Vítám Tě v pekle.
To mé již končí a to Tvé začne již záhy. Zatím to ještě nevíš, ale pokud čteš tato slova jistojistě jsi už sešel ze své životní cesty a vydal se po stezce, o níž jsi nemohl vůbec tušit, vstříc hrůzám, jež se nezrodí ani v těch nejbujnějších představách.
Tváří v tvář mnohému z toho, co jsem spatřil a učinil, by si slabší jedinec zatoužil raději vyškrábat oči z důlků.
Ale já se překonávám
Ty se to všechno máš teprve naučit. Čti dál, neboť stejně už jsi zatracen, tak jako jsem byl před mnoha lety i já. Říkáš si teď, v této chvíli, že bys přeci tento spisek mohl kdykoliv odložit a přestat se zabývat tím, co obsahuje. Ty tak ale neučiníš, protože to nejde, protože Ti tento osud byl předurčen. Staneš se mým učedníkem a já budu Tvým učitelem ze záhrobí. Z počátku Ti bude bušit srdce jako o závod, Tvá mysl bude těmi všemi dobrodružstvími uchvácená. Časem Ti ale začne duši i tělo užírat samota a hrůza z toho všeho, a pak mě budeš proklínat. Nakonec i to pomine a Ty pochopíš, že ona volba na Tebe nepadla z mého rozhodnutí. Důvody, proč jsi byl vyvolen, mi nejsou známy o nic víc než to, proč jsem byl vyvolen já.
Předám Ti své vědomosti a ty tak poznáš, co ti uložil osud. Tvým údělem na této ubohé zemi je lovit a skrývat se. Svět normálních lidí od Tebe odvrátí tvář. Nebudeš mít žádnou jinou totožnost, než to svou jedinou,…
…neboť jsi lovec démonů.
Bezútěšná zima je teprve v půli a v klášteře, kde prožívám své poslední dny, se pomalu ujímá vlády noc. Píši tato slova ve světle několika mihotavých svící a jen s námahou se mi daří vidět, co jsem napsal, a rozpomenout se na to, co je napsat třeba. Většinu z toho, co se v mém životě událo, netoužím příliš prožívat znovu. Jen hrstka vzpomínek je alespoň vzdáleně spojena s pocitem štěstí a i tyto nemnohé v sobě mají trpkost z toho, jak málo jich bylo.
Času mi již moc nezbývá a chuti setrvávat v tomto smrtelném těle mi zbývá ještě méně. Tuším, že se můj konec rychle blíží. Neptejte se mě, jak to vím, sám to říci nedokážu. Cítím pouze ve svých starých kostech a v krvi, jež mi v žilách proudí čím dál pomaleji, že taková je nezměnitelná skutečnost. Slyším volání, již podruhé ve svém životě.
Jsem tímto životem již vskutku znaven a po náručí Zubaté toužím víc, než kdo kdy toužil po své milé. Ač mi již zbylo jen pramálo víry, modlím se, abych za to, že jsem své službě věnoval vše, co jsem mohl, nalezl v této náruči tak dlouho odpírané vysvobození…