisu Chemické listy se objevil článek o tomto objevu nazvaný Elektrolýza s rtuťovou kapkovou metodou.O objevu polarografie přednesl přednášku na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně v roce 1923.To zaujalo japonského vědeckého pracovníka Masuzo Šikatu, který se přijel s metodou seznámit do Prahy.V roce 1924 spolu se svým japonským spolupracovníkem sestavil originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti intenzity proudu v napětí, přístroj nazvali polarograf.Název vybral spolu s Šikatou podle toho, že při vkládání elektrického napětí se kapková elektroda elektrochemicky polarizuje. Sestavili ho pro urychlení ručního záznamu polarizačních křivek.Od roku 1929 se u nás začal polarograf vyrábět komerčně.
Oceneni
Během svého života i po něm získal Heyrovský ocenění, členství ve vědeckých institucích či doktoráty několika univerzit. V roce 1951 obdržel Státní cenu I. stupně.V letech 1955 a 1960 získal Řád republiky.V roce 1962 obdržel zlatou čestnou plaketu Za zásluhy o vědu a lidstvo od ČSAV. V roce 1972 mu byla odhalena pamětní deska v Kařezu, kde často pobýval.
Několik vysokých škol mu udělilo čestný doktorát (např. Univerzita Karlova, Varšavská univerzita, Technická univerzita Drážďany, Pařížská univerzita, Vídeňská univerzita, Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt a Université of Provence Aix-Marseille). Zahraniční akademie věd jej jmenovaly čestným členem (Americká akademie věd a umění, Německá přírodovědecká akademie Leopoldiny, Royal Society a německé, maďarské, polské, dánské, sovětské a indické akademie věd). Čestným členem se stal také v chemických společnostech v Československu, Polsku, Rakousku a Velké Británii. Byl též členem Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění, Československé národní rady badatelské a akademikem ČSAV.
Zdravotní problémy
Od druhé poloviny 40. let jej provázely drobné zdravotní problémy. Roku 1951 měl slabý záchvat mozkové mrtvice, který však nezanechal trvalé následky. Již před udělením Nobelovy ceny se léčil v nemocnici, provázely jej nepravidelnosti v krevním oběhu, těžký zánět žil a další komplikace. Tyto komplikace byly pravděpodobně způsobeny častou prací s rtutí.Zemřel na Velikonoční pondělí 27. března 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově.Pohřben byl na vyšehradském hřbitově v Praze.