Chebske povesti - Ulicka zavrazdenych Mystery Cache

Bylo sychravé ráno před Velikonocemi roku 1350. Jemně padal déšť. V chebských ulicích však bylo nezvykle živo. Ze všech se zbíhali lidé. Dav rostl, hučel jako nezkrotný vír. V židovské ulici, v rohovém domě do Jakubské ulice, šel té chvíle pomaloučku a bezstarostně starý Izák s košíkem do sklepa. Zaslechl za sebou drobné krůčky.

                „Kdo je zde?.
                „Dědečku chci s tebou do sklepa.“
                „Běž domů k matce, moje drahá Sáro. Zde je na tebe zima.“
                „Dědečku, můj hodný dědečku, chci býti s tebou“
                Ve sklepě nebylo slyšet, jak se rychlými kroky rozvášněný dav hnal do židovské ulice. V hlubokém podzemním sklepě starý Izák se Sárou neslyšeli údery na vrata, praskot povolujících prken, zoufalé výkřiky obyvatel, kteří byli vyhnáni do ulice. Nikdo nevěděl proč a kam. Ve sklepě Izák klidně hovořil dále.

                „Dušičko moje malá, jen jdi k matce. Musím ještě uklidit, jdi, mé děťátko.“
                „Nech mě prosím u sebe, dědečku,“ prosilo děvčátko.

                Zatím dav zuřil v Izákově bytě. Vedral se do všech komnat jako zkázonosná smršť. V bytě bylo vše převráceno. Obsah almar ležel rozházený na zemi. Lidé šlapali po krajkách, výšivkách a cínu. Vzájemně si rvali kořist z rukou.
                Jeden dlouhý a vyzáblý otrhanec s krkavčíma očima zařval nadávku proti židům. Podrážděný dav se rozběsnil k šílenství.

                V tutéž dobu ve sklepě klidně prohodil děd: „Jsem hotov, pojď, moje panenko.“
                „Dědečku, já se bojím. Dědečku, moc se bojím! Neslyšíš? Myslím, že jde čert.“
                „ Co to povídáš za nesmysl, moje drahá Sáro. To se ti jen zdá za to, že jsi neposlechla a nezůstala u své matky.“

                Když vystupovali po schodech, bylo již tich v domě. Takové neobyčejné, hrozivé ticho. Vkročili do kuchyně. Hrůza je obešla z toho, co viděli! Nádobí a potraviny se váleli po zemi, vše bylo prázdné a jejich dvířka byla vypáčená.

                „Rebeko, Rebeko,“ volal stařec. Ale jen ticho bylo mu odpovědí.
                Mamí, mamí,“ zakvílela smutně holčička a vypukla v pláč.

                Šli z místnosti do místnosti a všude stejná zkáza a spoušť Zašli k sousedům. Ani tam však nikoho nenašli, pouze žalostně rozházené a zničené předměty. Stařec vyčerpán usedl do nejbližší lenošky. Tiše, tichounce naříkal. V tom zaslechl hbité blížící se kroky. Před Izákem náhle stanul mladý kantor Šalamoun. Stál před ním v celé své pružné kráse, zahalen roztrhanými cáry potřísněnými krví. Stál a prudce oddychoval. Jeho oči jiskřily, ale rozčilením nebyl schopen slova.

                „Co se stalo,“ tázal se zděšený mladík. „myslel jsem, že dneska vyvraždili celý náš kmen a že jsem unikl pouze sám. Nevím, co a jak se vlastně stalo. Prý nějaký kněz nebo hejtman poštval dav. Hnali nás jako dobytek na jatky. Všechny starce, ženy i děti. Všichni jsme byli vehnáni do Úzké uličky a tekla rudá krev a kosila smrt. Jako zázrakem jsem tomu unikl a nyní jdu dům od domu, ale všude je ticho, pusto a prázdno. Jen tebe tu nalézám.“
                „Běda, běda nám všem! Neviděl jsi Rebeku a Jakuba? Neviděl jsi mou malou Ráchel a mého miláčka Abrahámka?“
                „Neviděl, nevím... jazyk nechce vysloviti... uprostřed ulice leží rozdupaná Rebeka.“
                Izák žalostně vykřikl a roztrhl svůj plášť.
                „Prchněme!“ zašeptal kantor Šalamoun.
                „Ne, ne teď hned, chci najít své mrtvé a pohřbíti je.“
                „Mrtvé zanech osudu, je-li ti život milý.“
                „Na životě mi nezáleží, je téměř ukončen. Mne váže pouze úcta k mrtvým.“
                „Dědečku, já se bojím,“ ozvala se v koutku malá Sára.
                „Hleď, Izáku, Sára – Pro tu musíš žít!“
                „Mrtvé neopustím, pokud nebudou všichni v klidu pod zemí. Pak odejdu. Snad v noci. Jdi, vyzvídej!“
N 50° 04.719 E 012° 22.128
                Již byla tma, když se kantor vrátil. Nebyl sám. Několik lidí ho následovalo.
                „Izáku, všichni z našeho rodu, které jsem poznal, jsou již pohřbeni. Pracovali jsme horečně, tajně, obezřetně. Jako lupiči jsme nesli těla našich nejdražších v temnu noci do velikých, společných hrobů na našem hřbitově uprostřed ghetta. Nyní pojď, honem rychle pojď. Našel jsem bezpečný východ z tohoto města.“
                „Šalamoune, chci zemřít zde, kde žili moji dědové. Nechci bloudit po světě. Prosím, nechte mě zemřít, kde jsem se narodil, kde jsem pracoval a miloval. Nechte mě u drahých mrtvých.“
                Zatím se v ghettu vynořovaly ze tmy stíny s ranci a ranečky a opatrně se ploužily podél tmavých zdí a mizely v temnu.
                Ráno, když se rozednívalo, nebylo po nich ani památky. Pouze poblíž mostecké brány našel ponocný tělo mrtvého starce a vedle něho malou plačící holčičku. Stařec byl Izák. Zemřel žalem a vedle něho se choulila malá vymrzlá Sára. Ponocný neznal jejich jmen. Soucitně pohladil děcko, vzal je za ruku a pravil s vlídným úsměvem: „Pojď, Mařenko, do mého domu. Zahřeješ se.“
N 50° 04.719 E 012° 22.128
                Tak zůstala Izákova vnučka ve městě svých předků. Do dnešního dne se vyhýbají lidé úzké uličce, ve které chebští židé byli povražděni a která se na jejich památku dodnes zve Ulice zavražděných.