Chebske povesti - Obilny muzicek Traditional Geocache

Nedaleko města Chebu žil kdysi jeden chudý sedlák. Bydlel v malém přízemním domě se slaměnou střechou, ke kterému byla přistavěna nevelká kůlnička jak pro zvířectvo, tak pro sklizenou úrodu.
                Jen s obtížemi přežíval chudý sedlák každou zimu. Koně či voly a povoz pro obdělávání polí si musel vždy zapůjčit od jiných sedláků, kteří za to žádali nemalou odměnu. Mnohdy nic nepůjčili se slovy, že nejprve musí sklidit svou úrodu sami. Nejednou se tedy stalo, že chudý sedlák nestihl včas sklidit a o velkou část úrody přišel. To pak nastaly zlé časy.
                Pro místní bohatce byl terčem posměchu.
                „Tak co, Franz, jak se ti letos sklízí? Nebudeš spíš zaorávat? To my už máme obilí pod střechou,“ utahoval si jeden ze sedláků a druhý se přidal: „Rád bych ti půjčil koně, ale i to zvíře si musí odpočinout. Kdybys přišel před měsícem, snad bych ti koně nebo voly i s povozem za polovinu tvé úrody půjčil, ale teď?“.
                Stále častěji uvažoval Franz o tom, že svůj stateček prodá a odstěhuje se se svou rodinou za hradby do města.
                „I kdybych tam měl dělat tu nejhorší práci, nepovede se mně a mé rodině hůř než tady. Ještě to naposled zkusím a pak sbohem tomuto živobytí“.
                Následující rok začal jako každý jiný. S velkým úsilím, přemlouváním a doprošováním si Franz vypůjčil koně. S vypětím všech sil obdělal půdu a zasil. Léto bylo krásné a všechno obilí dostávalo krásnou zlatavou barvu.
                Sedláci se mu opět posmívali: „Letos si půjč potah na sklizení úrody dřív, jinak nesklidíš. Podívej, jak krásné obilí letos roste. Ať ti zase nepřezraje!“
                S obavami se Franz chodil každým dnem dívat na své pole. Také on potřeboval sklidit včas.
                Jednou zahlédl, že se v jeho lánu křížem krážem prochází nějaká postava. Znenadání se zastavila a pak zamířila přímo k němu. Franz uviděl starého malého mužíčka s bílou nadýchanou bradkou.
                Když stařík dorazil k sedlákovi, upřeně se na něj zadíval zeleně jiskřivýma očima.
                „Vím, co tě trápí, Franzi, chceš stihnout letošní sklizeň.“
                Sedlák přikývl a mužík pokračoval: „Půjč si koně a povoz již zítra a nedbej na posměšky ostatních, že je příliš brzy. Uvidíš, že se ti má rada vyplatí.“
                Pak se otočil, zamířil zpět do středu lánu a zmizel, jako by tu nikdy nebyl.
                Celou cestu domů Franz přemýšlel o tomto zvláštním setkání: „ Nemohu už nic ztratit. Poslechnu mužíka.“
                Sedlák, ke kterému druhého dne zašel pro koně a povoz, se rozesmál na celý dvůr: „Snad nechceš sklízet už dneska? To se nedivím, že jsi na huntě, když máš takové nápady.“
                Nakonec mu bez sebemenších potíží zařízení půjčil.
                Všichni z okolí se ke svému pobavení chodili dívat, jak chudý sedlák seče nedozrálé obilí.
                Sotva je měl pod střechou, spustila se převeliká bouře, která trvala několik dní. Když ustala, s hrůzou hleděli ostatní sedláci na své pole, kde nezbyl klas vedle klasu.
                Od těch dob se povídá, že když se někomu zjeví v okolí Chebu v polích s dozrávajícím obilím malí, stařičký mužíček s bílou bradkou a zeleně jiskřivýma očima, dozví se od něho o pohromě, která má nastat a zničit úrodu.