V 16. století patřila obec Říčany do panství ctihodných pánů z Alberů. Tehdejší představitel rodiny byl Maxmilián z Alberů, jež měl pověst přísného pána, který nestrpěl odmlouvání a neposlušnost tvrdě trestal.
A za nedlouho zbývala už jen rekonstrukce podlahy v přízemí. Při odkrytí tlustých dubových podlahových prken stavebníky překvapil cihelný podklad, který se v době výstavby zámku nepoužíval. Většinou se prkna položila přímo na hliněné podloží. Tím, že byly pod prkna položeny cihly, se vysvětlila ta neuvěřitelně dlouhá životnost prken, které evidentně nikdy od postavení zámku nebylo zapotřebí měnit. Stavbyvedoucí chvíli váhal, jestli má do tak zachovalé podlahy zasahovat. Choval úctu k historii a památkám a na 500 let stará dubová prkna sahal téměř s posvátnou úctou. Nicméně rozhodl se, možná ho podnítila zvědavost, že průzkum dokončí. Po odkrytí vrstvy cihel se pod ní objevila další, což bylo ještě zajímavější. Stavbyvedoucí nedočkavě pobízel dělníky, aby odkrývali dál. Celkem z podlahy, v místě, kde podlahu odkrývali, vyjmuli 5 cihelných vrstev. Pod poslední vrstvou narazili na hrubou kamennou suť. A když i tuto suť, teď už všichni nedočkaví zúčastnění vyjmuli ven, objevila se pod nimi kamenná klenba. Tady nemůže být pochyb. Pod námi je nějaké sklepení!.
Stavbyvedoucí by se byl nejraději okamžitě vrhl do otvoru, vlastnoručně průzkum dokončil, aby mohl zjistit, co se pod nimi nachází. Byl to však duchapřítomný člověk. Plně si uvědomoval, kde se nachází a možný dosah svého náhodného objevu. Místo nechal zabezpečit a vše oznámil. Ohledáním nálezu byl pověřen Moravský památkový ústav se sídlem v Brně. Za dva dny brzy ráno se na místo dostavili tři pracovníci památkového ústavu s potřebným vybavením. Stavbyvedoucí je doprovodil na místo. Chvíli všichni mlčky hleděli do odkrytého otvoru, který končil jasnými siluetami kamenů naskládaných do klenby. Po chvíli se nejstarší z trojice zeptal jakoby sám sebe. Kdy že se to stavělo?
V šestnáctém století, podal hned ochotně stavbyvedoucí údaj s pocitem, že přispěl odborníkům informací, kterou nevěděli. 1549 až 1552, řekl nejmladší z archeologů a pohrdavě po stavbyvedoucím sekl pohledem. No nic, řekl po chvíli nejstarší z trojice mužů, pane staviteli, nechte prosím opatrně vyjmout ty kameny z klenby a trochu to rozšiřte. Potřebujeme otvor asi jeden krát jeden metr. Po obědě byl otvor hotov. Rozšířit horní část byla hračka. Horší to bylo s rozebráním části kamenného stropu. Kameny byly do sebe zaklíněné a taky hrozilo nebezpečí zřícení. Suť a drobné kameny, které přitom padaly dolů do neznámého prostoru, dopadaly dle zvuku na nějakou podlahu. V jednu chvíli se z temného prostoru ozval řinkot skla. To všichni nahoře na chvíli ztuhli a nevěřícně na sebe hleděli. Zhruba za tři hodiny před nimi tkvěla v podlaze asi metr široká díra, které končila v černém neurčitu. Jeden z mužů posvítil dolů svítilnou. Světlo se odrazilo asi 5 metrů pod nimi od nějakého rovného souvislého prostoru. Vypadá to, jako nějaká podlaha. No nic, podíváme se dolů.
Muži se postavili proti sobě do trojúhelníku a všichni současně střihli. Byl to jejich standardní způsob výběru jedince, který má nejlepší předpoklady daný průzkum provést. Losování vyhrál nejstarší z nich. Bylo mu kolem padesáti a působil i jako přirozená autorita ve skupince. Muži přinesli z auta potřebné vybavení a výherce losování se začal převlékat do „průzkumného obleku“. Na tělo si oblékl šedý overal, na nohy si obul vysoké kožené boty. Na hlavu si nasadil přilbu, na oči ochranné brýle a navlékl si tenké bavlněné rukavice. Posledním doplňkem, který si s jistou dávkou nelibosti nasadil, byl respirátor. Člověk nikdy neví, ušklíbl se. Zbylí dva kolegové ho zatím navlékli do horolezeckého sedáku a připoutali na lano přehozené přes kladku, visící z trámu nad jejich hlavami. To byl příspěvek stavby vedoucího, který se horečně snažil být jim užitečný a taky udržet se co nejblíže místa dění. Dva muži napjali lano a průzkumník se zhoupl nad otvor, v ruce třímaje baterku.
„Připadám si, jako když jdu lovit FTF“, poznamenal muž přes respirátor a suše se zasmál. Ostatní jeho vtip pochopili. Věděli velmi dobře, že jejich starší kolega se ve volném čase zabývá geocachingem. Častokrát se stávali nucenými posluchači jeho historek z lovení keší. Poslouchali, jak lozí jednou po stromech, podruhé do děr či do jezera a to vše jen proto, aby se zapsal na kus mnohdy mokrého papíru. Oba se shodovali na tom, že podobní lidé jsou blázni, podivíni či jinak psychicky narušení jedinci. „Tak se tam nezapomeň zalogovat“, řekl uštěpačně jeden z nich a se škubnutím začal uvolňovat lano.
Muž se pomalu nořil do tmy. Tmu prošlehával jen úzký pruh jeho ruční svítilny, kterou mával kolem sebe. Konečně se dotkl podlahy. Působila pevným, stabilním dojmem. Muž se pustil lana a trhnutím rozžal světlici. Kolem něho se vynořil ze tmy prostor se zcela hmatatelnými obrysy. Odpoutal se od lana. Chvíli zaváhal, pak si pomalu sundal respirátor a rozsvítil druhou světlici. Prostor vystoupil ze tmy mnohem jasněji, i když stále poskytoval o svém tvaru jen mlhavé informace. Tak co? Co tam vidíš? Zaznělo zeshora. Muž stál nehnutě, ruku se světlicí vztyčenou nad hlavou a druhou rukou se intuitivně držel lana. Vypadal jako Socha svobody. No tak Jirko, ozvi se sakra! „Jsem v pořádku“, dostalo se jim odpovědi. Je tady nějaká asi místnost, sklep, nebo co. Trochu se tu projdu. Muž se pomalu pustil na obhlídku. Jak si zvykal na tmu, obrysy a detaily místnosti se mu začínaly vybavovat stále zřetelněji. Stál na kamenné podlaze, uprostřed místnosti, která čítala zhruba 10 krát 15 metrů. Stěny místnosti byly kamenné, nalíčené vápnem. Jak se vápno za tu dobu postupně strávilo, na mnoha místech prostupoval kámen zcela. Místnost byla vysoká asi pět metrů. Uprostřed se tyčilo 5 kamenných sloupů podpírajících stropní klenbu. Jirka byl překvapen velikostí místnosti. Jak to, že taková poměrně zevrubně vystavěná místnost, není vidět v žádných plánech zámku? Pomyslel si. Jal se prohlížet místnost dál. V místnosti stály čtyři masivní stoly, široké 2 metry a dlouhé asi 10 metrů. Stoly byly dělené, s příčkou uprostřed. Na stolech byly položené různé skleněné nádoby a baňky, připomínající laboratorní vybavení. Jirka se podivil nad množstvím těchto skleněných nádob a nádobek. Jako by tu byla nějaká školní laboratoř. Blbost, co to plácám, pomyslel si sám pro sebe. Školní laboratoř v 16. století…. Dalším zajímavým detailem, který si po chvíli uvědomil, bylo, že přes velké množství stolů je v místnosti jen jedna židle. Masivní, dřevěná židle. Stála u jednoho stolu, jen tak ledabyle, jako by od ní někdo právě před chvílí vstal. Trochu ho ta myšlenka vyděsila a rozrušeně se několikrát rozhlédl dokola. Nikde se nic nehnulo. Jen sloupec světla pronikal rozebraným stropem a dopadal na podlahu pár metrů od něho. Jirka postoupil dál, do rohu místnosti, kde stál další kus nábytku, skříň. Pomalu otevřel její dveře a posvítil dovnitř. Uvnitř na háčku visel kabát. Vedle kabátu, v rohu, stál na dně skříně opřený velký meč. Jirka si připadal jako ve svém vlastním vidění. Do jaké doby se proboha dostal?! Nezdá se mu to jen všechno?! Z ohromení ho probral hlas. Tak co? Je tam něco zajímavýho? Výkřik ho trochu polekal a tak volajícího jen nervózně odbyl. Ještě moment. Za chvíli se ozvu. Obrátil se od skříně a vydal se do posledního kouta téhle tajemné místnosti, aby dokončil svou obhlídku. V šeru světlice se v rohu místnosti rýsoval nějaký další kus nábytku. Že by další stůl? Ne, na stůl je to moc nízké. Nebo skříň? Spíš skříňka, je to nízké, analyzoval předmět, který pomalu, jak Jirka kráčel blíž, nabýval zřetelnějších obrysů. Náhle se Jirka zastavil. Stál strnule ve tmě, trochu shrbený, předkloněný, jako by chtěl onen tajemný prostor v rohu prohlédnout jen tím, že se k němu nahne. Teď by se k soše svobody zrovna přirovnat nedal. Vypadal spíš jako Cimrmanův živý obraz. A pak mu to náhle došlo. Byla to postel. Rozložitá postel. A na ní ležel člověk. Respektive zbytky člověka, spíše mumie. Jirka přistoupil blíž. Kůže na hlavě toho nebožáka se téměř ztotožnila s lebkou. Seschla se v jeden celek. Tělo nebylo vidět, neboť je překrývalo něco, co kdysi bývalo zřejmě přikrývkou. Nohy obuté do hrubých bot čouhaly ven. Celé tělo působilo pod pokrývkou zcela plochým dojmem, jako by ani nemělo objem. Jen plochu. Jirka ten pohled už znal. Věděl, že je to znak všech přirozeně mumifikovaných těl, které jsou po dlouhá staletí vystavena přirozenému, pozvolnému sesychání. Pravá ruka ležícího člověka byla skryta pod přikrývkou. Levá ležela naopak na ní, křížem přes hrudník. Jirka si všiml, že pod rukou jsou uvězněny listy starého papíru. Opatrně listy uvolnil a přiblížil je ke svítilně. Náhle se za listinou, kterou Jirka přibližoval k očím něco zalesklo. Spatřil předmět na nebožtíkově levé ruce, který svým vzhledem do této scenerie sešlosti nezapadal. Strčil list opatrně do kapsy overalu, naklonil se nad lůžko a posvítil si na předmět svítilnou. Ve světle baterky na něho zamrkal prsten. Mrtvý ho měl stále nasazený na prsteníčku. Očko prstenu bylo ale několikanásobně větší než tloušťka toho seschlého kousku kosti a zrohovatělé kůže. Byl to masivní zlatý prsten s velkým tělem. Na těle prstenu byly nějaké znaky. To by mohl být pečetní prsten, pomyslel si Jirka. Naklonil se ještě blíž, až mohl prohlédnout prsten z úplné blízkosti. Viděl dvě jasně zřetelná písmena. M A . V následujících dnech se na místo přiřítily desítky odborníků, nadšenců a novinářů. Místnost začala vydávat vědeckým pracovníkům pod tlakem nejmodernějších přístrojů tajemství své historie. Nejzajímavější poznatek, byl učiněn poměrně záhy. Bylo to něco, co při prvním ohledání uniklo Jirkovu zraku, a co se zapsalo v celé kauze říčanského sklepení jako nevysvětlená záhada. Do místnosti, ani z ní totiž nevedly žádné dveře, žádná okna, žádné otvory, průduchy, prostě nic. Jak se do místnosti její obyvatel dostal, zůstalo záhadou.
Večer jel Jirka z průzkumu rovnou domů. Byl k smrti unavený. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky a vracely se právě prožité vjemy. Prostě mozek zpracovával to ohromné množství dat, která mu během posledních několika hodin byla předložena. Jirka se zhroutil do křesla s lahví piva v ruce, zavřel oči a přemítal. Seděl tak asi 5 minut, když oči prudce otevřel, položil sotva načaté pivo na stolek vedle a strčil ruku do kapsy overalu. Nahmátl list tuhého silného papíru. Pomalu vytáhl listinu na světlo. Její povrch byl drsný a zažloutlý. Jak jsem na to mohl zapomenout, nadával si v duchu. Možná jsem zničil cenný předmět. Pak položil list na stolek, přihnul blíž lampu a jal se dokument zkoumat. Když ho párkrát přelétl očima, začalo mu být zřejmé, že má před sebou nějaký dopis, psaný umným písmem. Dopis měl hlavičku, text a dole podpis. Vedle podpisu byla do vosku otisknuta pečeť. Jirka tu pečeť už znal. Bylo na ní M A. a hned vedle podpis Maxmilián Alber. Jirka si donesl lepší světlo z vedlejší místnosti, zapnul ho do zásuvky a obrátil na list. Písmo na listu bylo docela čitelné. Jednalo se zřejmě o nějaké poselství, nebo dopis na rozloučenou. Jirka se pustil do čtení.
Nadpis zněl: Já, Maxmilián, Karel, Eduard, Fridrich z rodu Alberů, rytíř křížového řádu a svobodný šlechtic, píši tento list svému nejstaršímu synovi Karlovi. Jirka polkl na sucho a pokračoval ve čtení.