Chebske povesti - Hroznatuv zazrak Traditional Geocache

Po zaprášené silnici putovali dva bíle odění mniši. Země vydávala vůni jara a kos si pěl večerní píseň. Slunce žhavou září se loučilo s nádherou dne. Růžové bylo jeho pohlazení na bílých květech ovocných stromů a růžové byli kutny obou bratří, kteří jako vidina kráčeli krajem. Byli unaveni a těšili se již na odpočinek v blízkém hradě, který se téměř rýsoval na hýřivě barevném nebi. Večerní páry se ploužili po zemi a z nich se náhle vynořila skupina jezdců, která bratřím jela vstříc. Sotva se přiblížili, již obstoupili mnichy a zajali je. Z rozkazu pana Jindřicha z Kynšperku je pak na hradě uvěznili. Jeden z obou bratří, Hroznata, pocházel z urozeného a zámožného rodu a pan Jindřich z Kynšperku doufal, že získá vysoké výkupné.

Za zdí mohutné okrouhlé věže byl uvězněn bratr. Hroznata v úplné odloučenosti od světa a přece i tam se doslechl o hamižné a ziskuchtivé povaze Jindřicha z Kynšperku. Jak mu došla zpráva, nikdo nemohl pověděti. Hroznata byl uvržen do tmavé a vlhké místnosti a vězněn v těžkých okovech, ale nezoufal. Rozjímal o pomíjivosti všeho života a o velikosti lidského ducha, který i ve tmě vězení si zachovává světlo poznání, vznešené tužby a krásné myšlenky. Je možné, že mají pravdu lidé, kteří praví, že mnich svou zvíšenou citlivostí vytušil Jindřichovy záměry.

Hroznata si nechtěl koupit život za peníze. Ne, takový život by pro něho již neměl ceny. Člověk, který uměl tak žít jako Hroznata, který byl schopen se zříci všech výhod svého rodu a všeho bohatství, a cenil si pouze duševních hodnot, takový člověk dovede i zemřít v plné důstojnosti. Hroznata se shovívavě usmíval nad malicherností lidskou, která bez rozpaků tropí zlo, aby získala pochybnou hodnotu peněz nebo zlata. Ne, Hroznata se nezaprodá.

Druhý mnich, který sdílel Hroznatův osud, marně se pokoušel přemluvit svého spoluvězně, aby přijal výkupné. Byl zoufalý a malomyslný. Trpěl chladem a nepohodlím, trpěl tíží okovů, které se mu zařezávaly do masa. Trpěl a stále se ještě bál většího utrpení. Večer, když zaslechl zpěv kosa, zmocnila se ho nevýslovná touha po životě, slunci a kvetoucích jabloních. Chtěl žít, on, kterému nyní byl život nevýslovným břemenem. Když mu bylo nejhůře, postěžoval si Hroznatovi, který ho pohladil a řekl mu několik konejšivých slov. Mnich přijímal každou jeho větu s láskou a s vděčností a zapomínal přitom na své hoře. Dokonce se usmíval podobně jako Hroznata, posilněn jeho vnitřním duševním kouzlem. Když oba bratři takto spolu mluvili, vycházelo z nich světlo, které ozařovalo tmavou místnost. V témž okamžiku se v zámku otočil klíč a s lucernou v ruce se objevil starší vousatý muž, který přinášel vodu a chléb. Spatřiv světlo zaražen se zastavil. Tu jej Hroznata oslovil a požádal ho, aby oznámil v tepelském klášteře, že nepřijme za sebe žádné výkupné. Při tajemné záři vousatý muž by byl slíbil vše, co si Hroznata přál.

Když se Jindřich z Kynšperku dozvěděl, že výkupné nedostane, velmi se rozzuřil. Rozkázal, aby Hroznatu mučili. Sám se nechtěl podívat, jak bolest zlomí vůli člověka. I viděl krutosti, kterých je schopen pouze člověk obdařený rozumem, on jediný mezi tvorstvem celého světa. Hroznata však již dávno duchem přemohl tělo. Při mučeni žil ve světě svých představ, které byly tak silné, že necítil bolesti a nevěděl, co se s ním děje. Usmíval se úsměvem z jiného světa. Jindřich z Kynšperku, vida marnost muk, kázal umořit Hroznatu hladem. 14. Července roku 1217 zemřel světec.

Jeho spoluvězeň zbyl nyní sám a ještě větší tíseň a strach dolehly na něho. Nemněl již utěšovatele a bál se budoucnosti. Toužil po Hroznatovi a v duchu ho prosil o pomoc. Modlil se. Sotvaže sepjal zmučené ruce, naplnila se místnost růžovou září jako v poslední den jeho svobody, kdy společně kráčeli krajem při západu slunce. V záři se rýsovaly neurčité tvary, ze kterých se vynořil Hroznata. Světec se usmíval a vězňovi snímal okovy. Pak uchopil jeho ruku a vedl ho po neznámé chodbě ven do večerní přírody, ve které pěl kos večerní píseň.

Jindřich z Kynšperku se dozvěděl o zázraku teprve ráno, když mu sedláci sdělili, že potkali dva mnichy neskutečných postav v růžovém světle zapadajícího slunce. Pán hradu se zamyslil. Nezuřil. Od toho dne smutně chodil po svém panství a smeten byl i jeho syn, jediný potomek, jímž vymřel rod Kynšperků.